Krzystof Kieślowski se narodil 27. 6. 1941 ve Varšavě v rodině stavebního inženýra. Pokoušel se studovat divadlo, poté však již úspěšně absolvoval Filmovou školu v Lodži (1969). Z jeho krátkometrážních školních filmů jsou u nás dostupné snímky TRAMVAJ, ÚŘAD (obojí 1966) a KONCERT NA PŘÁNÍ (1967), poté natočil ještě dva školní filmy, které u nás zatím nebyly k vidění.

Po absolvování školy natáčí několik let dokumenty, z nichž nejznámější je DĚLNÍCI 1971 – NIC O NÁS BEZ NÁS (1971). Své první hrané snímky vytvořil Kieślowski pro Polskou televizi a nutno říct, že se by se daly stále ještě minimálně z poloviny nazvat dokumenty. Jedná se o filmy PRVNÍ LÁSKA (1974), pojednávající o peripetiích mladého páru od nevinného randění přes narození dítěte až po starosti s bydlením, a PERSONÁL (1975), ve kterém přenesl své zkušenosti ze studia divadla do příběhu mladého zaměstnance divadelního štábu. Hlavní roli si zahrál rovněž budoucí režisér Julius Machulski. Tyto díla tvoří přechod Kieślowského k čistě hrané tvorbě, nicméně od dokumentárních prvků se režisér naplno nezbavuje v téměř všech svých filmech.

V roce 1976 natáčí svůj celovečerní debut – stylizované drama JIZVA s Franciszkem Pieczkou v hlavní roli. Jeho aktérem je rozpolcený ředitel chemičky, jenž poznává, že pravda a víra jsou dvě různé věci. Tímto filmem se řadí do tzv. filmu morálního neklidu, což byl silný proud v polské kinematografii, který se vyznačoval nespokojeností autorů se stavem věcí v zemi na konci 70. a začátku 80. let. Tento proud v sobě často obsahoval sociální témata a mj. i konfrontoval vedoucí pracovníky s podřízenými. Ne jinak tomu bylo i v tomto filmu. Zároveň v něm začíná i dlouhodobá spolupráce (a také přátelství) s vynikajícím hercem Jerzy Stuhrem, který zde zatím hrál pouze vedlejší roli, nicméně v témže roce ho Kieślowski obsadil již do hlavní role v televizním filmu KLID.

Nejvýrazněji se Stuhr prosadil v jeho dalším filmu AMATÉR (1979), ve kterém hrál čerstvého otce rodiny, třicátníka, jenž si pořídí osmimilimetrovou kameru za účelem natáčení vývoje svého dítěte. Jeho vášeň pro filmování však roste natolik, že má v konečné fázi negativní důsledek na fungování rodiny. Kieślowski ve filmu a poukazuje na neschopnost vnímat svět kolem sebe a neochotu pokoušet se něco změnit a zároveň pokládá otázku odpovědnosti za tento stav. O tři roky později natáčí další zásadní film NÁHODA (1982 – do klubové distribuce uveden až v roce 1987), ve které ztvárnil hlavní roli další mladý a posléze výborný herec Boguslaw Linda. Jedná se o tři verze příběhu mladého muže, kdy v prvním z nich se stane budovatelem, v druhém disidentem a ve třetím lékařem. Kieślowski jako odpůrce čehokoliv jednoznačného neprezentuje divákovi ani jednu z těchto tří variací jako nejpřijatelnější. Režisér z různých úhlů prozkoumává propojenost osudu, náhody a lidské volby, ale také vztah morálky a svobody v nesvobodné zemi. Fascinace číslem 3 se posléze projeví i v dalším autorově díle.

Zlom v jeho tvorbě znamená film BEZ KONCE (1985), film, jež zavrhly oficiální kruhy, ale také opozice a církev. V něm se začíná Kieślowski oprošťovat od realistického zobrazení událostí a zapojuje do svého díla taky duchovní stránku (tzv. období nové spirituality), která se konkrétně v tomto filmu projevuje konfrontací zesnulého manžela s hlavní hrdinkou příběhu (poprvé zde hraje nejvýraznější roli žena, ztvárnila ji Grazyna Szapolowska). Na scénáři se také poprvé podílel varšavský právník Krzysztof Piesiewicz, bývalý obhájce politických vězňů, a hudbu složil skladatel Zbygniew Preissner. Oba byli Kieślowského spolupracovníky po celý zbytek jeho tvorby.

