Film „Hlas smrti“ (White Noise) nese podtitul „Mrtví hovoří skrze statické šumy ve vysílání“. Popisuje jev elektronického hlasu (E.V.P. – Electronic Voice Phenomenon), což je úkaz, při kterém dochází ke komunikaci mrtvých s živými pomocí šumu emitovaného moderními elektronickými přístroji. O čem jsme jen doufali, že by mohl být pravda, je ve skutečnosti možné. Naši milovaní se s námi mohou spojit.

Hlasy mrtvých jsou všude kolem nás. Jenže – pokud dokáží projít oni, kdo všechno to ještě dokáže? Jedna věc je spojit se s mrvými, jiná strkat mezi ně nos. Téma některých filmů je tak znepokojivé, že pro ty, kteří je prožili, už nikdy nebude nic jako dřív. Oficiální stránky k filmu jsou na adrese www.whitenoisemovie.com. Stránky, které se seriózně zabývají E.V.P. se nacházejí na adrese: http://www.aaevp.com.

Jeden z nejvíce vzrušujujících thrillerů letošního roku se zabývá možností, že mrví nás mohou kontaktovat a my je můžeme slyšet.

Jonathan Rivers si žije svůj spokojený život. Je úspěšným architektem s krásnou ženou, spisovatelkou Annou, milujícím synem Mikem a dalším dítětem na cestě – jenže pouze do té doby, než se jeho obyčejný život změní v tragédii. Anna se ztratí cestou do práce a později je nalezena mrtvá – zavražděná neznámým útočníkem, patrně sériovým vrahem. Jonathan, šílený žalem, se odstěhuje z míst, kde byl tak dlouho šťastný. Úzkostlivě se straní od všech přátel a zbytku rodiny. Uzavírá se do samoty až do chvíle, kdy ho osloví tajemný vědec Raymond Price, který ho přesvědčí, že Anna vysílá signály ze záhrobí pomocí domácího audio a video zařízení. Jonathan poslechne jeho rady, a spolu s ním a Sarah Tateovou, se úspěšně pokusí navázat spojení s mrtvou manželkou. Je teď jen na něm, zda se mu podaří porozumět Aninným vzkazům, pokusit se dopadnout jejího vraha a zabránit tak, aby se zlo šířilo dál.

 

O FILMU
EVP (Electronic Voice Phenomenon) – fenomén elektronického hlasu – je paranormální jev, při kterém mrtví pomocí nejrůznějších záznamových médií (audio a videokazety) komunikují s živými. Podle specialistů na tento fenomén lze z běžného elektronického šumu pomocí různých technologií vyčíst mnoho vzkazů ze záhrobí. Na světě je kolem sedmi bilionů audio a video přehrávačů jen v domácnostech – a podle této teorie je každý z nich portálem do říše mrtvých! Horor Hlas smrti založený na tomto fenoménu je americkým celovečerním debutem renomovaného britského televizního režiséra Geoffreyho Saxe (na svém kontě má např. adaptaci Shakespearova Othella/Othello). Hlavních rolí ve filmu se ujali Michael Keaton, Deborah Sara Unger, Ian McNiece a Chandra West.

Autorem scénáře je Niall Johnson. Producenty filmu se stali Shawn Williamson a Paul Brooks (Ve stínu upíra/Shadow of the Vampire, režie E. Elias Merhige, 2000, Moje tlustá řecká svatba/My Big Fat Greek Wedding, režie Joel Zwick, 2002). Kamery se ujal Chris Seager, střihačem byl Nick Arthurs, autorem výpravy Michael S. Bolton a kostýmní výtvarnicí Karen Matthews. Hudbu složil Claude Foisy.

Na počátku příběhu, ze kterého se později zrodil Hlas smrti, byla fascinace scenáristy Nialla Johnsona možností navázat kontakt s někým, koho jste měli rádi a koho jste nenávratně ztratili. Johnson se rozhodl tento motiv použít ve svém novém scénáři. Zjistil, že existuje řada specialistů i vědeckých organizací, které se zabývají pozoruhodným fenoménem EVP (mezi zastánce podobných teorií patřili mimo jiné Thomas Alva Edison nebo Albert Einstein).

