A opět malé nahlédnutí mimo obvyklý dvoreček trafikové produkce, pár citací z Newsletteru společnosti Supraphon pro březen 2011. 

STÁLE ŽIVÁ VZPOMÍNKA NA JIŘÍHO SCHELINGERA

Je tomu už třicet let, co nás opustil zpěvák a skladatel Jiří Schelinger. Zatímco mnozí by za tu dobu upadli v zapomnění, Jiří Schelinger tu pořád je. Jeho písničky jsou stále stejně oblíbené, kolegové na něj vzpomínají s úctou. Letos by mu bylo šedesát. Ne náhodou proto právě vychází trojalbum se Schelingerovými největšími hity a nejkvalitnějšími písněmi. 

 

Po celý život si byl Jiří Schelinger blízký se svým bratrem Milanem:

Proč, podle vás, jsou písničky Jiřího Schelingera dodnes tak populární?

V době, kdy Jirka „dělal kariéru", neměl konkurenci. Pravda, byly tady kapely jako Olympic nebo Katapult, ale v nich působily jiné typy zpěváků. Byl osobitý jak svým hlasem, tak svým zjevem. Vládnoucí garnitura za normalizace vlastně potřebovala nové zpěváky; někteří už tehdy nemohli, takže potřebovala novou krev. Potřeba jakéhosi oživení byla pro Jirku do určité míry štěstím. Z jiného pohledu se ovšem narodil do špatné doby: kdyby se se svým talentem narodil třeba v Británii, prorazil by za úplně jiných okolností. Jeho kariéra se ovšem vyvíjela tady a byla, jaká byla. 

Jak Jiří přistupoval ke své práci?

Dělal všechno ohromně poctivě. A muziku miloval. Naší mamince říkal, že by ji dělal i zadarmo. Lidi poznají, když člověk přistupuje k práci tímhle způsobem; že to není kalkul někoho, kdo si muziku vyvolí jako relativně snadné povolání. Ono to snadné povolání není, zvlášť tenkrát, když jste za čtyři stovky musel zvládnout tři sta koncertů ročně. To je peklo. Bufety, hotely a tak dál…  

Ta popularita je možná dána i šíří jeho repertoáru, každému nabídl „to jeho".

To je pravda, Jirka si jako zpěvák uměl poradit s každým žánrem. Zpíval country, hard rock, pop… Kdyby měl školený hlas, možná by si na vedlejšák troufnul i na operu.

A taky měl štěstí na autory!

Určitě. U jeho začátků stáli takoví lidé, jako Zdeněk Svěrák, Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř. Šíp a Uhlíř byli tenkrát začínající muzikanti, ale chtěli svoji profesi dělat na úrovni. Chtěli psát dobré texty a dobrou muziku, skládat písničky. A povedlo se jim to, protože si za tím šli a uměli to. Takže na autory měl Jirka skutečně štěstí. A potom, když už má člověk úspěch, o autory nouze není. Ti už vidí… Tak například Karel Svoboda pro něj napsal řadu věcí, třeba do filmu. 

Dodnes nejpopulárnější písní Jiřího Schelingera je Holubí dům. Nemáte vůči ní za ta léta už tak trochu averzi?

Nemám, vždyť je kouzelná. Na našich koncertech ji hrajeme, jezdíme s kapelou a hrajeme i Jiřího repertoár. Já jeho písničky zpívám, protože mám podobně zabarvený hlas. Zpívám je s velkou úctou a rád. Je mi ovšem líto, že rádia hrají jenom pár Jiřího písniček a další skvosty úplně opomíjejí. To je ale asi osud každé kapely nebo zpěváka. 

Mění se v průběhu let nějak vaše vzpomínky na bratra?

Po třiceti letech, které  letos uplynou od Jiřího smrti, už to mám v hlavě srovnané, přehodnocené. Celý Jirkův život mám v rukou, protože ho dobře znám. Do pěti let jsme spolu spali na gauči a do čtrnácti nebo patnácti let jsme byli pořád spolu. Jeho první půlku života tak znám velmi dobře. I tu druhou jsem sledoval, všechno, co se kolem něj dělo. A na konci jeho života jsme se sešli v kapele, odehrál jsem s Jirkou posledních sto koncertů. Do toho fotografie, na které se občas dívám. Jsem tedy s Jirkou neustále v jakémsi duchovním styku. A Jiří je pořád se mnou. 

