Karel Gott znovu těší své početné publikum: přichází s novým albem, které natočil s Big Bandem Českého rozhlasu a které obsahuje jeho srdci blízké, mnohdy dávné písně. Krásné písně. Album se jmenuje prostě, leč výstižně Sentiment. 

Pokládáte se za sentimentálního člověka?

Ano, ale v tom dobrém slova smyslu, nejsem smutně sentimentální. Rád se ohlížím do dob, na které mám hezké vzpomínky. V tomto případě jsou to hezké vzpomínky na písně, které měly nejen rytmus, ale hlavně vynikající, nápadité melodie. A když takové melodie dostanou ten správný text, jako je tomu v případě alba Sentiment, vznikne něco nádherného.

 

Některé písně už byly česky interpretovány.

 

Ano, zpívali je třeba Rudolf Cortés, Milan Chladil, Jitka Zelenková a další. A jsou tu i písně českých autorů, třeba od Jiřího Suchého, Slávy Emanuela Nováčka či Alfonse Jindry.

 

Sedm textů na vaši novou desku napsal Pavel Vrba…

 

S Pavlem jsme byli léta kamarádi. Dlouho jsem si ale myslel, že je příliš filosof, že jeho texty nejsou takové, aby se píseň hned stala hitem – na to byli mistři Jiří Štaidl, Eda Krečmar či Zdeněk Borovec. Přemýšlel jsem tehdy hitově, dával jsem přednost písním, které měly nejen atraktivní melodii, ale i jasný, úderný text. Písním, jejichž refrénová hlava nejde posluchačům z hlavy i díky přitažlivému, až dráždivému sloganu. Tohle uměl třeba zmíněný Jiří Štaidl: vezměte si jeho Lady Carneval, Ukážu ti cestu rájem nebo Kávu si osladím… Slovo hit pochází z angličtiny a znamená „trefa“ nebo „zásah“. Znám případy, kdy krásný, básnický text, byť opravdu kvalitní, působí antihitově, protože mu chybí ten úderný slogan. S Pavlem Vrbou jsme se dali dohromady až v posledních letech, kdy jsem začal přehodnocovat svoji výpověď. Vycítil jsem, že ta doba, kdy by mi mohl psát skvělé texty, nazrála. Zdálo se mi, že právě teď má období svých nejlepších textů. Na moje nové album jich skutečně napsal hodně, a jsou skvělé. Bohužel – s dokončením tohoto alba Pavel odešel.

 

Další z vašich textařů…

 

Jirka Štaidl už taky není, Zdeněk Borovec není, Eda Pergner není. Odcházejí lidé, které jsem měl kolem sebe a věděl jsem, za kým s jakou písní zajít.

 

Takže možná i v tomhle smyslu „sentiment“.

 

Asi ano. Jedna z písní se přímo jmenuje Sentiment. Tenhle název navíc charakterizuje celkovou náladu ohlédnutí za dobou, která přinášela takové písně, o jakých jsem mluvil na začátku, a které jako lyrický tenor hledám: s jasnou melodickou linkou. Kromě písně Charlese Treneta La mer jsem žádnou z těch, které obsahuje moje nové album, nikdy předtím nenatočil. La mer jsem před lety natočil jako baladu, na Sentimentu je s Big Bandem ve swingové verzi.

 

A další „kousky“ na albu?

 

Jsou to věci, které se mnou šly, dá se říct, celý život. A nezestárly – na rozdíl ode mne. (smích) Jsou tady jako věčná hodnota. Věřím, že v té náladě, v jaké jsme je natáčeli v legendárním studiu A Českého rozhlasu, se dostanou i k posluchačům.

 

Takže další sentiment – k tomuhle studiu máte určitě silný vztah!

 

Mám, tady jsem před padesáti lety natočil své první písničky. Vzpomínám si, jak jsem poprvé šel po tamních schodech nahoru, abych natočil svoji první nahrávku s rozhlasovým Orchestrem Karla Krautgartnera.

 

Nynější natáčení byl původně dárek Českého rozhlasu k vašim narozeninám, je to tak?

 

Ano, ani nebudu říkat, jakým. Dali mi k dispozici studio a orchestr s dirigentem a skvělým aranžérem Václavem Kozlem, a řekli: natoč pro nás to, co se ti líbí, co jsi kdy chtěl natočit, písně, ke kterým máš vztah; můžeš si vymyslet obsazení orchestru, toč, jak dlouho chceš, máš prostě volnou ruku. Velkorysá nabídka. Prostě dárek „jako bejk“! Původní záměr ale nebyl dělat album. Objednali si u mě písně pro pozdní hodiny dne, kdy lidé jedou autem nebo někde usedají nebo usínají a chtějí poslouchat muziku, která by je pohladila po duši. Tohle jsem měl vyrobit.

 

Ale věc se jaksi rozrostla…

 

Začal jsem natáčet v nádherné atmosféře, s lidmi, kteří mě všemožně podporovali, měli radost z toho, že se točí krásná hudba a bylo cítit, že chtějí, aby to celé dopadlo výborně. Když jsme měli pět, šest písní, řekli jsme si, že budeme pokračovat, že je to nádherné. Všichni jsme si přáli pokračovat. Dva roky jsme pracovali, až to celé dozrálo do myšlenky vydat album. Ucelené, v nádherné náladě. Přál bych si, aby nejen ta pamětnická, ale i další generace byly z téhle muziky potěšeny. Aby si všichni rádi poslechli hudbu, která se hrála kdysi, a které byly mimo jiné plné kavárny. Vidíte, další sentiment: jenom na Václaváku v té době zněly najednou čtyři kavárny touhle skvělou muzikou. Hrálo se naživo, orchestry v bílém, plné parkety lidí. Kam se to všechno ztratilo?

