A máme tu dalšího zástupce domácí kinematografie. Blesk se naštěstí nevzdává a v úterý 20. října 2009 bude na pultech Tajemství ocelového města za 49,- Kč. Fantastický dobrodružný příběh na motivy stejnojmenného románu Julese Verna, tentokrát bohužel bez upoutávky na příští týden. Uvidíme tedy, jestli se ještě dočkáme dalších domácích kousků.
Před více než sto lety vzrušila svět zpráva o dědictví půl miliardy franků. Jeden z dědiců – doktor Francois Sarrasin – vybudoval město Fortuna pro blaho obyvatel, druhý – profesor chemie Erik Janus – postavil velkou zbrojní továrnu ve městě, které nazval Ocelové.
Sarrasin, znepokojen tímto zbrojením, vysílá do Ocelového města vyjednávače. Současně se tam tajně vydává i Sarrasinův zeť, inženýr Marcel Zodiak. Po příchodu do města se Marcel stane svědkem havárie střely, po jejíž explozi zasažení lidé v několika okamžicích zmrznou. Poprvé se tak setkává s hrozným vynálezem válečného šílence Januse – s dělem, jehož střela ničí vše živé, avšak materiální statky zachovává nezměněny pro útočníka.
Námětem filmu bylo střetnutí mezi silami války a silami míru. Střela válečného šílence Januse měla upomínat na hrozbu neutronové bomby, která zabíjí, ale majetek nepoškozuje.
Podle jedněch zdařilý přepis klasického dobrodružného románu:
Sugestivní adaptace románu a jednoznačně nejlepší film ve filmografii Ludvíka Rážy. Mimo dokonalého hereckého obsazení, sugestivně ponuré atmosféry, antimilitaristického poselství (to byl jistě i důvod, proč tento film mohl v oné době vůbec natočit) zaujme především podmanivá hudební složka. Přílišná výtvarná stylizace by odváděla od obsahu a to by byla škoda. Aby bylo jasno, výprava je perfektní, prostředí orwellovského militaristického města je velice povedené a tísnivé.
Podle jiných nic moc:
Žádný z českých přepisů Julese Verna nedosáhl oné básnivé podmanivosti jako filmy Karla Zemana. Platí to rovněž pro tento snímek, který mnohdy připomíná sice rozmáchlou, přesto ateliérovou televizní inscenaci. Ušlechtilý hrdina – Inženýr Zodiak – se v přestrojení nechá zaměstnat ve zlověstných zbrojařských továrnách Ocelového města, aby odhalil ničemné plány jejich majitele profesora Januse. Zjistí, že tento válečný šílenec nechal sestrojit nebezpečnou střelu, která má naráz zničit ideální město doktora Sarrasina Fortunu. Aktualizace příběhu zdůrazňující ideu mírového soužití a kritizující válečné štváče je naroubována přece jen násilně.
Osobně se těším, Milane Ch., že budu mít konečně možnost si pořádně prohlédnout tu scénu, kde neseš nosítka. Sebe a spolužáky ve Vrchním už mám nakoukané dost.
A opět něco z časopisu Kino, do ruky beru číslo 21 ročníku XXXIII, které vyšlo 17. října 1978. Na stranách 8 a 9 velký článek Jak zdolat Ocelové město? Rozhovor se scénáristou Ondřejem Vogeltanzem zaznamenala Eva Jelínková.
Jules Verne byl obdivuhodně předvídavý pán, jak známo, pouze jediný v jeho době fantastický vynález – a měl jich ve svých románech přes stovku – se vymyká dosud uskutečnění. Předvídal mnohé, avšak míra fantazie, s jakou na jeho příbězích pracuje film či televize v různých končinách světa, by ho asi překvapila. K posledním zbylým románům, které ještě zdárně odolávaly filmovému přepisu, donedávna patřilo i Ocelové město. Avšak i ono bylo zdoláno. Československá televize v koprodukci s barrandovským Filmovým studiem dokončuje film, který na motivy tohoto příběhu natočil režisér Ludvík Ráža. Nesnadného úkolu přepsat Ocelové město do scénáře se ujal ONDŘEJ VOGELTANZ, jenž má nejen dlouholeté zkušenosti coby televizní dramaturg, ale je i odpovědným a uznávaným filmovým dramatizátorem nejednoho literárního díla.
Všeobecné se ví, že převést literární dílo do pohyblivých obrázků nese s sebou značné riziko. Jednak od autora, jenž se už od samého počátku bouří a protestuje – je-li ještě na živu – jednak od diváků, kteří si umanuli, že knížka musí být vždycky zajímavější, než podle ní natočený film. Jak tedy má nebohý dramatizátor postupovat?