Proč jste s ním nehrál v kapele dřív?

Jirka začínal v baru a nikdy nebyl na vojně. Já jsem, bohužel, ztratil vojnou dva roky. Když jsem se vrátil, chtěl jsem taky hrát – a taky jsem šel do baru, osm let jsem tam strávil. Byl jsem v zahraničí, v Norsku, Rakousku, byla to atraktivní angažmá. Do bigbítu se mi nechtělo; když jsem viděl, jaké to je, jak za minimální peníze padá únavou… Po letech jsem se ale nabažil ciziny. A chtěl jsem k bráchovi. Oba jsme k sobě chtěli. Okolnosti to umožnily…

Jaké okolnosti?

Z kapely odešel František Ringo Čech. Dokud tam byl, nastoupit bych stejně nemohl, už třeba z ekonomických důvodů. Ale Franta si tenkrát zakládal divadlo a taky cítil, že jeho způsob konferování se k hardrockové muzice příliš nehodí. Po něm se tedy v kapele uvolnilo místo pro mě. 

Jak hodnotíte nové výběrové trojcédéčko Jiřího Schelingera Čas 51:71:81?

Výběr se mi líbí. První deska je chronologická, srovnaná od Jirkových začátků, druhá představuje Jirku jako autora, třetí je, řekl bych, bonusová, je na ní i několik mých kousků. Kontinuita tedy pokračuje prostřednictvím mojí osoby. 

Máte spočítáno, kolik Jiří Schelinger nazpíval písní?

Přibližně. Počítejte se mnou: třicet singlů, to je šedesát písní. Tři řadová elpíčka, tedy šestatřicet, dohromady asi sto. K tomu vznikla spousta příležitostných písniček, třeba pro nějaký televizní pořad. A další pro Slovensko. Dohromady to tedy dává asi sto osmdesát písní. To je za deset let poměrně dost, ne?

Jak bude vypadat vzpomínkový večer 7. března v Retro Music Hall?

Bude se tam křtít zmíněné trojalbum a taky tam proběhne předání Jubilejní diamantové desky za prodej alb s Jirkovými písničkami. Aleš Brychta, Petr Kolář a Kamil Střihavka si každý „střihnou" po jedné Jiřího písni. Co se křtu trojalba týče, o kmotrovství jednáme s Jaroslavem Uhlířem, Karlem Šípem, Ringem Čechem a Zdeňkem Svěrákem. Tahle kombinace kmotrů by se mi líbila. Někdo z nich určitě přijde. 

Ale sláva začne ten den už odpoledne…

Ano, v patnáct hodin bude odhalena pamětní deska na domě v Čestmírově ulici 18, kde jsme bydleli. Bude na ní portrét Jiřího a našeho tatínka a nápis ve smyslu, že v tomto domě vyrůstal Jiří Schelinger a na kytaru ho vyučoval jeho otec Josef. Tatínek vychoval obrovskou spoustu kytaristů: namátkou Radek Tomášek, Jiří Korn, Ivan Košťál, Vladimír Mikulka. Přestože vyučoval klasickou kytaru, obloukem udělal něco i pro rockovou muziku – jeho prvňákem byl třeba i Radim Hladík! Táta učil prvňáčky, což je pro dítě velmi důležité období, kdy se může pro věc nadchnout nebo ho to celé může otrávit. Táta hledal talenty a vychovával nadšené muzikanty!

 

MLÝNSKÉ KOLO HANY HEGEROVÉ

V rámci limitované edice úspěšného novinkového alba Hany Hegerové Mlýnské kolo v srdci mém je DVD se dvěma filmy. Jedním z nich je dokument o vzniku alba režiséra Tomáše Hodana. 

Jak jste se k sobě s Hanou Hegerovou dostali?

S paní Hegerovou se znám přes jejího vnuka Matouše, se kterým jsem chodil od první třídy na základní školu. Jednoho dne mi zavolala s tím, že jde druhý den po třiadvaceti letech do studia natáčet desku a že by chtěla, abych to bylo zaznamenané. Sehnal jsem si tedy kameru a druhý den šel do studia s ní. 

