Blesk nás poslední dobou zásobuje filmy, které lze považovat za skvosty národní kinematografie. Nejinak tomu bude ve čtvrtek 18. prosince 2008, kdy vydává Ucho, opět za 49,- Kč. Jedna příliš dlouhá noc náměstka ministra a jeho ženy. Stranické čistky, ztracené klíče, vratkost vlastního postavení, všudepřítomné ucho poslouchá a zaznamenává.

Dvojice Procházka – Kachyňa začala realizovat svůj nejlepší snímek v době, kdy byla kinematografie ostře sledovaná. A jelikož Ucho bylo filmem kritizujícím totalitní zřízení, muselo do trezoru. A tak se jeden z nejslavnějších trezorových filmů dostal na plátna kin až dvě desetiletí po svém dokončení. Zobrazuje ničivý strach, který v éře vrcholného stalinismu ovládal i stranické špičky, ukazuje devastující podezírání, které nachází svůj výraz ve všudypřítomném odposlouchávání. A tyto vnější atributy režisér Karel Kachyňa, jenž se opírá o vynikající scénář Jana Procházky, rozehrál skrze bohaté předivo vztahů mezi ústřední manželskou dvojicí, která během jedné probdělé noci strávené v hádkách i usmiřování, si ujasňuje, zda i ona se neocitla v nemilosti.

Ludvík, náměstek ministra, se v pozdní noci vrací se svou manželkou Annou z vládní recepce. Dveře jejich domu jsou odemčené, klíče v zámku. Elektřina nejde, avšak u sousedů se svítí. Telefon nefunguje. Vědomí, že jeden z jeho kolegů byl právě zatčen, vzbuzuje v Ludvíkovi úzkost a nepříjemný pocit, že je NĚKDO poslouchá. Pronásledován stihomamem splachuje do záchodu dokumenty, kterými by mohl být konfrontován a zároveň se snaží krotit přiopilou Annu, která ignorujíc jeho námitky si pouští pusu na špacír. A Ucho všechno slyší…

Spád a dynamiku celému filmu dodávají zejména skvěle napsané a velmi přirozeně působící dialogy. Od ostrých hádek k ustrašenému šeptání a zpět. Nechybí ani humor, což byste možná v takovémto filmu nečekali. Ludvík a Anna jsou zkrátka lidé jako my, ztotožnit se s nimi nebudete mít problém. Nad jejich replikami si v duchu říkáte: Ano, tak to chodí prostě všude…

Ucho je jedním z nejostřejších útoků proti praktikám období normalizace, kdy podle hesla komunistických funkcionářů "Důvěřuj, ale prověřuj," člověk neměl soukromí ani na záchodě. A to doslova. Není divu, že si tímto filmem tvůrci, zejména však Procházka, vykopali hrobeček. Ironií osudu je, že právě proti němu byla později vedena kampaň za pomoci odposlechu a byl společensky zcela degradován…

Přesto i o tomto filmu stačilo Kino informovat. Číslo 22 ročníku XXIV, které vyšlo 30. října 1969, zveřejnilo na stranách 2 a 3 článek s názvem Lidé z akvária autora Oldřicha Knitla:

Režisér Karel Kachyňa a kameraman Josef Illík dotočili v hostivařských ateliérech film nazvaný Ucho. Je to velice sevřený příběh odehrávající se během přibližně dvanácti hodin a prakticky na jediném místě – v jedné malé pražské vile. Soustřeďuje se kolem dvou postav, které vidíme téměř neustále na scéně; ostatní osoby pouze navozují situace, s nimiž se musí dva hlavní hrdinové vyrovnávat nebo zprostředkovávají vnější podněty nutné k vývoji děje. Doba není přesně určená, je to smyšlený příběh, jeho autory nezajímaly historické skutečnosti. Zajímalo je zcela určité postavení, stav závislosti, ve kterém se člověk dvacátého století velmi často ocitá. Obecně by se dalo říci: stav strachu před mocí a závislosti na moci. Vlastně jen to určuje – velmi přibližně – dobu filmu. Ve scénáři, který je dílem Jana Procházky, stojí: kdyby tento příběh nebyl vymyšlený, mohl by se odehrát asi tak v roce 1952.

