Supraphon nespí ani v prosinci, nahlédněme tedy do zpráv v newsletteru Na doslech číslo X. pro prosinec 2011.  

  

Leckteré články už nám obrazovkou prošly sólově, takže abychom se zbytečně neopakovali – jen to, co zbylo.  

 

 

SALTO SOLO FELIXE SLOVÁČKA

 

Po deseti letech jsou tu opět charakteristický saxofon a klarinet Felixe Slováčka na deskách Supraphonu. Album nazvané Salto solo obsahuje patnáct evergreenů v instrumentální podobě, jde o album, které potěší.

 

Existuje vůbec ještě nějaká zásadní kompozice, kterou byste za tu dobu nenahrál?

 

Existuje – na mém novém albu jsou samé novinky. Je pravda, že doposud jsem nahrál asi šest set titulů, ale ze skladeb, které obsahuje album Salto solo doposud žádnou, ani se sopránsaxofonem ani s klarinetem.

 

Jak máte na novém albu tyto nástroje rozdělené?

 

Většinu skladeb hraji na sopránsaxofon, přece jen tomuto nástroji vděčím za to, že mě lidé znají. Klarinet jsem sice vystudoval na vysoké škole a je to nádherný nástroj, ale se sopránsaxofonem jsem se stal mezi lidmi známějším. Asi tři čtvrtiny kompozic na novém albu jsem tak nahrál se sopránsaxofonem, třetinu s klarinetem.

 

Kolik vůbec máte doma saxofonů a kolik klarinetů?

 

Mám jeden saxofon a jeden klarinet, víc jich není potřeba. Když se mi rozbije nebo nebude hrát, budu se muset poohlédnout po jiném, ale – jak říkám – jeden nástroj stačí. Dodnes tak mám klarinet, na který jsem hrál už během studií na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. A hraji na něj doposud.

 

Jmenujte alespoň některé spolupracovníky a tituly vašeho alba Salto solo.

 

Skladby na desku aranžoval Vladimír Popelka – připravil všechny syntetické barvy plus smyčce – a všechno to také dirigoval. Já jsem si pak „jeho“ materiál vzal a připravil jsem si sólové party. A k těm titulům: na albu zní například ústřední téma z televizního seriálu Cirkus Humberto, hudba ze seriálu Tajuplný ostrov, z filmů Doktor Živago a Tři oříšky pro Popelku. Je tam i melodie z Verdiho Nabucca. Prostě jedna pecka za druhou.

 

Dá se říct, kterou z nich máte nejraději?

 

Asi je to melodie z Cirkusu Humberto od Karla Svobody. Je to melodie, ze které by se daly udělat tři písně, kolik tam toho je navymýšleno! Úžasná záležitost, která přesně charakterizuje toulavou krev kumštýřů.

 

S novinkovým albem přicházíte po deseti letech!

 

To je pravda, trvalo to dlouho. Jsem rád, že se našel sponzor, který mi s deskou finančně pomohl. Po těch deseti letech jsem už byl opravdu hudebně nabitý a připravený zase něco vydat. Minulého supraphonského alba Made in Czechoslováček se prodalo skoro deset tisíc 2CD, takže jsem si říkal, že by nebylo špatné oblažit posluchače zase něčím novým. Jsem rád, že se věci ujal pan Popelka. A jsem rád, že obal, který se mi moc líbí, dělal můj kamarád Petr Kršák. Takže hurá!

 

  

 

JOSEF LAUFER: NEBYLO TO TAK ŠPATNÝ!

 

„Dávno“ a „Ne tak dávno“ – tak znějí názvy cédeček dvojalba Josefa Laufera, které shrnuje téměř pětačtyřicet let zpěvákova působení na pódiích a v nahrávacích, televizních i filmových studiích. Laufer na albu běží svůj Maratón se zastávkami, které svého času hýbaly rádiem i televizí. Dodnes jsou mnohé z nich více než populární…

 

Čím se tenhle výběr liší od vaší desky, která vyšla v rámci supraphonské Pop galerie?

