V dnešní době, kdy se nejnovější animáky staly očekávanými kasovními trháky a produkční studia jako Pixar, Walt Disney Studios a jim podobní se předhánějí v stále rafinovanějších a realističtějších počítačových efektech, nezaškodí nahlédnout do minulosti, kdy se utvářely počátky dnešního boomu animovaného filmu.

Pojďme se podívat ke kořenům dnes tak nepostradatelného žánru, jakými jsou animated cartoons neboli oživené kresby.

Kde jsou však skutečné počátky? Mohli bychom je hledat snad už u starých Číňanů a jejich stínové divadlo, hru stínů promítaných na bílé plátno připomínající dnešní projekční plochu. Za zajímavou ukázkou základních principů jistě lze považovat i cameru obscuru neboli temnou komoru, v které se na stínítku objevovaly obrazy předmětů mimo kameru. Jejím vynálezcem nebyl nikdo jiný než velký umělec italské renesance Leonardo da Vinci.

Nesmíme ovšem zapomenout ani na Laternu Magiku (kouzelná svítilna), která byla jakýmsi předchůdcem dnešních projektorů. Ta pochází z roku 1640, kdy se jí poprvé podařilo zachytit pohyb a několikrát ho opakovat. Za jejím zdokonalením stojí německý mnich, jezuita Atanasius Kirchner (1601–1680), jehož myšlenku dále rozvinul vlámský vědec Christian Huygens, který ji v roce 1659 doplnil čočkami tak, aby obraz byl co nejjasnější a nejčistší.

Roku 1824 vydává v Londýně anglický učenec Peter Mark Roget dílo „O zachování obrazu pohybujících se předmětů“, pojednávající o vlastnosti lidského oka, bez níž bychom nejen nebyli schopni dívat se na filmy promítané na plátno, ale ani bychom nepozorovali naprosto žádný pohyb ve svém okolí. Překrývání obrazů nám umožňuje, abychom si uvědomili jev pohybu, abychom viděli pohyb nikoli jako sta nebo tisíce oddělených, nehybných obrazů, které tvoří jeho etapy, nýbrž jako úkaz trvalý, plynulý a nepřerušovaný.

Přibližně ve stejné době, ale zcela nezávisle na sobě, vynalézají Belgičan Joseph Plateau a Rakušan Simon Stampfer (1832–1833) stroboskop, který u diváků vyvolává dojem pohyblivých obrázků. Klikou se otáčí rotující kotouč. Na něm jsou namalovány jednotlivé fáze pohybu, na něž divák pohlíží štěrbinou. Při sledování se pak zdá, že se nepohybuje kotouč, ale figury. Kolem roku 1845 dokázal rakouský inženýr Franz von Uchatius zkombinovat laternu magiku s vylepšeným kouzelným bubnem.

Pro historii animovaného filmu je rovněž důležité jméno fotografa a vynálezce, který na Divokém západě fotil krajinné scenérie a získal si věhlas např. pro svou sérii fotek Yosemitského parku nebo San Francisca. Byl to „Eadweard Muybridge“. Dostal za úkol zjistit odpověď na zapeklitou a v té době velmi oblíbenou otázku: „Je během cvalu koně okamžik, kdy se kůň nedotýká země ani jednou z končetin?“ První nepatrný úspěch se dostavil v roce 1873. Mybridgeovi se povedlo vyfotografovat rozpoznatelnou siluetu koně, který má všechny nohy ve vzduchu.

Později vynálezce zvýšil počet fotoaparátů na 24, což shodou okolností odpovídá obvyklému počtu snímků za sekundu dnešních filmových sekvencí. Experimentoval také s různými úhly a časem začal fotit i jiná zvířata a dokonce lidi, např. dítě běžící k matce nebo nahou ženu sestupující ze schodů. Stal se tak vlastně zakladatelem biomechaniky a jeho fotografie se dočkaly nadšené odezvy odborné veřejnosti. Pro promítání zachycených snímků na plátno vyvinul Zoopraxiscope (1879). Vynález však k použitelnosti a masovému zájmu dotlačil v Americe až Tomáš A. Edison svým kukátkovým kinetoskopem z roku 1891 a v Evropě bratři Lumierové svým na plátno promítajícím kinematografem.

Je ještě dlouhá řada jmen, které by stálo za to zmínit. Jde o muže, kteří často jen nepatrnými krůčky přispěli k technickému zdokonalení technologie zachycení obrazu v pohybu. Za všechny zmiňme alespoň jedno jméno – protože jde o Čecha. Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) sestrojil, již ve čtyřicátých letech 19. století, přístroj zvaný kinesiskop. Kolem roku 1861 zavedl krokový posuv obrázkové série. Na sklonku života se Purkyně pokoušel zachytit pohybové fáze fotografickou cestou, jak je vidět na kotoučku s vlastním vědcovým portrétem.

Vraťme se ale k animovanému filmu. Byly to ruce malíře, umělce, které jej probudily k životu svým geniálním vynálezem, nikoli kamera fotografa. Byl to malíř Emile Reynaud, který postupně vytvořil ze zázračného bubnu v roce 1877 praxinoskop, který v roce 1889 zdokonalil na praxinoskop s projekcí na plátně a kdy poprvé v dějinách filmu použil pro transport svých obrázků celuloidového pásu s perforací.

Tak se podařilo malíři Reynaudovi v Paříži objevit budoucí kinematografii, a to proto, že maloval a snažil se své kresby oživit a dát do pohybu. On je geniální otec nejen kresleného, ale i hraného filmu. Jeho krátké desetiminutové filmy, obsahující asi 600 obrázků, se staly jeho vlastnoručním předváděním – Reynaud totiž ručním pohonem rychlost libovolně zrychloval, zpomaloval nebo zastavil úplně, přičemž projekci často doprovázel originálními zvukovými efekty – krásným zážitkem, jemuž nechybí až po dnešní dobu zvláštní filmové kouzlo.
Reynaud se tak stal klasikem kresleného filmu a zařadil se tak na počátek trnité cesty k dnešním superdokonalým animákům.