Ještě jednou zpět do minulého měsíce, něco málo z newsletteru společnosti Supraphon za březen 2012.

ZDENĚK SVĚRÁK: HUMOR, KTERÝ DOUTNÁ

 

Stejně jako Povídky, staly se i Nové povídky Zdeňka Svěráka knižním bestsellerem. Stejně jako u „prvních“ Povídek, má i audionahrávka Nových povídek ambici stát se bestsellerem mezi zvukovými nosiči. Lidské a moudré povídky v nezaměnitelném podání autora (jednu povídku čte Daniela Kolářová) se dají poslouchat pořád dokola. Vedle klasických 2CD je nabízejí i internetové servery v čele se SUPRAPHONline.cz. Na CD se vešlo šest povídek, internet jich nabízí všech devět.

 

Škála jejich postav je široká: od postiženého kluka přes umělce a jeho slušného taxikáře a účastníka abiturientských srazů až po ženu, které utekl život skrz prsty a která sní o klidné vězeňské cele.

 

Příjemné je i povídání s autorem povídek Zdeňkem Svěrákem.

 

Co vám nejvíc pomáhá vžívat se do postav svých povídek?

 

Když člověk cokoliv o lidech píše, je nezbytné, aby se vžil do jejich situace. Do situace mužských se nám, chlapům, vžívá asi lépe; musíme si ovšem umět představit i to, že jsme žena nebo dívka. Anebo dítě. Tady nám snad pomůže zkušenost nebo intuice. Možná že jako chlapi nenapíšeme o ženách nikdy tak dobře, jako autorky – ženy.

 

Jakými zásadami se řídíte při autorském čtení?

 

Představte si situaci: někdo si zapomene brýle a řekne mi, abych mu přečetl dopis, který mu právě přišel. A já začínám číst; plánovitě civilně. Postupně mě to ale strhne a přistihnu se, že začnu víc hrát, že se do věci víc vžívám. Stále si ale díky jakýmsi tykadlům hlídám, aby toho vžívání se nebylo moc.

 

Povídku Betlémské světlo ale přeci jenom čtete trochu jinak hned od začátku…

 

Tady jsem váhal, jak tu povídku číst, aby to nevyznělo nepříjemně. Hlavní postavou povídky je postižený chlapec, to se nějak projevit musí. Je to v tempu, v horečnatosti mluvy… nevím, jestli se to podařilo. Ale máte pravdu, že tuto povídku čtu trochu jinak než ostatní.

 

Funguje u vás při čtení nějaká autocenzura?

 

Autocenzura je daná etikou nebo citem. Nebojím se, že bych si třeba z toho kluka dělal legraci, protože to nechci. Nedělám to tak ani v životě.

 

Psal jste povídku Nákup s tím, že by ji na CD mohla načíst Daniela Kolářová?

 

V první knize byly dvě povídky „pro dámy“, ve druhé jenom jedna. Ale při psaní jsem si ani neuvědomoval, že přijde chvíle, kdy je někdo bude muset načíst. Až později jsem si řekl, že téhle povídce by víc slušel ženský hlas.

 

Daniela Kolářová četla jednu povídku už na vašem prvním povídkovém 2CD.

 

S Danielou Kolářovou se znám už dlouho, takže vím, jak je tvárná a jak umí pracovat s hlasem. Všimněte si, že třeba ve zmíněné povídce Nákup má trochu jiný hlas, když vypráví jako stará žena, a jiný, když vzpomíná na dívčí léta.

 

Byl jste u toho, když povídku načítala?

 

Ano, byl jsem u toho jako přihlížející. Žádnou radu jsem neposkytl, jen jsem tiše žasnul.

 

Jaká byla role režisérky a producentky Nadi Dvorské?

 

Naďa Dvorská je výborná. Raduje se z toho, když se vám věci povedou – a to já potřebuju. A kromě toho vás upozorňuje na věci, které jste řekl špatně. Dobře tomu rozumí, je totiž velmi vzdělaná – a to i jazykově. U Dany Kolářové ale nebylo třeba moc zásahů. Dana přišla dokonale připravená, měla všechno promyšlené a věc prostě vystřihla. Kam se na ni hrabu!

