„Na muzikálech je něco, co útočí na vaše základní pudy,“ říká scénárista a režisér Bill Condon, kterého představení při tehdejší premiéře zcela ohromilo. „Dokáží se vám dostat pod kůži lépe než běžná dramata. A z Dreamgirls učinily intenzivní emoce, které jednotlivé písně prostupují, velmi silný zážitek.“

Pozemská pohádka Toma Eyena a Henryho Kriegera o skutečných lidských pocitech – lásce, ambicích, mukách, vášni – hluboce oslovila široké spektrum lidí. „Všichni víme, jaké je to zoufale chtít něco, co nemůžeme mít,“ říká Condon. „Všichni víme, jaké je to zůstat pozadu nebo obětovat svému snu všechno, co člověk má a pak příliš pozdě zjistit, kolik jsme toho ztratili. A u postav tohoto příběhu byly všechny ty pocity naděje a sklíčenosti úplně odhalené. Právě to ve mně zůstalo celé ty roky a nutilo mě to ke snaze přivést je znovu k životu na filmovém plátně.“

Příběh se odehrává v Motor City, kde se afroamerická hudba dostávala do popředí zájmu a začínala pronikat do amerického středního proudu. „Film je zasazen do 60. a 70. let, do období rozsáhlých sociálních a politických změn,“ říká Condon. „A jeho postavy tohle pozdvižení reflektují.“

Neproměňovala se jen samotná hudba, ale také celá země. „Tenhle film se odehrává ve velmi specifickém období, na samotném začátku urbanizace hudby,“ podotýká herec Danny Glover. „Vzestup hnutí pro občanská práva zvěstoval konec rasové segregace a pozornost se začala přesouvat do velkých měst, která se stala centry veškerého dění.“

Příběh filmu se věnuje člověku, který se rozhodl tohoto jedinečného momentu využít k tomu, aby prorazil. Tím je mladý byznysmen Curtis Taylor Jr., který se zatím živí prodejem Cadillaců, ale tuhle práci bere jako pouhý odrazový můstek k závratné kariéře, k níž byl dle svého názoru předurčen. Úlohy Taylora se zhostil Jamie Foxx, jenž získal Oscara za roli Raye Charlese ve filmu Ray a na dalšího byl nominován za roli ve filmu Collateral. „Curtis je ostrý chlápek, který se snaží uchytit v hudebním průmyslu,“ říká Foxx. „Přál by si, aby uměl lépe zpívat, skládat lepší hudbu a hrát na nějaký hudební nástroj, ale ve všech těchto směrech bohužel postrádá jakýkoliv talent. Takže se snaží dostat na vrchol alespoň tím, že dělá manažera nadějným talentům. A to je pro něj zároveň tak trochu prokletím – v určitých chvílích si přeje, aby na tom pódiu stál on sám. Zkouší všechno možné, dokud neuspěje.“

Z gospelových sborů po celé zemi se začíná rodit spousta nadějných dívčích kapel a noc talentů v místním klubu se ukáže být zlatým dolem. „Curtis je všude a snaží se dávat věci dohromady,“ říká Condon. Když si všimne v klubu skupiny The Dreamettes, ví, že našel přesně to, co hledal. „Jsou to tři nadšené, dychtivé a naivní dívky,“ říká úspěšná zpěvačka Beyoncé Knowles, která si zahrála Deenu Jones – roli, o které jí bylo v 16 letech řečeno, že pro ni byla předurčena. „Je to pro ně velmi vzrušující, protože hrozně chtějí proniknout do hudebního průmyslu. Leží před nimi celá budoucnost a ony si myslí, že mají to, co potřebují k tomu, aby ji naplnily úspěchy. A když si jich Curtis všimne, ihned všechen ten potenciál vidí.“

Hlavní vokalistku skupiny Effie White ztvárnila novopečená herečka Jennifer Hudson. Effie je mladá zpěvačka, která není tak kultivovaná jako Deena a Lorrell a navzdory svému obrovskému talentu se příliš nepodobá archetypu člověka, který by se v 60. letech mohl stát hvězdou. „Effie se objeví v kabátu z umělé leopardí kůže a s nosem hodně nahoru,“ říká Hudson. „Ví, že má hlas na to, aby se mohla stát skvělou zpěvačkou, ale je tak naivní, až je to skoro dojemné. Pyšně si vykračuje obklopená dalšími dívkami ze skupiny, svými přáteli a doprovodnými vokalisty. Stejně jako všichni ostatní není vůbec připravená na to, co se stane.“

Hledání vhodné představitelky role, která v 80. letech proslavila mladou gospelovou zpěvačku Jennifer Holliday, filmaři obětovali šest měsíců. Ideální herečka musela mít správnou kombinaci energie, vášně a zranitelnosti. „Uspořádali jsme veřejné konkurzy v Chicagu, Detroitu, New Yorku, Atlantě, St. Louis a tady v L.A.,“ vzpomíná vedoucí castingu Debra Zane. „Role Effie je hrozně důležitá, ona je de facto srdcem celého filmu. Museli jsme bezpodmínečně najít přesně takovou herečku, jakou jsme potřebovali.“