Jaké bylo natáčení?

Za celou dobu, co jsem se s paní Hegerovou vídal a natáčel ji, jsem se nepotkal s blbcem. Ona je éterický člověk a stejné lidi sdružuje kolem sebe. Všichni, kdo jsou kolem ní, ať už muzikanti, zvukaři, osvětlovači či lidé dalších profesí, jsou ve svých oborech maximální osobnosti a navíc skvělí lidé. S Hanou Hegerovou je tak vždycky příjemné se potkat i díky všem těm, kteří stojí okolo ní.

Jedním z nich je Petr Malásek, asi vůdčí osobnost vzniku alba…

Petr Malásek je tím pádem významnou postavou i ve filmu. Snímek začíná scénou, kdy on a paní Hegerová sedí v hospodě, Petr drží v ruce lístek se seznamem skladeb a spolu se dohadují, které písně na album zařadit. Co se týče muziky, Hana Hegerová s Petrem všechno konzultuje a má v něj plnou důvěru. 

Byla vůči vám Hana Hegerová při natáčení vstřícná? 

Byla, vždyť to celé částečně vzešlo od ní. Měl jsem tak usnadněnou práci, přistupovala ke mně s velkým pochopením. To je u dokumentu hodně důležité. Dokonce mi pomáhala! Hegerová je původně herečka, s kamerou to umí, ví, kam ji postavit a jak se postavit před ni, obecně jak zacházet s filmem. Občas se tak třeba koukla do kamery a něco řekla. To film hodně oživuje.  

Hana Hegerová, jak známo, nemá ráda studio; projevovalo se to nějak při natáčení filmu?

Ne, ona je profesionálka, i když věta, že studio nesnáší, dokonce nenávidí, ve filmu zazní. Hana Hegerová má ráda koncerty, je ráda s lidmi, přijímá od nich energii… Ale ve studiu, kde slyší každý svůj tón, není ráda. Vlastně nevím, jestli album Mlýnské kolo v srdci mém dodnes slyšela.

Vy tu desku znáte dokonale – máte ji rád?

Ano. Zní to jako klišé, ale skutečně si myslím, že Hana Hegerová je u nás ve své branži největší osobnost. 

Jak dokument vznikal?

Byl jsem ve studiu první dny. Některé situace jsme natáčeli zpětně. Dotáčeli jsme ale jenom věci, které se skutečně staly, nikdo nemusel nic předstírat. Vývoj natáčení desky je tak zachycen autenticky. 

Vítáte společné vydání CD a DVD se dvěma filmy, vaším a Jakuba Koháka?

Když takovou možnost současná média nabízejí, je to hezké spojení. Navíc v době, kdy prodej desek stagnuje, je to zpestření, bonus pro toho, kdo si komplet koupí. A osobně jsem ve společnosti Jakuba Koháka rád, jeho práce znám a například Jakubovy klipy se mi moc líbí.

 

ZDENĚK SVĚRÁK: CIRKUS, TO JE MOJE DĚTSTVÍ 

Supraphon přichází s novinkou pro milovníky pohádek, originálních příběhů a Zdeňka Svěráka: jako audioknihu vydává nahrávku půvabné knížky Pan Buřtík a pan Špejlička ve skvělé autorské interpretaci. Tohle CD skutečně pohladí – jak vytříbeným jazykem, tak i podáním pana Svěráka, kterého se ptáme: 

V poměrně krátké době je to váš druhý text vydaný u Supraphonu na CD; myslíte už při psaní na to, že by mohla vzniknout i jeho audiopodoba ?

Při psaní Povídek jsem si to, myslím nepřipustil. Ovšem poté, co jsem je namluvil, a dopadlo to, myslím, docela dobře, tak ano. U Buřtíka a Špejličky jsem si říkal, že by to asi taky šlo namluvit. Ale můj nápad to nebyl, oslovil mě Supraphon. 

Buřtík a Špejlička prožívají tři příběhy; přitom dva vznikly dříve a ten poslední v současnosti. Jak velký měly časový odstup?