 

Vyjádřil jste se kdesi, že při psaní jako byste obaloval pecku dužninou…

 

Ano. Moje povídky mají reálný základ, kolem kterého nabaluji to, co si dovymyslím. Jako příklad uvedu povídku Dvojí vidění, která se na CD nevešla, ale je možné si ji stáhnout přes internet. Její první půle je opřená o skutečnost, druhá je úplně vymyšlená. První část je o klavíristovi z kavárny Slavia, kterému švédská hraběnka nabídla kšeft: měl za dobré peníze hrát u ní na zámku. Ve skutečnosti ji klavírista odmítl. Já jsem si ale řekl: co by se asi stalo a co by ten klavírista prožil, kdyby nabídku přijal?

 

A další konkrétní věci ve vašich povídkách – chodíte na abiturientské srazy?

 

Chodím a nemůžu se vymluvit. Organizátoři si totiž nejdřív zjistí, kdy mám čas a podle toho sraz zorganizují. Jsou to samozřejmě srazy smutnoveselé. A toho smutku stále přibývá. V povídce Sraz naší třídy jsem se snažil tuhle atmosféru zachytit. A zavzpomínat na kantory, které jsem jako gymnaziální student poznal a kteří stojí za oslavu. I konec téhle povídky je skutečný. Když jsme naposledy odcházeli ze srazu od našeho třídního, volali jsme na něj: „Tak zase za rok, Romane. A on odpověděl jako v té povídce: „Dycinky!“ A za rok už jsme se s ním neviděli.

 

Máte svého taxikáře?

 

Já ne, ale má ho Jarda Uhlíř, můj kamarád a hudební skladatel. On má takového slušného taxikáře, jaký je v té povídce, na kterou narážíte. Jmenuje se O slušném taxikáři.

 

Co mu, jako člověk, který se češtinou živí, říkáte?

 

Vysvětluji to ve zmíněné povídce. Řeč, v našem případě čeština, je nástroj, který bychom mohli přirovnat k varhanám; varhany mají různé rejstříky, přičemž někam se hodí jeden, jinam se hodí zase druhý. Mluvit pořád naprosto spisovně je nepřirozené, nepatřičné. Do rozhlasového mikrofonu se většinou snažím mluvit co nejspisovněji, protože vím, že moje povídání bude vysíláno. Přitom se mi stává, že na to za chvíli přestanu myslet a dostanou se mi tam tvary z obecné češtiny, ale mně to nevadí. Získá to na přirozenosti a bezprostřednosti. Jazyk není jenom nástroj. Když ho používáte jako spisovatel, je zároveň i hmotou. Je zároveň kamenem i dlátem. Z toho jazyka tvoříte. Na to přišli už čeští jazykovědci jako Jan Mukařovský a jiní.

 

Jaroslav Uhlíř napsal na CD s vašimi povídkami hudbu.

 

Jarda si povídky poslechl a usoudil, že by bylo nejlepší, kdyby vymyslel jeden krásný motiv a ten varíroval. A nechal ho znít i v různých nástrojích, takže tam zazní třeba samotná flétna, jinde třeba klavír. Hezky to vymyslel a napsal. I když tam moc prostoru neměl. A Naďa Dvorská, už jsme zase u ní, ty hudební předěly vybrala tak, že vždycky sednou.

 

Z jakého časového období Nové povídky pocházejí?

 

Psal jsem je tři roky. Protože píšu pomalu, vychází to tak, že jsem napsal za rok tři. Všechny jsou z období po prvních povídkách, žádná není starší.

 

Někteří čtenáři je označují za trochu bolavější než byly ty první.

 

Tohle neumím posoudit. Možná tady sehrálo roli stárnutí. Přeci jenom když člověk stárne, má smutnější myšlenky… Nevím. Připadalo mi ale, že v každé povídce je i něco veselého. Že v každé humor alespoň doutná.