Za vrcholné dílo lze označit televizní cyklus z let 1987–88 DEKALOG, variace na desatero přikázání, ve kterém příběh každého z deseti dílů originálním způsobem poukazoval na jedno z nich, přičemž však zároveň v několika směrech odkazoval na zbylé části (zejména dějem a postavami). V příbězích, jež se odehrávají v prostředí odcizeného varšavského sídliště, autorům nešlo o náboženské, ale spíše o etické aspekty. Hráli v něm všichni známí polští herci té doby – kromě výše uvedených jmen to byli například Daniel Olbrychski, Janusz Gajoś, Krystyna Janda nebo Olaf Lubaszenko. Pro komplexní pojednání o DEKALOGU a všech jeho významech by byla potřeba samostatná kapitola, důležité je však vyzdvihnout význam profesní. Znamenal totiž pro Kieślowského díky transformaci 5. a 6. dílu do celovečerních filmů.

První z nich, KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ (Cena poroty na MFF v Cannes 1988), je burcujícím zamyšlením nad otázkou zločinu a trestu. Naturalistické, do temných stínů a zelených filtrů ponořené drama o mladíkovi, jenž brutálně zavraždí taxikáře, zásadně odmítá trest smrti, na nějž morálně zpustošená společnost nemá právo.
Na voyeuristickém půdorysu komorního milostného dramatu KRÁTKÝ FILM O LÁSCE Kieślowski s ojedinělou empatií reinterpretuje šesté přikázání Nesesmilníš. Dvacetiletý Olaf Lubaszenko v něm ztvárnil sirotka, jenž se s platonickou nevinností zamiluje do osamělé promiskuitní pětatřicátnice, jíž pozoruje dalekohledem v protějším okně.

Tato transformace znamenala pro režiséra další zlom v tom smyslu, že oslovil i mimopolské publikum a režisér dostal příležitost točit v zahraničí.

Nejprve se tak stalo v roce 1991, kdy natočil snímek DVOJÍ ŽIVOT VERONIKY, zobrazující život dvou identických dívek ve Varšavě a v Paříži. Hlavní dvojroli ztvárnila francouzská herečka Iréne Jakob. Hodnota filmu spočívá jednak v jeho metafyzickém rozměru (uvědomění si sebe sama), jednak v brilantním technickém zvládnutí obrazové a zvukové složky (kamera a hudba).

Fascinace číslem 3 pokračuje v triptychu TŘI BARVY: MODRÁ, BÍLÁ a ČERVENÁ (1993–94). Mizanscéna každého z těchto filmů je laděna do jedné z barev francouzské trikolóry. První z nich se odehrává ve Francii a hrdinka v podání Juliette Binoche se v něm vzpamatovává ze smrti svého manžela a malé dcerky. Sledujeme snahu oddělit se od minulosti, obsaženy jsou freudovské motivy. Ve druhém filmu hraje Zbygniew Zamachowski polského občana, který se z Francie poněkud svérázným způsobem vrací zpět do vlastí poté, co mu nevyjde manželství. Snímek byl oceněn Stříbrným medvědem na MFF v Berlíně 1994. V závěrečné část triptychu poté Kieślowski opět spolupracuje s Iréne Jacob v roli modelky, která pracuje ve Švýcarsku, kde změní její pohled na svět setkání se starým soudcem. Zde divák sleduje zároveň nejvýraznější barevné ladění. Samozřejmě opět nechybí provázanost jednotlivých části, která nečekaným způsobem v poslední části vyústí.

13. března 1996 umírá silný kuřák Kieślowski ve Varšavě na rakovinu. Jeho odkaz je však nadále silný i po jeho smrti. Zanechal po sobě mj. i několik hotových scénářů. Jako první realizoval jeden z nich jeho dvorní herec Jerzy Stuhr pod názvem VELKE ZVÍŘE (2000), ve kterém si sám zahrál hlavní roli. V souladu s Kieślowského symbolikou poté v roce 2002 spatřila světlo světa první část jeho další trilogie NEBE, PEKLO, RÁJ, ve které německý režisér Tom Tykwer citlivě zachoval autorův rukopis. Do hlavní role obsadil Cate Blanchett. Druhou část PEKLO (2006) nedávno režijně dokončil Bosňan Danis Tanović a již byla úspěšně uvedena v několika evropských zemích (zatím bohužel však mimo Českou republiku).