„Vždycky obezřetně. Literatura je stvořena k jinému účelu, k jinému způsobu vnímání než film. Obraz je názornější než slova. Patří tedy k základním povinnostem dramatizátora, k jeho profesi, aby tyhle nedostatky, způsobené jiným nasměrováním uměleckého díla, odstranil; aby to, co vychází v literatuře a nevyšlo by ve filmu či v televizi, domyslel. Na plátně je třeba všechno logicky upřesnit, vyostřit. Nic se nedá ondulovat a pokud se o to někdo pokusí, vždycky se to vymstí. Režisér už nemůže dotáhnout nedotažený scénář."
Dramatizátor, kromě jiného, se může dostat do nepříjemného sevření dvou osobností – na jedné straně literárního autora, na druhé režiséra. Kde bývá snadnější únik?
„Jde o film a točí ho režisér, takže když on řekne, tohle nejde, musím mu věřit. Tím spíš, že Jules Verne nežije, aby se mohl bránit. Ostatně Ocelové město není naše první společná práce s Ludvíkem Rážou, takže oba víme, co od sebe můžeme čekat. Co se týče žijícího autora, dovedu se vžít do jeho pocitů, když čte scénář, napsaný podle jeho literárního díla. Opravdu si může někdy připadat – a já se mu vůbec nedivém – jako oklamaný tatínek, kterému přes prázdniny zkazili dítě. V našem případě šlo o trochu jiná úskalí. Nechtěli jsme točit trikový film. Proto na jedné straně jsme museli brát v úvahu možnosti filmové techniky a na druhé straně co si vůči Julesu Vernovi nemůžeme dovolit my."
Na první pohled se zdá, že verneovky nestárnou, neboť dodnes si uchovávají přitažlivé kouzlo pro čtenáře každého věku. Zřejmě proto, že tyto příběhy vymýšlel neobyčejně moudrý a na svou dobu velmi vzdělaný vypravěč. Nicméně, což s nepříjemným pocitem v zádech brzy zjistí každý dramatizátor Verna, je tu dost věci poplatných své době. A co teď s nimi, jsou-li tak říkajíc neoddělitelnou prapodstatou děje i postav?
„Nemáme jinou možnost – všechno se musí zpravděpodobnit. Naivita je jistě v určité poloze půvabná, ale stačí malinký krůček a stanete se hloupě směšní. Třebaže jsme nezamýšleli film vyloženě pro mládež, museli jsme počítat s jejími dnešními znalostmi, které právě v technické oblasti jsou značné. Proto předkládat, byť dítkám školou povinným, jako vrcholný vynález kanón, střílející na obdivuhodnou vzdálenost 45 kilometrů, nebylo možné. Stejně jako tvrdit, že náboj z tohoto dalekonosného děla dosáhne první kosmické rychlosti a stane se oběžnicí Země. Takže jsme museli vymyslet něco trochu jiného.
Verne psal své romány v době, kdy mezinárodní vztahy mezi Pruskem a Francií byly napjaté. Dnes jeho vlastenecké dělení kladných a záporných postav, v jeho situaci zcela oprávněné, by našim divákům připadalo přinejmenším podivné. Muselo dojít i k jistému psychologickému posunu u jednotlivých postav. Například proradný zakladatel Ocelového města Schultze, profesor lučby v Jeně, pojídající uzenky se zelím, vysedávající v bačkorách a kouřící pěnovkú střežen dvěma obry, nám vůbec nepřipadá nebezpečný, spíš směšný. Proto náš profesor chemie Eric Janus má ke své osobní ochraně nejen ozbrojenou stráž, ale ovládá své Ocelové město tvrdým policejním systémem."
Kde je ona hraniční čára, kterou si dramatizátor vůči literárnímu autorovi nesmí dovolit překročit? Mezi námi – existuje vůbec taková hranice?
„Jistě! A měli byste vidět, jak ostře sledovaná. Pro mne dramatizace Věrna představuje něco jako přestavbu původní Zítkovy budovy Národního divadla. Zůstává pozemek, základní zdi, panoráma a zásada, že konečná adaptace musí sloužit původnímu účelu, že z toho zase musí být divadlo. Jinak se vnitřek celý vybourá, přestaví, přizpůsobí současným požádavkům."
Takže copak nám z pana Verna zůstalo?