 

Máte smutnější myšlenky, čím jste starší?

 

Často ano, ale to má každý. Každé ráno po probuzení; každé narozeniny, kdy přibývají číslice k vašemu věku – to vám na náladě nepřidá. Ale člověk to musí rozchodit.

 

Ke smutnějším myšlenkám přispívají zřejmě i lidé, kteří vás opouštějí…

 

To si pište, že přispívají. Nedávno jsem jel po delší době hrát Němého Bobše, tak jsem si ho v autě pustil na cédečku, abych si osvěžil svou roli. A zjistil jsem, že ke mně promlouvají tři nebožtíci!  

PRAŽSKÝ VÝBĚR: TŘICET LET STRAKY V HRSTI

 

Na konci března vyjde jubilejní edice zvukově remasterovaného kultovního rockového alba!

 

Najít nahrávku s pohnutějším osudem je docela těžké: Straka v hrsti se stala dokladem velkého talentu hudebníků a stupidity komunistického systému. I přes značný počet nejrůznějších historek kolem ohromného úspěchu, následných restrikcí, ba i zásahů pendreků příslušníků VB na silně excentrických koncertech, je na Strace v hrsti určitě stále nejpodstatnější muzika. Nepochybně ovlivněná lecčím snad novovlnním, ale především založená na překvapivých nápadech, značné kompoziční a instrumentální zdatnosti i textech s nečekaně až dadaistickým dopadem.

 

Pánové Čok, Hrubeš, Kocáb a Pavlíček + Tomek byli sice na pódiu všelijak nastrojeni a maskováni, ale tím hitovost songů nezačínala. Hrabě X, Na václavským Václaváku, Pražákům je hej, Zubatá, Proč jen já nebo Tango Ropotámo, ale vlastně všechny z kazet národem sjížděné písně, jsou totiž dodnes výborným svědectvím toho (ne)času. Zvukově remasterovaná reedice kultovního alba Pražského výběru vychází u příležitosti třiceti let od jeho nahrání.  

KBYBY PRASE MĚLO KŘÍDLA JE ALBUM S DOBRÝM PŘÍBĚHEM!

Už Mark Twain napsal povídku o nebohém muži, kterému v hlavě uvízla „populární melodie“ a nemohl se jí nijak zbavit. Americký neurolog a popularizátor Oliver Sachs popisuje pacienta, kterému po týdny bez ustání zněla v hlavě znělka televizního seriálu Ženatý se závazky a kterého vyléčil jen pobyt ve vysokohorské pustině. Ano, známe ty situace, kdy nějaká píseň skrze svou intenzivní přítomnost prosákne do našeho nitra. Rodiče dobře vědí, jak pekelně loajální dokáží být děti k hudbě, kterou si oblíbí: tlačítko „repeat“ pak tisknou neúnavně, ztracení mimo čas, s očekáváním další porce slasti, pro niž měli Faust s Mefistofelem smluvené heslo: „Okamžiku, prodli!“ Proto je tak důležité, kterou hudbu svým dětem (anebo dítěti v sobě) naservírujeme: užijeme si ji pak dost a dost.

 

Album Kdyby prase mělo křídla přišlo v devadesátých letech do situace velmi vyprahlé, co se týče české hudby pro děti. Přestože diskoskotačení s robotickými hlasy Šmoulů strhalo prodejní rekordy, pro řadu rodičů a učitelů bylo nemyslitelné, že by něčím takovým krmili své děti (pro řadu bohužel ne). Petr Skoumal se opíral jen o vlastní dlouholetý přístup k hudbě: jakkoli s Janem Vodňanským napsali třeba písně pro výtečný dětský filmový muzikál Přijela k nám pouť (1974), vcelku vlastně nikdy specificky „dětskou“ tvorbu nepěstovali. Místo toho v jejich písních po dvacet let svobodně bujela hravost, která je společná nezletilým i dospělým dětem, pohled nezatížený konvencemi, který dokáže spojit to, co se běžně nepotká. Málokdo u nás si vypěstoval „hlas, který nehne brvou“, tedy tak stoický vokální projev jako Skoumal. Nárokuje si klidnou, jaksi gentlemanskou nevzrušenost, i když zpívá „úňa-úňa-úňana“. Myslím, že když děti poslouchají tuhle dospělou dikci, jak vypráví (lépe: sděluje) písně o tygrovi v Paříži či koťatech ve čtverci, s nadějí a úlevou zjišťují, že ve světě velkých mají své důvěryhodné spojky.

