Duše jako kaviár (recenze)

Film „Duše jako kaviár“ nese podtitul: „Nekousej do rukou co tě chtěj hladit“ a je to hvězdně obsazená česká dramatická komedie z (ne)manželského života, o životních kotrmelcích třech sourozenců plná peripetií, nadsázky a humoru

O mezilidských vztazích, a to zejména pak o vztazích milostných a manželských, již bylo natočeno hodně filmů. Zdá se, že tato tématika je zdrojem nevyčerpatelné inspirace. Asi je pravda, co se říkává, že nejneuvěřitelnější příběhy píše sám život. A skutečně tomu tak je. Film „Duše jako kaviár“ je o tom všem, o čemž byly již klasické divadelní hry: o lásce, zradě a nevěře. Takže by se na první pohled mohlo zdát: nic nového. Jenže autoři filmu nám to vše servírují v podobě dnešního hektického životního stylu, který se na tradiční hodnoty jako jsou věrnost a vděčnost dívá s posměchem jako na zastaralé a nepotřebné přežitky minulosti a ukazuje nám realitu vztahů dnešních. Ty celkem trefně vystihuje jedna hláška z filmu: „Sex je sex, a vztah je vztah“. I když by téma filmu svádělo k moralizování, film nemoralizuje – prostě jen vrství jednu absurdní (ve skutečnosti dnes ale vlastně běžnou) situaci na druhou, a nechává na divákovi, aby si to sám přebral, případně se v tom i našel.

 

Film začíná smrtí otce – notorického sukničkáře, a jeho pohřbem, na němž se sejdou nejen jeho nesčetné milenky, ale seznámíme se i s hlavími postavami filmu: vdovou – jeho bývalou manželkou (Vilmou Cibulkovou) a sourozenci – sestrami Janou (Tatiana Vilhelmová) a zakomplexovanou puberťačkou Annou (Karolina Kaiserová) a nevlastním bratrem Vladimírem (Jan Budař). Již první scéna, kdy se současná a bývalá partnerka zesnulého hádají o to, kdo si vezme urnu s popelem, protože ji ani jedna nechce, naznačuje, jakým směrem se bude film ubírat. Dalšími postavami je manžel lehce hysterické Jany Jan (Ondřej Vetchý), který je jí však nevěrný s pragmatickou ‚mrchou‘ Karin (Alice Veselá), o čemž zatím nemá ani tušení její současný partner dobrácký František (Saša Rašilov). Jana začíná o nevěře svého manžela už něco tušit, ale zatím ho bezmezně miluje (dokonce si kvůli němu nechá zvětšit prsa). Zatímco je na operačním sále, Jan si užívá v posteli s Karin. Oba podvádění, Jana i František, jsou ve své důvěře a oddanosti svým nevěrným partnerům tak trochu směšní a politováníhodní. Ovšem realita se kterou se střetnou je donutí uvažovat o svém dosavadním životě a pochopit, že věnovali svoji lásku někomu, kdo si to vůbec nezaslouží. Paralelně s tímto motivem se odvíjí příběh mladší sestry Anny, která touží být krásnější a dokonalejší a netrpělivě čeká na svoji první lásku. Mozaika osudů se tak pomalu a s humorem skládá střípek po střípku.

 

 

Podtitul filmu je poměrně trefný: dramatická komedie. Při filmu se opravdu mnohokrát zasmějete, ale je ten typ smíchu, kdy (pokud nejste zcela povrchní) si musíte říkat, že doopravdy to zas tak směšné není, a ve své podstatě je to vlastně dost smutné. Docela dobře si dovedu představit, že film by byl pojat namísto jako dramatická komedie jako komické (nebo spíše groteskní) drama. Stačilo by jen trochu ubrat na tempu a ve scénáři vyškrtat pár vtipných dialogů. Jenže na dramata tohoto typu by do kina asi tolik lidí nepřišlo, protože těch dramat mají dnes lidi v životě i tak dost, a koneckonců lidi se chtějí především bavit. Toto však nemá být výtka na adresu filmu, naopak, myslím že zvolená forma docela vhodně koresponduje s obsahem. Navíc mi připadá, že český divák má pro filmy balancující na pomezí komedie a dramatu jistou slabost. Po novém a dobrém českém filmu, který navíc zobrazuje dnešek nebo dobu nedávno minulou, divák vždy rád sáhne, neboť už je z amerických akčních slátanin zřejmě poněkud otrávený. A co se týká starších českých filmů z doby socialismu, těch sice máme spousty, ale díky jejich neustálému omílání v našich televizních stanicích, (které s vyjímkou odpadu typu Rodinných pout nejsou schopny nic solidního vyprodukovat), jsme jich již tak nějak přesyceni.

Že tento typ filmů je u nás oblíben svědčí počty diváků v kinech. Připomeňme si úspěch filmů Hřebejka a Jarchovského, a zejména poslední Horem pádem má s filmem „Duše jako kaviár“ dosti styčných bodů. Tak hned třeba realita dnešního Česka, které se stalo přestupnou stanicí nebo cílem různých etnik z bývalých zemí sovětského bloku a z Balkánu – připomeňme si třeba setkání hypochondra Vladimíra (Jan Budař) a ruské imigrantky Jeleny (Viktorie Flídr). Ovšem zatímco Horem pádem se zabývá širším spektrem sociologických jevů v dnešní společnosti, Duše jako kaviár se zaměřuje více na osobní příběhy jednotlivých postav a jejich vzájemné vztahy. Film hodně staví na paradoxních situacích – nejvíc se mi líbí scéna, kdy se o Štědrém večeru vyhozený milenec (Ondřej Vetchý) dobývá do zamčeného bytu a kope do bezpečnostních dveří a uvnitř se zatím malý chlapeček ptá mámy Karin (Alice Veselá), jestli to už jde Ježíšek. Ta s ledovým klidem odpoví že ne, Ježíšek přijde až později. Nebo podobná scéna, kdy Jana (Tatiana Vilhelmová) chce spáchat sebevraždu skokem z okna, a z jiného okna od její sestry po okapové rouře lezoucí teenager na ni volá: Pozor paní, ať nespadnete!.

Zvláštní pozornost bych věnoval hereckému výkonu Jana Budaře. Po té, co nás ve filmu „Nuda v Brně“ přesvědčil, jak mistrovsky se dokázal ztotožnit s postavou mentálně zaostalého mladíka, nyní pokračuje v podobném duchu a vykresluje postavu neúspěšného a nejistého muže středních let, který je posedlý hypochondrií a neschopností udržet plnohodnotný vztah s manželkou i s vlastní dcerou. Ostatně ani jeho postava Hrubeše, ve filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště nevybočovala z tohoto rámce. Myslím, že se v podání tohoto herce máme ještě na co těšit. Dalším prvkem, který přispívá k větší plasticit postav, je lehký sadismus Jana v podání Ondřeje Vetchého, který manželku bije páskem (který mu sama darovala k k pětiletému výročí manželství) a milenku pro změnu přidušuje polštářem. Mnohé situace jsou dobře odpozorovány ze života, například když si Jana klade naprosto nesmyslnou otázku, co jí chybí oproti její sokyni, a naivně se domnívá, že jsou to jen větší prsa, protože nepochopila, že ona je jiná celkově.

Celkově shrnuto je film ještě o něčem: o sobectví. O egoismu v nejrůznějších formách a podobách, který dokáže úspěšně devastovat naše životy a vztahy. O zahleděnosti sama do sebe, která nás nutí neustále svádět vinu za naše neúspěchy a prohry na někoho jiného a která nám nedovolí vidět sama sebe takoví, jací doopravdy jsme.