Mezi všemi talentovanými mladými dívkami, které na konkurz přišly, Hudson jednoznačně vynikala. Roli dívky, kterou potká nenadálá sláva, si vyzkoušela i ve skutečném životě – probojovala se až do finále soutěže American Idol. „Stála jsem na pódiu ve finálovém kole a pak jsem byla ta, která musela jít domů,“ říká Hudson. „Ale nijak zvlášť mi to nevadilo, protože jsem věděla, že tohle není můj sen. Věděla jsem, že splnění mého opravdového snu se blíží – a teď to přišlo. Určitým způsobem se Effie podobám – byla to stejná projížďka po horské dráze, ze které jsem vyšla s hlubším pochopením toho, kým jsem a jaké umění dělám.“

Třetí členkou skupiny, která má na starosti doprovodné vokály, je Lorrell Robinson v podání úspěšné divadelní herečky a držitelky ceny Tony Aniky Noni Rose. „Rose je věčná usmiřovatelka. Když se přestává dařit, je to ona, kdo se snaží dát věci zase do pořádku.“

Lorrell dokáže jen stěží skrývat své nadšení, když se Curtisovi podaří dát The Dreamettes dohromady se zpěváckou senzací a místní celebritou Jamesem „Thunderem“ Earlym. „Lorrell je jako obětní beránek,“ říká Rose. „Stojí před ní tenhle úžasný chlap, kterého považuje za největší superstar na světě. Vůbec nemůže uvěřit tomu, jaké ji potkalo štěstí.“

Earlyho si zahrál Eddie Murphy, jemuž zázračný talent otevřel cestu k televizní show Saturday Night Live a filmům jako 48 hodin nebo Záměna. Condon tuto postavu charakterizuje jako „přírodní živel. Neexistuje nic, co by jej během vystoupení dokázalo držet zpátky a tahle obrovská energie prosakuje i do jeho osobního života.“

Murphy vnímá Earlyho jako člověka s jedinečným nadáním pro R’n’B, které už tehdy pomalu pronikalo do středního proudu. “Jimmy hraje v různých městech a permanentně se nachází na pokraji celonárodní slávy,” říká Murphy. “Každý ho má rád, protože je opravdu jedinečný. Nedaří se mu prorazit, ale je to právě on, kdo dal světu R’n’B – hudbu, na kterou mohly tančit i bílé děti. V tom se podobá Jamesi Brownovi, Chuckovi Berrymu nebo Little Richardovi. Přestože v té době stále vládla rasová segregace, podařilo se jim postavit mezi těmito dvěma světy most a přinést ‘černý’ zvuk ‘bílé’ Americe. Všichni tihle umělci si uvědomili teprve později, kolik toho vlastně dokázali.”

Když se Curtis spojí s Jamesem “Thunderem” Earlym a slíbí mu, že jeho vystoupení dostane z periferie do centra města, jeho dlouholetý manažer Marty začne cítit, že se mění pravidla hry. Martyho si zahrál držitel Independent Spirit Award a herecká legenda Danny Glover.

“Marty je manažer talentů ze staré školy,” popisuje Glover. “Když objevil Jamese, byl teprve dítě, takže se pro něj Marty stal otcovskou figurou. Patří ale k té generaci manažerů, kterým už zvoní hrana. Má silnou vnitřní integritu, ale nedokáže se posunout nikam dál. Curtis tuší, že se blíží nějaká zásadní sociopolitická změna a v jejím rámci se mu podaří prosadit. Vezme ten vztah Jamese a Martyho, který je otcovský i obchodní zároveň, a všech citových vazeb jej zbaví.”

Při převodu knihy (literární verze divadelního muzikálu) do podoby filmového scénáře se chtěl Condon co nejvíce přiblížit původní podobě, která v době svého uvedení dokázala okouzlit diváky všech věkových kategorií. Práva byla po celá desetiletí bedlivě střežena jedním z producentů divadelní verze, legendou filmového průmyslu a spoluzakladatelem studia DreamWorks Davidem Geffenem. Přesto, že Geffen ze začátku nebyl myšlence realizace tohoto filmu nakloněn a považoval jej za příliš riskantní – v případě neúspěchu by se Geffen cítil zodpovědný za to, že pošlapal legendu a odkaz Michaela Bennetta – po setkání s Condonem svůj postoj přehodnotil a dal projektu zelenou.

Přestože měl Condon k dispozici celou řadu původních písní, rozhodl se pro film bohatý repertoár ještě rozšířit. Ve snaze realizovat tento záměr co nejdokonaleji se obrátil na Henryho Kriegera, který napsal hudbu už k původní muzikálové předloze (která mu vynesla Grammy a nominaci na cenu Tony).

Krieger se podílel celkem na čtyřech nových písních. “O 25 let později jsem dostal možnost prožít ten sen znovu,” říká Krieger. “Filmaři vyvíjeli velké úsilí, aby zůstali věrní předloze, ale zároveň se jim podařilo propůjčit show úplně novou energii, což je podle mě především zásluha Billa Condona a jeho úžasných scénáristických a režijních schopností, a také jeho spolupracovníků, kteří zužitkovali instrumentace k původní hře od Harolda Wheelera.”