 

Nedlouho po prvním vydání téhle desky jsem v jedné vsi v Orlických horách uslyšel Když jde malý bobr spát coby znělku obecního rozhlasu: chrčela břeskně z veřejných amplionů a já si říkal, jak asi vypadalo zasedání zastupitelstva, na němž se rozhodlo, že právě Bobr. Petr Skoumal zkrátka přišel na tomto albu (spolu se svými výsostnými dodavateli textů Emanuelem Fryntou, Janem Vodňanským a Pavlem Šrutem) s hudbou, která je předurčena k dlouhému klikatému příběhu. Vine se přes spoustu rodin, škol a školek, dětských souborů, mnoho naslouchajících a mnoho zpívajících, děti narozené v osmdesátých i nultých letech. Pořádný kus toho příběhu by mohli vyprávět herci z Divadla v Dlouhé, kteří s Petrem Skoumalem hrají a zpívají Kdyby prase mělo křídla už od roku 1996 (aktuální počet repríz: 272!).

 

O nás, hudebních publicistech a kriticích, se říká, že jakmile je něco populární, nedokážeme o tom smýšlet v dobrém. To je, přátelé, pěkná blbost. Vždycky když se řízením osudu dostane k širšímu publiku něco, co stojí zato a provokuje v lidech to lepší, vlastně nám to stačí ke štěstí. Proto mám tak rád tohle album a jeho příběh.

 

PAVEL KLUSÁK  

GREAT CZECH CONDUCTORS

Nová řada historických nahrávek u vydavatelství Supraphon

 

Jména Václava Talicha, Karla Ančerla a Rafaela Kubelíka jsou ve světě synonymem nikoli jen výsostné kvality České filharmonie, ale nejlepších tradic české hudby vůbec. Diskografii prvních dvou jmenovaných dirigentů Supraphon v minulých letech věnoval reprezentativní ediční řady (Ančerl Gold Edition, Talich Special Edition). Nová ediční řada GREAT CZECH CONDUCTORS si vzala za cíl splatit dluh celé řadě dalších významných dirigentských osobností, které v českém a mezinárodním hudebním životě i v archivech Supraphonu a Českého rozhlasu zanechaly výraznou stopu. Řadu zahajuje Rafael Kubelík, ikona české hudební tradice a symbol neústupnosti v boji za osobní i uměleckou svobodu. Díky Kubelíkově nepoddajnosti vůči komunistickému režimu byla jeho éra šéfdirigenta ČF velmi krátká, leč právě z této krátké epochy (1941-48) pochází řada velmi působivých snímků – a některé z nich (včetně Šostakovičovy Symfonie č. 9) se vůbec poprvé objevují na zvukovém nosiči. I další dirigentské osobnosti prezentované v této řadě jsou spojeny především s Českou filharmonií, Pražskými nebo Rozhlasovými symfoniky – někteří celoživotně (jako Karel Šejna), jiní třeba jen krátce na cestě k významné mezinárodní kariéře (Martin Turnovský). I další díly řady budou světu odkrývat převážně historické nahrávky (s těžištěm v 50. a 60. létech) s akcentem na snímky dosud nevydané. Každý z dirigentů (jmenujme za všechny alespoň V. Neumanna, V. Smetáčka či Z. Košlera) bude prezentován v „jeho vlastním“ repertoáru a někdy v zajímavém kontextu českých i světových sólistů, jako tomu je v případě Kubelíkova snímku Dvořákova klavírního koncertu s excelentním Rudolfem Firkušným. Supraphon touto řadou vzdává hold osobnostem, které svým dílem spoluvytvářely jméno české hudby po celém světě. Všem milovníkům hudby rodné země Dvořáka, Smetany či Janáčka tak přibudou další poklady, další kamínky na pomyslné mozaice hudebního života této země ve 20. století.  