Niall Johnson, který má na svém scenáristickém kontě například hororový televizní film The Ghost of Greville Lodge (režie Niall Johnson, 2000), si prostřednictvím internetu vybral nejlepší odborníky na EVP – Toma a Lisu Butlerovy a Sarah Estep. Oslovil je a když jim vysvětlil svůj nápad, stali se pro něj účinnými poradci při psaní scénáře.

Producent Paul Brooks (který se podílel na hororu Ve stínu upíra (Shadow of the Vampire, režie E. Elias Merhige, 2000) s Johnem Malkovichem a Willemem Dafoem a divácky nesmírně úspěšné romantické komedii Moje tlustá řecká svatba (My Big Fat Greek Wedding, režie Joel Zwick, 2002) vzpomíná na první setkání s Johnsonovým textem: „Scénář k Hlasu smrti mi přinesl můj bratr Simon někdy okolo Vánoc. Měl jsem v plánu přečíst si několik stránek po večeři a zbytek si nechat až na další den ráno, ale když jsem to otevřel a začal číst… nevzpomínám si, že by mě někdy předtím něco tak zaujalo.“ Nápad využít fenoménu EVP, o jehož existenci dosud neměl ani tušení, ho okamžitě zaujal. Nejvíc ho ovšem fascinovalo, když mu scenárista, jehož okamžitě kontaktoval, vyprávěl o svých vlastních zkušenostech, které se mu nakonec povedlo využít i v samotném příběhu (především scéna, v níž hrdina vyhledá jasnovidce a dozvídá se o nebezpečí číhajícím na všechny, kteří se fenoménem začnou zabývat jen ze zvědavosti nebo pro zábavu). Herečka Deborah Kara Unger, která si ve filmu zahrála roli ženy využívající fenoménu ke kontaktu se zemřelým snoubencem, to nazývá „temnou stranou EVP“.

V okamžiku, kdy producent Paul Brooks do projektu zaangažoval svého kolegu Shawna Williamsona, začal Hlas smrti dostávat ten správný zvuk. Podle zkušeného Scotta Niemera, který se nakonec stal jedním z výkonných producentů filmu a který spolupracoval na diváckých hitech, jako je Blbý a blbější (Dumb and Dumber, režie Peter Farrelly, 1994), Kingpin (režie Peter a Bobby Farrelly, 1996) nebo Moje tlustá řecká svatba (My Big Fat Greek Wedding, režie Joel Zwick, 2002), patřilo mezi nejdůležitější momenty příprav obsazení hlavní role. Producenti hledali herce, který by dokázal vyjádřit Jonathanův přerod z obyčejného utrápeného muže v hrdinu, schopného čelit nejneuvěřitelnějším situacím. V okamžiku, kdy si Paul Brooks vzpomněl na přesvědčivý, efektní a přitom vyvážený výkon Michaela Keatona v thrilleru Psychopat ze San Franciska (Pacific Heights, režie John Schlesinger, 1990), měl vyhráno. Keatona projekt zaujal, přečetl si scénář a nabídku bez váhání přijal. Role manžela Jonathana Riverse, který se za svou láskou vydá až na hranice obyčejného světa, tak začala dostávat konkrétnější podobu.