 

Je rozsáhlejší, cédečka jsou teď dvě. Obsahují tedy hodně materiálu, dvaačtyřicet písniček. Proto se taky dvojalbum jmenuje Maraton – to je dvaačtyřicet kilometrů (a něco). A vyhrabal jsem i věci, o kterých jsem si myslel, že už nikdy nezazní a zůstanou někde zapomenuty. Ale kdybych hrabal dál, jistě bych našel dalších dvaačtyřicet písní! Zjistil jsem, že jsem toho nazpíval opravdu hodně. A taky jsem se snažil, aby na aktuálním výběru bylo hodně původních skladeb – dělal jsem totiž i spoustu převzatých písní, hodně textů jsem sám přeložil. Nakonec má ale Maraton podobný záběr jako mělo album vyšlé v Pop galerii; ten záběr je široký, jako je široký můj repertoár: od šansonu po rock.

 

Na výběru je i několik písní vzniklých pro televizní pořady…

 

Ano, třeba C´est moi, nádherná písnička z pořadu Abeceda, nahráli jsme ji s Věrou Galatíkovou, která do ní krásně hovoří francouzsky. A pak album obsahuje i několik kousků z mých různých show, které jsem měl s orchestrem Golem. Namátkou: Tvůj smích – tvé tóny, Kam zmizel tvůj dětský úspěch, Lola.

 

Ohlížíte se rád?

 

Ano, a je to přirozené. Člověk rád vzpomíná na dobu, kdy věci vznikaly. Hodně rád vzpomínám na svá studia na DAMU, dnes už dokonce i na vojnu. Rád si vzpomenu na dobu, kdy jsem v Lucerně zastupoval kolegu ve velkém rock´n´rollovém klání, bylo to s kapelou Crystal, a druhý den se o mě vědělo, že zpívám rock´n´roll. Vzpomínám rád na první muzikál Gentlemani, kde jsem hrál jednu z hlavních rolí. Na svoji jednu sezónu v Národním divadle i na moje začátky v Divadle ABC. Na setkání s hvězdami typu Rita Pavone nebo Engelbert Humperdinck. Rád si vzpomenu na situaci, kdy jsem v roce 1965 seděl po premiéře filmu Help celý večer s Beatles i na to, jak jsem cestoval letadlem s Josefinou Bakerovou, která mi ukazovala fotky svých adoptivních dětí.

 

Nenapíšete o tom všem nějakou knihu?

 

Rozhodně ne!  

 

  

 

IVAN KUSNJER OBJEVUJE RARITY ČESKÉ OPERY

 

Mistr Ivan Kusnjer patří k nejznámějším a nejlepším českým pěvcům. Prošel množstvím českých jevišť, je jedním ze stálic Národního divadla, a výrazně o sobě dal vědět i v cizině. Není významnější pódium, na kterém by nestál. Na kontě má desítky gramofonových nahrávek. Patří tak k vynikajícím vyslancům českého umění ve světě. Známý je přitom jeho letitý zájem o objevování neznámých či pozapomenutých vokálních děl českých autorů. Některá z nich obsahuje Kusnjerovo nové supraphonské album Rarity české opery.

 

Kde se váš zájem o neznámé opery a vokální díla českých autorů vzal?

 

Před pětadvaceti, třiceti lety se běžně natáčely známé opery a árie z nich. Hledali jsme cestu, jak ozvláštnit nabídku v tomto oboru. Protože existuje velké množství oper, které nebyly uváděné, nebo velmi sporadicky, začali jsme hledat mezi nimi.

 

Jaká díla jste tak pro divadelní pódium, koncertní pódium či gramofonové desky objevil?

 

Pro divadelní pódium se toho objevilo dost, ale zájem divadel nebyl žádný, nebo minimální. Pro nahrávky bylo možné vybrat to nejlepší, co v české literatuře ještě je, ale na jevištích se neprovádí.

 

Je stále co objevovat? A kde všude lze hledat?

 

Myslím si, že něco by se ještě našlo v některých klášterních archivech…

 

A odkud pocházejí nahrávky na vašem novém CD?