DOBRODRUŽNÁ CESTA STAMICOVA KVARTETA K OSOBITÉ HUDBĚ SOFIE GUBAJDULINY

Sofia Gubajdulina, jedna z nejvýraznějších skladatelských osobností současnosti, o sobě říká, že je „dcerou dvou světů, jejíž duše žije v hudbě západu i východu“. Z otcovy strany poznala svět islámské kultury, z matčiny strany svět křesťanství, v němž si našla identitu v pravoslaví. Pozorným tlumočníkem první kompletní nahrávky smyčcových kvartetů Sofie Gubajduliny je Stamicovo kvarteto, soubor reprezentující vyhlášenou českou kvartetní školu. U příležitosti vydání CD jsme se ptali člena Stamicova kvarteta Josefa Kekuli.

 

Jaké bylo setkání Stamicova kvarteta s hudbou Sofie Gubajduliny?

 

Setkání s hudbou Sofie Gubaiduliny bylo pro nás velkým dobrodružstvím a výzvou, protože šlo především o zvládnutí pro nás nového hudebního jazyka, nebo lépe řečeno, mnoha zvukových fines, kterými její skladby oplývají. Musím předeslat, že často obtížných jak z hlediska technického, tak z hlediska zvukové představivosti. Krásné je především zjištění, že smyčcové instrumenty mají nekonečné zvukové možnosti. Nahrávání se lišilo od tradičních kompozic především ve 4. kvartetu s magnetofonovým pásem, který autorka dedikovala Kronos kvartetu. Bylo třeba nejprve nahrát jednotlivá pásma netradičním způsobem, za pomoci k tomu účelu zhotovených gumových paliček. Potom teprve vlastní „živý" kvartet, tempově značně odlišný… Potěšilo nás, že používané efekty nejsou samoúčelné, ale že i tato navýsost nová a experimentující hudba je napájena z pramenu hudby lidové…

 

Došlo na vaše osobní setkání s autorkou?

 

Se skladatelkou jsme se bohužel nesetkali, i když v minulosti do Prahy zavítala. Třeba k tomu ještě někdy dojde.

 

Co v tomto roce Stamicovo kvarteto připravuje?

 

Stamicovo kvarteto je již po několik let trvale přítomno v projektu Mezinárodního hudebního festivalu EuroArt Praha, kde mimo jiné provedlo souborně kvarteta Sofie Gubaiduliny a připravuje některé další spolupráce, jako například s klavíristou Malcolmem Martineau, či s úspěšnými účastníky mezinárodních soutěží, v září s Artou Arnicane či v prosinci s hornistou Přemyslem Vojtou, čeká nás Schubertův Octet. V letošním roce, kromě koncertů například v Německu a Švýcarsku, zamíří Stamicovo kvarteto také do Japonska či ukrajinského Lvova. V rámci svých dalších projektů plánujeme uvést v Praze díla novozélandských autorů, v Londýně žijící Gillian Whitehead, či nově objeveného R. Fuchse.  

 

KATEŘINA ENGLICHOVÁ A JITKA HOSPROVÁ V PÍSNI NOCI

 

Harfenistka Kateřina Englichová a violistka Jitka Hosprová přicházejí s albem, které potěší úplně všechny. CD s názvem Chanson dans la nuit (Píseň noci) obsahuje hodinu příjemné hudby, samozřejmě ve špičkovém provedení. Dramaturgicky vychází z programu, který renomované muzikantky hrály v rámci cyklu České filharmonie pro budoucí maminky, je ale doplněno o další zajímavé kousky. Stejně harmonicky, jako se doplňují na nahrávce, doplňovaly se krásné a příjemné dámy i během rozhovoru:

 

Existuje někde ve světě podobné duo, jako je to vaše?