Fatima Robinson, která se vynořila ze světa hiphopu, během své kariéry připravovala choreografii pro takové hvězdy populární hudby, jakými jsou Outkast, Black Eyed Peas, Will Smith, Jessica Simpson, No Doubt nebo Prince. V případě tohoto filmu do choreografie zakomponovala spoustu různých vlivů – nejvýrazněji pak gospel, jazz, blues a rock. V rámci příprav věnovala hodně času sledování záznamů vystoupení umělců jako Jackie Wilson, Sam Cooke či James Brown a pokusila se smísit svou moderní choreografii s klasickými prvky.

Condon si filmové prostředí už od začátku představoval jako realistický svět bez zbytečných příkras. Film vznikl v Los Angeles a blízkém okolí a produkce se během natáčení podívala do starých kabaretních divadel Palace Theatre a Orpheum Theatre a do historického Ambassador Auditorium v Pasadeně. Několik záběrů natočili také v losangeleském hotelu Alexandria, kde manažeři lokací objevili ozdobné sloupy a omítání, které bylo pro navození atmosféry 60. let zcela ideální. “Film Dreamgirls nás zavádí do doby, která se stala svědkem masivních změn v hudbě, kultuře i společnosti,” říká Myhre. “Je to vzrušující období, které je radost ztvárnit, a skvělá show, kterou je radost převést na filmové plátno. 60. léta byla úžasná také z výtvarného hlediska. Říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdyby se nám podařilo najít některé z věcí, které jsou znázorněny v tom divadelním muzikálu, v reálném prostředí.”

Jako určitý protipól realismu, o nějž filmaři usilovali v normálních scénách, chtěl Condon v případě hudebních sekvencí navodit okázalou bombastičnost původního muzikálu, na jehož impozantním pojetí měla velký podíl práce se světly. Pouze jeden tým však mohl splnit jeho představy s maximální precizností – Jules Fisher a Peggy Eisenhauer, kteří se tímto způsobem podíleli na samotné muzikálové předloze. “Tenhle film je show, která má v sobě další show a autentické divadelní osvětlení bylo pro vizuální atmosféru hudebních čísel naprosto klíčové,” říká Mark.

Hlavním úkolem kameramana Tobiase Schliesslera bylo pojmout “obyčejné” scény realisticky a bez jakýchkoliv příkras a poté je plynule propojit s velmi stylizovanými hudebními sekvencemi. “Kamera by měla proplout z jedné scény do druhé přirozeně a nenápadně, ale zároveň byste pomocí ní a jiných indícií měli dát publiku najevo, že jsou v jiném světě,” vysvětluje Schliessler.

Na Oscara nominovaná návrhářka kostýmů Sharen Davis musela pro postavy příběhu vymyslet oblečení, které by evokovalo tehdejší dobu, ale nebylo pouhou replikou oděvů z 60. a 70. let. “Z hlediska módy se jednalo o zcela revoluční období a já jsem při vytváření kostýmů měla možnost pokrýt široké spektrum tehdejších trendů – počínaje tím, co se běžně nosilo na ulici, a okouzlujícími koncertními oděvy konče,” říká návrhářka. “A herci kostýmy nosili se stejným nadšením, s jakým jsem je navrhovala.”

Na vytváření kostýmů pro film, který mapuje 13 let v životech jeho hlavních hrdinů, se podíleli i pracovníci ostatních oddělení. Všichni kladli velký důraz na to, aby barevné palety kostýmů ladily se scénami, osvětlením a všemi dalšími výtvarnými aspekty produkce.

Davis podotýká, že skupiny z 60. let kladly na vzhled přinejmenším stejný důraz jako na hudební projev. V době, kdy ještě The Dreamettes nejsou hvězdami, je jejich oblečení spíchnuté podomácku a působí poněkud ošuntěle, zároveň je však také velmi rozverné, zářivé a sedí k připravené choreografii. Jakmile se však vydají na svou cestu ke slávě a Curtis je začne držet čím dál tím více zkrátka, začne se volnost střihu vytrácet a rozverné modely nahrazují poněkud omezující kostýmy. Díky tomu se však stanou ztělesněním maximálního půvabu.

Všichni klíčoví návrháři a stylisté se úzkostlivě snažili odrazit vývoj jednotlivých postav v postupných změnách jejich osobního stylu. “Oblečení každé z postav vypráví její příběh,” říká Sharen Davis. “Deena vypadá nejdříve jako šestnáctka a teprve pak se z ní stane ta úžasná diva, nicméně i v jejím počátečním výběru oblečení se odráží to, že uvažuje jako dáma – bere si zásadně šaty, nikdy kalhoty. Někdy působí dost dětsky. A pak ta dětskost najednou zmizí a nahradí ji zdrženlivá sofistikovanost, která je odrazem Curtisova zaníceného detailismu. Když se pak začne dostávat do svého živlu, začnou se znovu uvolňovat i její šaty, až znenadání propuknou v osvobozující přehlídku zářivých barev, které vyjadřují její nově nabytou volnost, nespoutanost a nezávislost.”