Keaton vzpomíná, jak si producent Paul Brooks a režisér Geoffrey Sax během práce mnohokrát připomínali okamžik, kdy ztratili své otce a v okamžicích beznaděje snili o tom, že by s nimi znovu rádi navázali kontakt. Fikce a realita se spojily a přípravy projektu i samotné natáčení probíhaly ve zvláštní atmosféře, která se nemohla neodrazit v hotovém díle. Všichni měli pocit, že pracují na něčem univerzálním, na filmu, do kterého mohou promítnout společné emoce a zážitky a na jejich základě vystavět vzrušující, napínavý příběh. „Nenávidím loučení. Je vždycky hrozné. Já osobně nikdy neříkám lidem ‚sbohem‘“, přiznává Daborah Kara Unger svůj osobní zájem na příběhu. Rodačka z kanadského Vancouveru (1966), která se ve filmu ujala role Sary Tate, je zvyklá ke svým postavám přistupovat na základě vlastních prožitků a přibližovat se tak svým hrdinkám. Ve své filmografii má tak řadu pozoruhodných, „osobně“ prožívaných rolí a spolupráci s takovými režiséry, jako je David Cronenberg (Crash, 1996), David Lynch (televizní film Hotelový pokoj/Hotel Room, 1992), David Fincher (Hra/The Game, 1997), Norman Jewison (Hurikán v ringu/The Hurricane, 1999) či István Szabó (Chuť slunečního světla/Sunshine, 1999). Přestože členové štábu se samozřejmě nestali bezmyšlenkovitými fanoušky paranormálních jevů, většina z nich přiznává, že práce na hororu založeném na fenoménu EVP pro ně byla zvláštním zážitkem. To připouští jak Chandra West, které připadla výrazná role Jonathanovy zemřelé ženy Anny a která má za sebou především televizní hereckou praxi, tak osvědčený Ian McNeice, který hraje Raymonda Price. (Původně ryze britský herec s divadelní zkušeností v Royal Shakespeare Company. Známe ho např. z komedie s Jimem Carreym Ace Ventura 2: Volání divočiny (Ace Ventura: When Nature Calls, režie Steve Oedekerk, 1995), která byla jeho hollywoodským debutem, či z hororového thrilleru Z pekla (From Hell, režie Allen a Albert Hughes, 2001), tragikomedie Extra život (A Life Less Ordinary, režie Danny Boyle, 1997) nebo z romantické komedie Bridget Jonesová: S rozumem v koncích (Bridget Jones: The Edge of Reason, režie Beeban Kidron, 2004).

Postavy příběhu mají k paranormálním jevům různý přístup, nakonec je však spojuje cesta, kterou musely – každá zvlášť – absolvovat od naprosté nevíry v nutnost uvěřit, že EVP existuje. Tuto cestu by divák filmu Hlas smrti měl absolvovat prostřednictvím hlavního hrdiny Jonathana Riverse. I v rámci žánru tak tradičního a stylizovaného, jako je horor, tak podle Michaela Keatona funguje základní nutnost přesvědčit diváka o tom, že představované děje jsou skutečné. V tom hercům samozřejmě pomáhal celý filmařský tým – především zkušený kameraman Chris Seager, který za svou letitou práci pro britskou televizní stanici BBC získal řadu ocenění, a střihač Nick Arthurs (jenž s režisérem Goeffreym Saxem spolupracoval už na jeho Othellovi – 2001). Důležitou roli při budování atmosféry vyprávění měl i autor výpravy Michael S. Bolton (Moucha 2 /The Fly II, režie Chris Walas, 1989), Romeo musí zemřít (Romeo Must Die, režie Andrzej Bartkowiak, 2000) – zvlášť poté, co se autoři rozhodli, že svůj film nezaloží na nákladných digitálních efektech, ale především na rafinovaně a nenápadně vytvářené atmosféře.

Také kostýmní výtvarnice Karen Matthews (která sbírala zkušenosti na sérii Highlander, režie Ray Austin a Mario Azzopardi, 1992 – 1998) a hudební skladatel Claude Foisy se starali o to, aby se původně docela obyčejný svět hlavního hrdiny postupně proměňoval: světlé interiéry, přehledné obrazové koncepce a pastelové barvy se zásahem temných a tajemných událostí, do nichž se Jonathan Rivers zaplete, pozvolna mění: „normální“ svět, který známe ze svého každodenního života, se kontaktem s „jiným“ prostorem proměňuje v prostředí, kde na každém kroku číhá překvapení.

Zvláštní pozornost přitom tvůrci věnovali místnosti, v níž se monitorují obrazové a zvukové elektronické signály. „Místnost EVP“ plná nejrůznějších přístrojů se pro Jonathana stává místem, které z jeho života rychle vytěsňuje takové všední prostory, jako je kuchyň, ložnice nebo jídelna. Ty z jeho života mizí stejně rychle, jako přátelé a příbuzní.

Štafetu samozřejmě v jistém okamžiku museli převzít autoři zvláštních efektů: fenomén EVP se na filmovém plátně stal skutečností a Hlas smrti tak mohl svým divákům nabídnout skutečně vzrušující, dokonale přesvědčivý zážitek.