Obě: Určitě ano, existují muzikanti, kteří spolu v této sestavě vystupují. Nevíme ale o tak ustálené dvojici, jako je ta naše, která by spolu hrála pravidelně a vydávala desky. Většinou se jedná o jednorázovou spolupráci v rámci nějakého koncertu nebo festivalu. Navíc spíše nežli dua existují tria, to se nabízí i díky rozsáhlejšímu repertoáru.

 

A existuje původní literatura pro harfu a violu v duu?

Obě: Existuje, i když jí není přehršel. Hrajeme originály, ale ty bychom brzy vyčerpaly. Musely jsme se tak samozřejmě pustit i do úprav.

 

V bookletu vašeho nového CD se píše o výhodách spojení harfa – viola, například v tom smyslu, že harfa není tak dominantní jako klavír. Kdo z vás dvou je dominantnější při zkouškách?

J. H.: Tak, jak působíme mimo pódium, to vypadá i na zkouškách. Každá si hájíme to svoje, bez větších hádek, na věcech se bez problémů dohodneme. Jde o spolupráci, na vůdčí osobnosti si nehrajeme. Řekneme si, co je potřeba, a za tím si pro dobro věci jdeme.

K. E.: Taky samozřejmě záleží na našich nástrojích, na partech. Já osobně přece nebudu mluvit do věcí týkajících se violy! Obecně bych řekla, že v duu by neměl být nikdo příliš dominantní; pokud je, není to už duo, ale sólista s doprovodem. Takhle to může fungovat při recitálu sólisty s klavíristou. Ale ani tady by neměl jeden válcovat toho druhého, pak už je z výkonu cítit určité pnutí.

 

Asi si tedy při úpravách upravujete každá part svého nástroje.

J. H.: Jistě, já bych si vůbec na harfu netroufla, vždyť ani nerozluštím harfový zápis! Natož abych pro harfu něco upravovala…

K. E.: A vezměte si, prosím vás, ten klíč, který používají violisté! Kdo to má číst?!

 

Sem tam ovšem sáhnete i po už existující úpravě.

K. E.: Ano, a taky vezmeme třeba úpravu, která vznikla jenom pro jeden z našich nástrojů. Existuje například úprava pro violu s klavírem, já se podívám na její klavírní part, a když se dá hrát, bereme to.

 

Do jaké míry vychází dramaturgie CD z vašeho programu hraného v rámci cyklu ČF pro budoucí maminky?

J. H.: Částečně z něj vychází, na CD jsou skladby, které jsme v rámci cyklu hrály. Jsou na něm ale i věci, které chystáme pro druhý program a také kompozice, které jsme doposud koncertně nehrály. Deska tak obsahuje skladby, které jsme nejdříve nahrály a teprve je zařadíme do koncertního repertoáru. To se týká třeba některých skladeb Clauda Debussyho.

 

Kořeny desky jsou tedy ve zmíněném cyklu; její název jste ovšem zobecnily, zřejmě proto, aby měla větší posluchačský dosah a aby si ji třeba kupovali i muži, je to tak?

J. H.: Je to přesně tak. Nechtěly jsme dělat desku pouze pro těhotné maminky, ostatně ani ten cyklus, o kterém jsme mluvily, není určen pouze jim.

K. E.: Navíc dnes existuje ohromné množství meditativních, případně pseudomeditativních nahrávek, a do této škatulky jsme nechtěly být zařazeny. Na naší desce je krásná muzika, možná trochu klidnějšího charakteru, ale nejen taková. Třeba skladba Hosprenglico, kterou pro nás napsal Zdeněk Lukáš, příliš klidná není. Mimochodem – název našemu novému albu dala krásná kompozice Carlose Salzeda, která nám byla doporučena ze strany České filharmonie.