 

Hledali jsme zejména mezi léty 1850 a 1950. To znamená v období Smetanových souputníků a autorů, které povětšině známe, ale jejich díla se téměř neprovádějí. Na albu je také několik árií, které se čas od času provádějí. CD obsahuje i několik kompozic nahraných vůbec poprvé.

 

Které z "kusů" nahraných na CD máte nejraději?

 

Je to určitě Bendlova Lejla a Ostrčilův Vlasty skon.

 

Asi jste museli pečlivě vybírat, ne všechno se na album vešlo; bude pokračování?

 

Jestli bude pokračování, to nevím. Nahrávky jsou většinou z 80. let 20. století. Při dnešním nedostatku všeho, hlavně peněz, budeme těžko něco dotáčet. Ale kdo ví? Třeba bude naše nové CD úspěšné a uvidíme…

 

Deska má asi i zahraniční ambice…

 

Zahraniční ambice tu zcela jistě jsou, je to neobvyklostí skladby nahrávek a určitou originalitou. 

 

LUDMILA PETERKOVÁ: CHCI LIDEM HRÁT HUDBU, KTERÁ SE JIM LÍBÍ

 

Supraphon přichází s další deskou báječné komorní hudby v prvotřídním provedení. Nové album obsahuje kvintety pro klarinet a smyčce Antonína Rejchy a Wolfganga Amadea Mozarta a taky Clarinettino, concertino pro klarinet a smyčce od současného českého komponisty Ondřeje Kukala.

 

O nahrávce mluvíme s jejími protagonisty: vynikající klarinetistkou Ludmilou Peterkovou, Bennewitzovo kvarteto zastupuje houslista Štěpán Ježek.

 

Jak vznikala pestrá dramaturgie alba?

 

L. P.: Probíhala společnými silami, podílel se na ní dramaturg ze Supraphonu a my. V počátku stál záměr Supraphonu natočit Clarinettino od Ondřeje Kukala, to je soudobá skladba, velice živá a energická, na koncertech má úspěch. A vyvstala otázka, které kompozice na CD přidat – soudobých skladeb s takovou životaschopností, jakou má Clarinettino, totiž není mnoho. Přidali jsme tedy tradičně Mozarta, ovšem netradičně na basetový klarinet, pro který ta kompozice asi původně vznikla. A Antonín Rejcha, ač v devíti letech odešel z domova do ciziny, je dalším českým skladatelem, na kterého můžeme my Češi být pyšní. Takhle tedy vznikl program na CD.

 

Kde se vůbec vzala spolupráce Lídy Peterkové a Bennewitzova kvarteta?

 

L. P.: Poprvé jsme spolu hráli před několika lety na koncertě v Německu na Rhaingau – festivalu, byl to tenkrát velký úspěch. Pak jsme spolu vystupovali víckrát v Praze, vždycky s Mozartovým klarinetovým kvintetem. Poté Bennewitzovo kvarteto vyhrálo řadu soutěží, a já si řekla: s těmito muzikanty bych chtěla hrát častěji!

 

Š. J.: Přesně tak to bylo. My samozřejmě nehrajeme jenom spolu, jak Lída tak my máme i jiné partnery. Čím víc toho do sebe všichni nasajeme, tím bude náš společný výkon lepší.

 

Co vás v nejbližší době čeká?

 

L. P.: Vánoční koncerty, Rybova Česká mše vánoční. Nebudou to ale klasická koncertní nebo kostelní provedení Rybovky, půjde o provedení operní, velice živé, hrát se bude na staré nástroje. Ráda hraji na klasicistní klarinet, to mě opravdu baví. Stejně jako prostřídávání žánrů.

 

Š. J.: Naše kvarteto před sebou má několik zásadních koncertů, v lednu se vracíme do Wigmore Hall, v březnu hrajeme v Bruselu, pak ve Frankfurtu. Na začátku roku budeme nahrávat dvojalbum pro německou firmu. Bude obsahovat všech osmnáct kousků z Dvořákova cyklu Cypřiše, tedy nejen ty, které vznikly pro smyčcové kvarteto. Autorem hudební úpravy těch zbývajících je německý skladatel Hans Peter Dott.