Velký, čtyřicet let. První dva příběhy jsem napsal v roce 1970 pro své děti, které ještě byly ve věku, kdy je to bavilo; a teď, po takové době, jsem zkusil trefit jejich literární styl a přidat příběh třetí. Vlastně jsem přidal dva příběhy, ale nerozdělil jsem je, právě proto, aby byly tři. Trojku pokládám za šťastné číslo. Třetí příběh je tedy dlouhý, ale ve skutečnosti je složen z příběhů dvou. Jeden se týká pokusu Buřtíka a Špejličky uplatnit se u policie, druhý je zaměřen na lékárnu U bílé myšky, kde jsou Buřtík a Špejlička zaměstnáni dodnes. 

A téma je to aktuální: přeměna užitečných prostor v podniky velice neužitečné. Asi jste se inspiroval současností, tím, co se kolem nás denně děje…

Jistě! Tam kde byly lékárny, je teď něco docela jiného, a nejhorší je, když na takovém místě vznikne herna. Tak jsem ji tam při přeměně lékárny dal … vlastně se to nepodařilo, vrátila se tam lékárna.

Jak těžké bylo navázat na čtyřicet let starý styl psaní?

Těžké to nebylo, stačilo přečíst si ty první dva příběhy; koneckonců ten jazyk, kterým jsou psané, mám rád dodnes. Je trošku starodávný či staromilský, děti se v něm mohou setkat se slovy, která jsou jim neznámá – neslyší je totiž každý den. Jsou to slova neošoupaná, protože se tak často nepoužívají. Styl Buřtíka a Špejličky je tedy takový, řekl bych, knižní, což, myslím si, přispívá komice. 

Měl jste jako inspiraci nějakou existující dvojici, napadají mě třeba pánové Lasica a Satinský?

Tuhle dvojici jsem měl taky rád, ale už jako kluk jsem miloval Lauera a Hardyho, taky byl jeden z nich silný a druhý tenký. Ne že bych na ně při psaní  přímo myslel, ale možná jsem se jimi inspiroval. 

V jedné povídce se mluví o věku devadesáti let; chtěl byste se dožít devadesátky?

Docela ano. Kdyby mi vydrželo zdraví v přijatelné podobě, tak by to nebyl špatný věk! Moje babička se takového věku dožila. 

V textu se dají vysledovat různé odkazy na váš život či práci, třeba oblíbený motiv létání nebo postava pana Bruknera. Proč je v příběhu právě pan Brukner, proč ne třeba pan Kašpar, Hraběta nebo Čepelka?

Protože Petr Brukner hraje v naší hře Dobytí Severního pólu lékárníka, jmenuje se tam Šofr, a když jsem si představil lékárníka, který přišel o lékárnu, Petr mi v té situaci hezky ladil. Určitě by mohl takovou postavu celkem dobře hrát.

A v textu jednoho příběhu je taky důležitý cirkus…

Cirkus mám skutečně rád. Působí na mě zvláštním kouzlem, přenáší mě do dětství, kdy jsem se těšil, až přijede na náměstí do Kopidlna… Jako kluci jsme ho pak pomáhali stavět. A když dnes přijede nějaký malý cirkusík do Čechtic, vyrážíme tam s vnoučaty. 

Čtete rád vlastní texty?

Čtu je velice rád, zejména, když jsou u toho ve studiu lidé, se kterými už se nebojím. Naďa Dvorská, se kterou jsme dělali společně už nahrávku Povídek, taková je, takže do tohoto nového projektu jsem vstoupil nebojácně. Věděl jsem, že ona jako režisérka ví, v čem jsem dobrý a do čeho se pouštět nemám. Na takovou četbu jsou zapotřebí naprostý klid a uvolnění a je nutné vědět, jaký má člověk hlas, co s ním může dělat a co s ním dělat nemůže. Já toho se svým hlasem moc dělat nemůžu, takže je to takové, jaké to je …

Muziku na CD s pány Buřtíkem a Špejličkou složil Jaroslav Uhlíř.

Ano, Jardu Uhlíře jsem o to požádal, ostatně – koho jiného? Vždyť on je vlastně moje tvůrčí dvojče. Jaroslav Uhlíř je melodik a jeho melodie nahrávku oživuje. On tu zkomponoval v nástrojích jeden hlubší a jeden vysoký hlas, jakoby pana Buřtíka a pana Špejličku, ty hlasy si vzájemně odpovídají. Myslím si, že to Jarda vzal za správný konec.    

