Když se člověk zamýšlí nad některými komentáři pod články věnovanými vydání seriálu Třicet případů majora Zemana, musí si nutně položit otázku, proč tento seriál vyvolává u střední generace tak rozporuplné reakce, zatímco mladší generaci nechává víceméně lhostejnou. Mnoho lidí dokonce tvrdí, že se na návrat Zemana upřímně těší. Čím si tento seriálový hrdina zasloužil tolik zájmu i po letech?

Na tuto otázku existuje celá řada možných vysvětlení. Někdo například říká, že ho seriál zaujal tím je skvělý, jiný naopak tvrdí, že ho fascinuje, jak je seriál špatný a místy až absurdní.

Já jsem si rovněž položila tuto otázku, a zamýšlela jsem se hlavně nad tím, proč se tento seriál zanechal nesmazatelné stopy především v těch, kteří vyrůstali v době normalizace. Je to generace těch, kterým se říká Husákovy děti. Jsou to ročníky, které události líčené v prvních dílech (doba po druhé světové válce, padesátá léta) nezažili a znali jenom z vyprávění, zato atmosféru posledních dílů, jako například Mimikry, si naopak mohli prožít na vlastní kůži.

Po studiu dobových materiálů jsem dospěla k názoru, že jednou z hlavních příčin úspěchu tohoto seriálu je skladba tehdejšího televizního vysílání. Tuto tezi jsem pracovně nazvala Teorie televizního vakua.

Zkusme se přenést do doby těsně před tzv. sametovou revolucí do roku 1989 a podívat se do tehdejšího televizního přehledu. Vysílaly pouze dva televizní programy. O nějakých komerčních stanicích nemohlo být samozřejmě ani řeči. Vysílání v pondělí začínalo často až v odpoledních hodinách, a na druhém televizním programu každý všední den až po patnácté hodině. Televizní dramaturgové se zřejmě domnívali, že se lid načuměl do bedny dost přes víkend a nyní by se měl zase více věnovat budování socialistické společnosti a plnění závěrů a usnesení posledního sjezdu KSČ.

Na prvním programu pak další dny v týdnu už byl i dopolední blok, ale ten sestával z pořadů typu TVŠ (Televizní vysílání pro školy) a publicistických pořadů.

Zkusme pro představu nahlédnout do přehledu televizních pořadů jednoho takového běžného všedního dne v roce 1989:

I. program
15.40 – Škola pokrokových zkušeností
16.20 – Ekologie všemi pády
16.55 – Kompas
17.45 – Pražský večerník
18.10 – Federální kriminální ústředa pátrá, radí, informuje
18.20 – Večerníček
19.30 – Televizní noviny
20.00 – Třicet případů majora Zemana – Rubínové kříže
20.25 – Sondy
22.05 – 24 hodin ve světě
22.15 – Ulmite a Jongwandžong – dokument KLDR

II. program
15.25 – Krajské magazíny TN
16.25 – Zadáno pro ženy
16.55 – Lékař a vy
17.20 – Perspektivy
17.50 – Azimut
18.50 – Maják (magazín o práci VB)
19.20 – Večerníček
19.30 – Televizní noviny
20.00 – Slavíme MDŽ
21.25 – Aktuality
21.55 – Naděžda – sovětský film

V sobotu a v něděli bývalo vysílání o něco pestřejší. Sobotní ráno patřilo pionýrské Vlaštovce, publicistickému pořadu Radar, pak nějaké ty sportovní přenosy, v podvečer se vysílal český seriál (například Návštěvníci, Vlak dětství a naděje, Křeček v noční košili, apod.) a následné Nad dopisy diváků. Hlavním večerním pořadem byl například velký revuální pořad televize NDR Ein Kessel Buntes. Na druhém programu jsme mohli shlénout nesmírně zajímavý dokumet Poznáváme Sovětský svaz, po něm následoval další díl sovětského seriálu Vaňušinovy děti, chvilka zábavy s Písničkami z obrazovky a pak Setkání v klubu – posezení s armádními sportovci.

Nedělní ráno začínalo Studiem Kamarád, dopoledne vyplnil český seriál typu Inženýrská odysea nebo Plechová kavalerie. Následoval Receptář Přemka Podlahy (už tenkrát !!!) a odpoledne se neobešlo bez dvou pořadů věnovaných dechovce (Muzikanti hrejte, Sejdeme se na Vlachovce).

Nedělní odpoledne stejně jako dnes již tenkrát patřilo filmům pro pamětníky, po nichž následoval přehled toho, co se bude vysílat v následujícím týdnu (Týden na obrazovce). Po zprávách nesměla chybět Nedělní chvilka poezie. Pak na jedničce běžela nějaká televizní inscenace a na dvojce třeba Televizní klub mladých (jehož součástí byla třeba beseda se svazáckou delegací).

Člověk by řekl ústy jednoho z hrdinů Cimrmanovy hry Němý Bobeš: Nuda, nuda, šeď, šeď. Není divu, že jeden z mála trochu vzrušivých pořadů obsahující jisté prvky napětí a akce byl právě seriál Třicet případů majora Zemana. V tehdejší době zkrátka vyčníval nad běžnou produkci vysílanou a příjmanou na obrazovkách televizorů Tesla. A v tom kontrastu zkrátka nemohl zapadnout.