 

O TVŮRCÍCH
Geoffrey Sax (režie) Je především televizním autorem, ale svou profesionální zkušeností se vyrovná nejznámějším britským kolegům spjatým se společností BBC, jako je Mike Newell, Danny Boyle nebo Roger Michell. Za svou televizní adaptaci Shakespearova Othella (2001) byl nominován na prestižní cenu BAFTA, kterou získal v roce 1991 za komediální seriál The New Statesman. Mezi další Saxovy ceněné práce patří televizní snímek Tipping the Velvet (2002), k němuž napsal scénář Andrew Davies. Na svém kontě má Sax navíc např. televizní snímky Framed (1992), Doctor Who (1996), Van Helsing Chronicles (1997) či seriály Sleepers (1991), Clocking Off (2000) nebo Widows (2002). Na příští rok připravuje další celovečerní snímek The Upturned Stone (2006).

Michael Keaton (Jonathan Rivers) Letos v září oslaví čtyřiapadesátiny (nar. 5. 9. 1951, Coraopolis, Pensylvánie, USA), zůstává však jedním z nejobsazovanějších amerických herců střední generace. Syn zeměměřiče narozený jako Michael John Douglas začal studovat fonetiku na Kent State University v Ohiu, potom se však rozhodl prosadit jako komik. Začínal jako technik v televizi v Pittsburghu a vystupoval v místních barech. V roce 1975 se přesunul do Los Angeles, kde se na sklonku 70. let začal objevovat v různých televizních seriálech. Tehdy se rozhodl změnit si jméno, aby nebyl zaměňován se slavnějším kolegou Michaelem Douglasem. Talentovaný začátečník na sebe upozornil už ve své první filmové roli v komedii režiséra Rona Howarda Noční směna (Night Shift, 1982). Komedie různé úrovně zůstaly ve středu jeho zájmu, i když občas prokázal svůj talent i v jiném typu filmů (např. psychologické drama alkoholika Čistý a střízlivý (Clean and Sober, režie Glenn Gordon Caron, 1988).

Klíčové pro Keatona bylo setkání s režisérem Timem Burtonem, který ho odsadil do role titulního zloducha v duchařské komedii Beetlejuice (1988 – cena pro nejlepšího herce od Národní společnosti filmových kritiků). Právě Tim Burton pak přesvědčil nedůvěřivé producenty, aby Keatonovi umožnili ztvárnit netopýřího mstitele ve dvojici jeho temných, divácky mimořádně úspěšných comicsových dobrodružství Batman (1989) a Batman se vrací (Batman Returns, 1992). Keaton se už do ryze komediální škatulky nikdy nevrátil a v 90. letech se objevil v řadě žánrově velmi různých rolí – od thrilleru Johna Schlesingera Psychopat ze San Franciska (Pacific Heights, 1990) přes melodrama Můj život (My Life, režie Bruce Joel Rubin, 1993), shakespearovskou adaptaci Kennetha Branagha Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing, 1993), tragikomedii Rona Howarda Noviny (The Paper, 1994), klonovací veselohru Harolda Ramise Jako vejce vejci (Multiplicity, 1996) až ke krimithrilleru Quentina Tarantina Jackie Brownová (Jackie Brown, 1997) či rodinné komedii Můj táta sněhulák (Jack Frost, režie Troy Miller, 1998). V poslední době si Keaton získal kritické uznání (nominace na Zlatý glóbus) díky roli reportéra CNN působícího během války v Perském zálivu v televizním dramatu HBO Živě z bagdádu / Live From Baghdad (snímek inspirovaný skutečnými událostmi režíroval Robert Weiner). Nejnověji se Keaton objevuje v roli amerického prezidenta ve snímku Láska na hlídání (First Daugter, 2004) společnosti 20th Century Fox.

Režie: Geoffrey Sax
Scénář: Niall Johnson
Hudba: Claude Foisy
Kamera: Chris Seager
Střih: Nick Arthurs
Výprava: Michael S. Bolton
Kostýmy: Karen Matthews
Produkce: Shawn Williamson, Paul Brooks
Hrají: Michael Keaton, Chandra West, Nicholas Elia Tate Ian McNei, Deborah Kara Unger, Sarah Strange, Mike Dopud, Marsha Regis, Brad Sihvon