„Základní konflikt. Zásadní autorův záměr. Ocelové město, založené proto, aby vyrábělo zbraně a zničilo Fortunu, moderní město, v němž lidé žijí v poklidu a míru. Vyšinutý vědec, který chce svého vynálezu využít k zatracení těch, jež považuje za své nepřátele. Verneovy příběhy jsou proto tak strhující a poutavé, že v nich jde pokaždé o život. Tedy z hlediska dramatika ta nejideálnější konfliktní situace. Jedna z hlavních změn je dvojrole Marcela Zodiaka, který je obdobou Marcela Bruckamanna. Verneův Marcel je mladík vynikající tělesnou silou, ohebností svalů, rovněž tak jako svými duševními schopnostmi. Náš Marcel, stejných duševních i fyzických kvalit, vstupuje do děje už jako zralý muž, šťastný manžel a otec dvou dítek, a je zároveň hlavním architektem Fortuny. Tato změna proto, aby náš Marcel pro svou nebezpečnou cestu do Ocelového města měl hlubší důvody – brání nejen svou rodinu, ale i své dílo. Bruckmann stejně jako Zodiak se ocitají při tomto poslání ve smrtelném nebezpečí, rozdílný je vsak způsob, jak který z nich pronikne do města; jiné jsou i metody pátrání a rovněž ono smrtelné nebezpečí musí odpovídat dnešním představám. Mimochodem, v první verzi náš Marcel byl taky ještě svobodný, a když vyměřoval piány na Fortunu, poznal učitelku mateřské školky. Film měl mít i svého dětského hrdinu, a protože Vernův Karlík Bauer umírá hned na začátku vyprávění, musel jsem si takového chlapce vytvořit a taky pro něho vymyslet situace, v nichž by nebyl jen statistou. Proto nakonec je to on, komu se podaří odletět balónem z ocelového města, aby varoval Fortunu."
Mnoho lidí je ochotno tvrdit, že taková dramatizace hotového díla se píše mnohem snadněji než původní hra či scénář.
„Především nic, co má k něčemu vypadat, se nepíše snadno. Řekl bych, že je to někdy větší, někdy menší námaha než na původní látce. Nad Ocelovým městem jsem seděl dva roky, nepočítám-li neúspěšné pokusy už na FAMU. V tomto případě se mi na počátku zdálo, že se to nedá dělat, pak jsem se do toho pustil a šlo to. Což je netypické. Spíš to bývá opačně. Máte pocit, že to půjde udělat hravě, a pak to nejde, v určitém momentu propadnete panice a chcete jít od toho. Tento stav pomine a zase se to pošoupne, pak se to opět zastaví, a tak pořád. Někdy trvá strašně dlouho, než přijdete na to, jak dál. Stejně při každé nové adaptaci člověk zjišťuje, že se všechno musí učit od začátku, že to, o čem jste si mysleli, že už umíte a znáte, je vám k ničemu, protože pokaždé to chce od vás něco úplně jiného.
Žánr: Dobrodružný / Sci-fi
Země původu: Československo
Rok vzniku: 1979
Délka: 86 minut
Premiéra v kinech: 1. května 1979
Režie: Ludvík Ráža
Pomocná režie: Věra Pištěková
Asistent režie: Helena Sýkorová
Námět: Jules Verne
Scénář: Ondřej Vogeltanz, Ludvík Ráža
Hudba: Luboš Fišer
Kamera: Jan Němeček
Druhá kamera: Ladislav Chroust
Triky: Jiří Rumler, Boris Masník, Jiří Berger
Dramaturgie: Marcela Pittermannová, Helena Sýkorová
Architekt: Milan Nejedlý
Kostýmy: Irena Greifová
Střih: Josef Valušiak
Zvuk: Pavel Jelínek
Vedoucí výroby: Zdeněk Oves
Zástupce vedoucího výroby: Lev Veltruský, Jarmila Hanykýřová
Odborná spolupráce: dr. Vladimír Dolínek
Společnost: Filmové studio Barrandov/Československá televize – DS Oty Hofmana, Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež
Hrají: Martin Růžek (dr. Sarrasin), Josef Vinklář (profesor Janus), Petr Kostka (Van Hulshov), Jan Potměšil (Viktor), Jaromír Hanzlík (ing. Marcel Zodiak/Moltke), Taťjana Medvecká (Alice), Josef Somr (Vent), Petr Čepek (Filbank), Vilém Besser (Arminius), Bořivoj Navrátil (Siniger), Josef Bláha (kapitán), Čestmír Řanda (ředitel internátu), Antonín Hardt (tajný), Josef Větrovec (Mallery), Miroslav Moravec (Lavago), Jan Přeučil, Ladislav Potměšil, Viktor Maurer, Jan Pohan, Václav Kaňkovský, Václav Kotva, Ferdinand Krůta, Tomáš Holý, Sylva Kamenická, Jitka Jandáčková, Ladislav Trojan, Jiří Kodet, Zdeněk Srstka, Jiří Havel, Zdeněk Kutil, Karel Augusta, Martin Hron, Mirko Musil, Miloš Vávra, Zdeňka Rosolová, Libor Hruška, a další
Údaje o DVD:
Zvuk: Dolby Digital 2.0 česky
Titulky: česky
Obraz: barevný PAL DVD9 4:3
Bonus: filmografie (Ludvík Ráža, Martin Růžek, Josef Vinklář, Petr Kostka, Jan Potměšil, Jaromír Hanzlík, Taťjana Medvecká, Josef Somr), fotogalerie, rozhovory (Jan Potměšil – 7:43, Jaromír Hanzlík – 3:03, Bořivoj Navrátil – 3:38)