 

Takže to není hudba pro spěch, kdy člověk hledá klíče, narychlo snídá a pospíchá do práce.

 

Kdepak. Měla by se poslouchat v klidu, ne stylem „ukaž, pusť kousek, další kousek a konec“. Sám jsem v minulosti pár alb takhle podcenil, když mě nechytly první dvě, tři věci, už jsem se k němu nevrátil. Dneska mě to mrzí, přišel jsem tak o některé dobré věci, které už se možná nevrátí. Muzice na mojí nové desce by se měla dát stejná láska, s jakou byla natáčena. Já jsem s ní žil dva roky, a rád. Byl to, jak už jsem říkal, krásný dárek. A jsem vděčný všem, kteří si toho všimli, všem, kteří si ji poslechnou, všem, se kterými o ní mohu mluvit. Navíc je to i „investice“ do mé budoucí práce: kdo ty písně uslyší, třeba přijde na můj koncert. Tam už si nemůže jen tak něco stáhnout z internetu, prostě si musí koupit vstupenku a přijít. A třeba si tohle album pořídí. Třeba si pořídí můj kalendář. Nebo knihu.

 

Spolupráci s Big bandem Českého rozhlasu a panem Kozlem si v zásadě pochvalujete; stalo se vám nicméně, že by se vám nějaká aranž v první verzi nelíbila a předělávala se?

 

Stalo se to. Václavovi, nedá se nic dělat, do těch věcí vždycky nějakým způsobem prosákne jazz. Já jsem si ale přál mít u alba jednotnou náladu. Jazz je přeci jenom náročnější poslouchání, harmonicky, rytmicky rozfrázované. Ale nebylo to v mnoha případech, snad ve dvou?

 

Na albu Sentiment je i několik filmových melodií, zahraničních i českých. Například Dívka v modrém. Slyšel jsem úvahu: to jsem zvědav, jak to ten Gott po Oldřichu novém pojme. Jaké byly vaše debaty o této písni s panem Kozlem?

 

Nechtěli jsme, abych napodoboval Oldřicha Nového. Z legrace jsem tam udělal jenom jednu ozdobičku, jaké dělal právě tento fenomenální herec. Ale opravdu jenom na jednom místě, abych řekl: ano, o Oldřichu Novém víme. Celkově jsme ale píseň pojali tak, jak ji cítí dnešní muzikant. Takové to trošku světové aranžmá, jaké se psaly pro Sinatru, Nat King Colea či Benetta. Koneckonců Robie Williams to krásně charakterizoval už v názvu jednoho svého alba: Když jsi úspěšný, swinguj. Proto se v Las Vegas říkalo, že swing je muzika pro úspěšné lidi.

 

Dá se říct, že velikánům, jejichž hudbu máte rád, vzdáváte hold i ve svých pořadech Českého rozhlasu 2?

 

Jistě, pouštět hity, zahraniční pecky, a u toho křičet, jak je to skvělý, vole – to umí každý. Ale promluvit o lidech, kteří nám tady svými nahrávkami zanechali něco takhle velkého, to dělám rád. Mluvím s rozvahou, snažím se, aby každá věta „sedla“. Aby to zaujalo i pobavilo. Musím o té osobě něco říct, musím vysvětlit, proč právě téhle osobnosti věnuji celou hodinu. Můžu, a předpokládá se to, být i osobní. Naštěstí je o čem vyprávět.

 

Kdybyste měl tu možnost – koho z autorů nebo minulých interpretů písní alba Sentiment byste si pozval na jeho křest?

 

V první řadě ty, kterým něco dlužím. Třeba Alfonse Jindru. Tenhle hudební kolos, který psal pro Cortése a Vlacha, si mě jednou pozval a nabídl mi píseň. Pro mě to ale tenkrát nebylo dost explozivní, připadalo mi to moc fajnové a klidné. Bylo mi dvaadvacet a chtěl jsem dělat jinou, odvázanější muziku. Dneska bych panu Jindrovi, třeba na tom křtu, řekl: poslechněte si, jak vaše píseň Tvůj krok zní krásně zní. Kdyby ji nazpíval americký zpěvák perfektní angličtinou, určitě by si všichni mysleli, že je to píseň třeba od Gershwina nebo Col Portera. Ale už je pozdě na to, abych to panu Jindrovi řekl. Pozval bych si – a pozvu – Jiřího Suchého. Pozval bych si Oldřicha Nového. Mrzí mě, že jsem mu nikdy neřekl, kolikrát a kolik jsem viděl jeho filmů. Pozval bych určitě Karla Hálu, který mě v mých začátcích ohromně inspiroval. Velmi jsem si vážil toho, že s ním, když jsme založili Divadlo Apollo, můžu být na jednom pódiu. Pozveme samozřejmě Jiřinu Fikejzovou. Škoda, že už nemůžeme pozvat Pavla Vrbu – a škoda, že už tohle album Pavel neuslyší v celku. Když jsme Sentiment dotočili a poprvé jsem ve studiu doposlouchal hotovou desku, řekl jsem: škoda, že je Pavel v nemocnici a nemůže být tady. Snad ho dají do pořádku, určitě by z alba měl radost. A za mnou už stáli lidé, kteří mi řekli, že zemřel. Když jsme se takhle krásně sešli, Pavel odešel.