Děj je jednoduchý, dá se vyjádřit několika větami. Dva manželé, Ludvik a Anna, se pozdě večer vracejí z recepce, kde se dověděli o určitých skutečnostech, ze kterých Ludvík vyvozuje, že mu hrozí nebezpečí: ztráta postavení, vysokého životního standardu atd. Další událostí je v tom jen ještě víc utvrzují, ale ve chvíli, kdy se doberou naprosté jistoty a ztratí jakoukoliv nadějí, přichází zcela nečekané rozuzlení. To podstatné však není děj, nýbrž duševní stavy obou hrdinů, reakce, impulsivní činy, prudce se měnící vzájemné vztahy – všechno pod tlakem téměř zvířecího strachu. Postupně se od nich samých dovídáme, že Ludvík si před deseti lety vzal Annu kvůli kariéře, že se později dovedl přizpůsobit změněným okolnostem a že kariérismus spolu s průměrností jsou vlastně jediné konstanty jeho života. Anna, přes vnější obhroublost a živočišnost, je v jádru morálnější než Ludvík, ale konec konců i pro ni je vila, příslušnost k privilegované vrstvě to rozhodující.

Hlavní role obsadil Karel Kachyňa Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým, oba prošli zkouškami a byli vybráni z několika kandidátů. Vzhledem k charakteru příběhu je to na první pohled nezvyklá volba.

Radoslav Brzobohatý: Řekl bych, že hlavní důvod, proč režisér obsadil ty dvě velké role právě námi, je asi v tom, že určitá popularita, kterou jsme získali v oborech úplně odlišných, pomůže divákovi jít s námi a tedy i s filmem až do konce – při vší srozumitelnosti to bude přece jen trochu náročnější film.

Karel Kachyňa: Příběh vychází z padesátých let, objevují se v něm situace, atmosféra, vztahy lidí oné doby, ale zároveň je v něm řada prvků, které mu dávají širší platnost. Podobné problémy může mít člověk v Americe, v Africe i jinde – může je mít každý, kdo je závislý na moci. Nešlo nám o publicistickou analýzu té doby, není to historický film. Nedodržujeme kolorit tehdejších let – účesy, kostýmy atd. Pomíjíme např. skutečnost, že tenkrát ještě nejezdily Tatry 603, všechno se to odehrává v dnešních dekoracích – což ovšem není ani snaha po aktualizaci. Domnívám se, že přesné určení doby toho příběhu není důležité, stejně tak jako není důležitá řada jiných konkrétních věcí, které lze ve filmu vidět. Důležité však je, že Ludvík, jeho žena (a spolu s nimi mnoho dalších) žili uprostřed systémů, vztahů, organismů, které za pomoci strachu lidi utvářely, přetvářely a vlastně znetvářely. Tito lidé, kteří jinak měli jen drobné charakterové vady (i přednosti), se najednou dostali do jakéhosi akvária, kde existovaly nepsané regule jednání, Kdyby jich neposlechli, pak by v tom akváriu nemohli být. A oni v něm chtěli být, protože v něm byl lepší život.

Samozřejmě, bude-li o stejném problému točit film třeba Američan, použije trochu jiných reálií, jeho postavy budou mít jiný naturel, ale podstata zůstane stejná. My jsme svůj příběh vytvořili z toho, co známe, co na nás působilo, co je nám srozumitelné -jinak by to nebyl pravdivý příběh. Museli jsme utkat své hrdiny z látky, která skutečně existuje. Museli jsme najít jejich rodokmen, abychom zjistili, proč se chovali právě tím určitým způsobem. Chodili jsme kolem nich, žili jsme v jejich prostředí, sami jsme třeba byli určitým způsobem jedněmi z nich. A protože je známe, jsme schopní vykreslit je tak, aby byli živí, aby to nebyly figury odněkud z Marsu. Víme, že se lidé bez potřebných odborných znalostí a inteligence u nás dostávali nahoru právě takovým způsobem, o jakém je ve filmu řeč. Že to bylo možné, to je, podle mého názoru, příčina neslavného závěru novotnovské éry.