HRANÍ V KVARTETU JE NEKONEČNÁ PRÁCE 

Na trh se díky vydavatelství Supraphon znovu dostávají vrcholné kompozice Antonína Dvořáka pro smyčcové kvarteto a to, ve skvělé nahrávce. Konkrétně: Americký kvartet, Slovanský kvartet, kvartety op. 105 a 106 a Cypřiše hraje Panochovo kvarteto. Lahůdka pro milovníky kvartetní muziky, Antonína Dvořáka i Panochova kvarteta. 

O nahrávce a činnosti smyčcových kvartetů obecně mluvíme s violistou Panochova kvarteta Miroslavem Sehnoutkou. 

Vaše nové dvořákovské CD je reedicí úspěšné nahrávky z 80. let.

Ano, jde o znovuvydání děl, která tehdy vyšla v rámci edice kompletního komorního díla Antonína Dvořáka. Jednotlivě jsou ta nejznámější a nejoblíbenější díla na trhu už dávno rozebrána. Je dobře, že Supraphon vyšel těmto potřebám vstříc, a pět Dvořákových vrcholných smyčcových kvartetů a Cypřiše vydává v reedici. 

Antonín Dvořák napsal patnáct smyčcových kvartetů; je to na osobnost jeho formátu přiměřeně, hodně nebo málo?

Je to tak akorát. U prvního kvartetu (op. 2) udělal Dvořák po čase určité úpravy, to dílo si pak žilo – i s jeho vědomím – svým životem. U svých smyčcových kvartetů číslo 2, 3, a 4 si myslel, že jsou nenávratně zničené, sám je totiž spálil. Zapomněl ale na to, že na konzervatoři zůstaly jejich party, z nich se daly zase dohromady. Jsou svým způsobem zajímavé, ukazují, jak Dvořák hledal svoji hudební řeč. Najdeme v nich například náznaky Debussyho… není to vrcholný Dvořák, ale v podstatě si na nich „vypsal ruku". Mrzí mě, že se častěji nehrají kvartety z opusu 12 a 16, to už jsou poměrně vyzrálá díla. Je ale pravda, že ty jeho vrcholné kvartety, tedy ty, které zaznamenává i naše CD, jsou doopravdy mistrovská díla. Vlastně se nedivím, že právě po nich je největší poptávka. 

Je na Slovanském kvartetu poznat, že je „slovanský" a na Americkém, že je „americký"? A u těch posledních, že jsou zase „slovanské"?

Je to poznat; hlavně u kvartetu F dur – Amerického to je slyšet, názvuky amerického, indiánského i černošského vlivu jsou v něm zřetelné. Zajímavé je, kam až potom Dvořák dochází v těch svých posledních kvartetech, to jsou díla téměř symfonická, a přitom výsostně intimní. Rozhodně patří k vrcholným dílům světové kvartetní literatury. Jistě by bylo zajímavé sledovat, kam by se Dvořák vyvíjel dál, kdyby jeho život neskončil.  

Jsou po vás tahle kvarteta a Cypřiše v cizině často vyžadovány?

Jsou. Cypřiše velmi často přidáváme, vlastně po každém našem koncertu. A smyčcové kvartety střídáme v repertoáru a koncertujeme s nimi – ono hrát dlouhou dobu jeden kvartet vlastně nejde. V určitých repertoárových obměnách tedy v cizině hrajeme všechny zmíněné kvartety.  

Cypřiše jsou cyklem se zajímavým osudem – původně šlo o písňový cyklus!

Je v nich hodně romantiky, v podstatě jsou to opravdu písničky. Od „klasických" kvartetních kompozic se liší kratší formou, ale jsou skutečně mistrovsky zpracované. Mnohokrát jsem je slyšel i v původní písňové verzi. Je té kvartetní verzi podobná – a není jí podobná. Každopádně je velice zajímavé obě verze porovnávat. 

Jistě znáte dokonale i původní texty; nemáte někdy při hraní Cypřišů chuť si zazpívat?

(smích) Ani ne, to by nedopadlo dobře. 

Dá se říci, který z kvartetů z nového CD je vám nejbližší?

To se časem mění. Mám rád předposlední smyčcový kvartet číslo 13 G dur, ale mistrovské jsou, jak už jsem říkal, všechny. Krásný je i kvartet č. 11C dur, ale ten se poměrně málo hraje. Myslím si, že je to škoda. 

Za ty roky je všechny musíte už mít dokonale zažité – koneckonců, za jejich nahrávky jste dostali i některé prestižní světové ceny!

Pořád se dá něco vylepšovat. Jakmile si myslíte, že něco zahrajete „jen tak, se zavázanýma očima", je to konec. Hraní v kvartetu je nekonečná práce. Neustále se dá něco upřesňovat, jak říkal Ivan Medek: vyostřovat rytmus i intonaci. 

Je u nás mezi smyčcovými kvartety velká konkurence?

Konkurence je a vždycky byla obrovská, od 70. let minulého století neustále narůstala. Byla ale velká už za první republiky a před jejím vznikem. Slavné České kvarteto založilo určitý „český" styl kvartetní interpretace (i když bylo spojeno s celým světem), pro, řekněme, českou interpretační školu má nesporný význam. Později, v 70. letech, nastal určitý kvartetní boom. Stát tehdy komorní hudbu a muzikanty vůbec hodně podporoval. 

Takže i vás…

Ano, dostávali jsme různá stipendia, neměli jsme takové existenční problémy, jaké mají mladí studenti dnes. Oni ale zase mají jiné výhody, například mohou cestovat do zahraničí – a to kdykoliv a kamkoliv; prostě si vezmou kufr a odletí. Nám v tomhle ohledu kladl režim větší překážky. Jak ale říkám, měli jsme větší podporu doma. Tehdy taky vznikla řada smyčcových kvartetů – na HAMU nás učil pan profesor Kohout, a kromě nás, z těch známějších souborů, například i Pražákovo kvarteto, Kvarteto Martinů, Vihanovo kvarteto… nerad bych na někoho zapomněl. Řada z tehdy vzniklých souborů se poměrně dobře prosadila. A zpátky k té konkurenci: jak jsem říkal, je dnes velká. Na druhé straně – kvarteta rychle vznikají a mnohé zase rychle zanikají.

Je u nás činné nějaké smyčcové kvarteto, které hraje déle než Panochovci?

Profesionální kvarteto asi ne. My už dnes hrajeme možná déle, než hráli legendární Smetanovci v jejich klasické sestavě. Co se dlouhověkosti týče, asi jsme skutečně rekordmani. 

Jitka Hosprová v dialogu s českou hudbou 20. století vydává nové album: Monolog

Světově uznávaná sólistka na violu Jitka Hosprová na svém novém albu posluchačům představuje to nejlepší, co bylo ve 20. století pro sólovou violu napsáno v rodné vlasti Dvořáka, Smetany či Janáčka. Stěží bychom hledali jiného violistu, v jehož repertoáru tvoří díla 20. a 21. století tak významnou dominantu. Jitka Hosprová na CD zařadila dvě česká díla zakladatelského významu (dialogickou Suitu Ladislava Vycpálka, který studoval skladbu u V. Nováka, a Sonátu Sukova žáka Pavla Bořkovce) a skladby dvou představitelů dnešní starší skladatelské generace (Klusák, Smolka). Viola Jitky Hosprové odráží všechny barvy lidských emocí; je smutná, tajemná i naléhavě vášnivá, sametová i syrová. Díky této živosti CD daleko překračuje rozměr pouhé hudební antologie; skladby vyznívají jako osobní výpovědi – a do témbru violy Jitky Hosprové je snadné se zamilovat.

CD (katalogové číslo: SU 4049-2): 

Jitka Hosprová – Monolog / Česká tvorba 20. století pro sólovou violu

obsahuje nahrávky: Pavel Bořkovec – Sonáta op. 12, Jan Klusák – Monolog „Ubi vult"(světová premiéra), Partita (světová premiéra), Ladislav Vycpálek – Suita op. 21, Jaroslav Smolka – Mlha sklíčenosti (světová premiéra)

Vydává Supraphon ve spolupráci s Českým rozhlasem: 18. 3. 2011