Jiřina Bohdalová: Herečka se málokdy dostane k takové roli a pro mě je to zvlášť vzácný bonbónek – mám příležitost ukázat, že mohu hrát i v jiném než komickém oboru. Pro diváky to ale možná bude šok, jestli půjdou na Bohdalovou takovou, jakou ji znají. Něco podobného točím poprvé. Teď, když končíme, mohu říci, že s režisérem Kachyňou byla velice příjemná spolupráce. Zpočátku to ovšem chvíli trvalo, než jsme se navzájem oťukali – musel mě občas upozorňovat, abych nesklouzávala do toho, co obvykle hraju. Nejobtížnější na té roli bylo, že přechází z jednoho silného citu do druhého: Anna prožívá strach, nenávist, vztek, radost, ponížení, fyzickou bolest… Naštěstí text je tak silný, že stačí mít v sobě trochu citu -a komik ho má dost nevypotřebovaný – aby to šlo samo, bez různých hereckých pomůcek. Uvědomila jsem si ale, že bych takový dramatický až tragický obor nemohla hrát stále. Je to pro mne velice náročné a bojím se, že bych to dlouho nedokázala dělat zdravá.

Žánr: Drama

Země původu: Československo

Rok vzniku: 19670

Délka: 94 minut

Premiéra v kinech ČR: 1. června 1990

Režie: Karel Kachyňa

Pomocná režie: Milada Mikešová

Asistent režie: Karel Brchel, Jaroslava Čapková

Námět: Jan Procházka

Scénář: Karel Kachyňa, Jan Procházka

Produkce: Karel Vejřík, Ladislav Dražan, Rudolf Mos

Hudba: Svatopluk Havelka

Kamera: Josef Illík

Druhá kamera: Adolf Hejzlar

Asistent kamery: Jan Hanzal

Architekt: Oldřich Oláč

Výtvarnice: Ester Krumbachová, Dagmar Krausová, Dana Poláková

Masky: Stanislav Petřek, Jiří Nevařil, Anna Volšičková

Střih: Miroslav Hájek

Zvuk: Jiří Lenoch

Spolupráce: Vilemína Binterová, Jitka Šulcová, Jan Kňákal

Společnost: Filmové studio Barrandov – Výrobní skupina: Švabík – Procházka

Natáčeno: exteriéry-Kroměříž

Hrají: Radoslav Brzobohatý (Ludvík, náměstek ministra), Jiřina Bohdalová (Anna, Ludvíkova žena), Jiří Císler (tajný Standa, Ludvíkův známý z vojny), Miloslav Holub (ruský generál), Milica Kolofíková (žena na recepci), Jaroslav Moučka (Vagera), Ladislav Křiváček (tajný), Alois Mottl (tajný), František Němec (tajný), Bronislav Poloczek (tajný), Josef Šulc (tajný), Jan Teplý (tajný), Bořivoj Navrátil (Cejnar), Jindřich Narenta (ministrův tajemník), Gustav Opočenský (Soudruh), Ivan Palúch (důstojník StB), Daniela Pokorná (Vlasta z Broumova), Lubor Tokoš (ministr), Karel Vlček (pořadatel), Karel Vašíček (básník), Alice Auspergerová (mladá Ruska), Jan Bartoš (inženýr), Ladislav Krečmer (plukovník), Jana Hana Duffková (žena na recepci), Galina Kopaněva (žena na recepci), Zdeněk Hradilák (muž s vázou), Hynek Kubasta (major), Miroslav Nesvadba (Bedřich), Vladimír Zátka (Ludvík, syn Anny a Ludvíka), Senta Wollnerová (dáma), Babický (řidič Vláďa), Hanuš (řidič Jindřich), Vondráček (zaměstnanec ministerstva), Tlapák (mladík), Popov (pobočník generála)

Údaje o DVD:

Zvuk: Dolby Digital 2.0 česky

Titulky: česky

Obraz: černobílý PAL 4:3

Bonus: Filmografie, Fotogalerie, Rozhovory (Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Milada Mikešová)