Tím rozhodně nechci říct, že by v éře reálného socialismu nevznikly žádné hodnotné filmy a pořady. Naopak. Většina toho, co je dnes označováno nálepkou Ze zlatého fondu, vzniklo právě v této době. Různé střihové pořady zábavných pořadů se dnes opět vrací na obrazovky, spousta starších seriálů se vrací na DVD.

Ve srovnání s dneškem byla ale nabídka přece jen chudší. Přemíra sovětských filmů byla nahrazena přemírou filmů amerických, ale jinak co se týče žánrů kriminálních, akčních a detektivních filmů, je to nesrovnatelné.

Dnes uběhlo čtvrt století od této doby, a dnešní divák, rozežraný nabídkou veřejnoprávní televize, komerčních televizí, regionálních televizních společností, kabelové televize, satelitního vysílání, digitální televizí, vysílání po internetu a dalšími, si to už tak nějak nedovede představit. A to máme ještě domácí kina a filmotéky plné filmů na DVD.

Ono to mělo i své klady. Lidé měli víc času na sebe navzájem, více se četlo. Televize byla chápána spíš jako krajní možnost jak trávit volný čas. Z hlediska zpravodajství byla televize stejně silně neobjektivní, lidé neměli možnost přepnout na jiný kanál a vyslechnout si jinou interpretaci událostí, jako dnes. Na druhou stranu ale zase lidé nebyli nuceni platit veřejnoprávní televizi tak vysoké poplatky jako dneska a hlavně nebyli nuceni tímto plošným způsobem jako dnes, jen proto, že jsou odběrateli elektrického proudu.

V osmdesátých letech pojem domácí kino byl prakticky neznámý. Video měl málokdo. V roce 1989 se podle oficiálních zdrojů odhadovalo, že videorekordér (jak se tehdy říkalo videomagnetofon nebo magnetoskop) vlastnilo asi jen 400 tisíc domácností. Zdroje, jak přístroj získat, byly velmi omezené. Jednak šlo o prodejny Tuzex, individuální dovozy ze zahraničí byly spíše výjimečné. V prodejnách Elektro se sice objevily české videorekordéry VHS TESLA Avex vyráběné v licenci firmy Philips z dodávaných součástek, vždy šlo ale jen o pár kusů a za cenu téměř 20.000 Kčs, což na tehdejší dobu nebylo zrovna málo.

Ale i tak koncem osmdesátých let již kvetl čilý černý trh s amatérsky pořízenými videonahrávkami, které kolovaly v soukromé síti mezi známými a případně se daly sehnat na různých burzách. Oficiální videopůjčovny neexistovaly. Jednalo se o dobu prvních amatérských dabingů, kdy jeden apatický hlas daboval současně všechny postavy (jistě to znáte z filmu Slunce, seno, jahody, kde se uskutečnila domácí videoprojekce pornokazet). Kromě zapovězeného porna se jednalo o americké filmy, které se v oficiální distribuci neměly šanci objevit, například z hollywoodské produkce. Ale současně kolovaly i třeba nahrávky Orignálního Videojournalu, které zachycovaly předrevoluční kvas v názorech známých disidentů a představitelů tzv. druhé kultury.

Komunističtí aparátčíci si uvědomovali, že v oblasti videonahrávek se děje něco co by je mohlo ohrozit, a tak se snažili dostat vše pod kontrolu. Již v roce 1985 bylo schváleno usnesení tehdejší federální vlády, které mělo řešit problematiku videa z hlediska obchodního a výrobního ale i ideového a etického.

Teprve po převratu začátkem devadesátých let se začala situace prudce měnit. S prvními nákupními zájezdy do sousedního Rakouska či Maďarska k nám začaly proudit často jen přehrávače bez schopnosti nahrávání nezřídka velmi pochybných značek. Americké akční filmy šířené na kazetách se začaly zvolna objevovat v kinech a v televizi.

V této době si na majora Zemana už nikdo ani nevzpomněl. Přišli jiní hrdinové – Rambové, Terminátoři, a další. Ale generace o pár let dříve narozených, už byla tímto fenoménem zasažena příliš pozdě. Hrdina jejich dětství byl český James Bond státní bezpečnosti – Jan Zeman. Byl odvážný, nekompromisní, tvrdý. V seriálu bylo napětí, nebezpečí, akce i romantika. Byl mysteriózní a místy i strašidelný. Bylo v něm zkrátka vše, co tehdy nemohl nabídnout žádný jiný seriál, snad jen s výjimkou podobných seriálů vzniklých v bratrských zemích RVHP jako například polský Kapitán Kloss, sovětských Sedmnáct zastavení jara či východoněmecké Neviditelné hledí (Das unsichtbare Visier) a Archiv smrti (Archiv Des Todes).

Příbuzné texty:
• Major Zeman se blíží
• Aha! zveřejnilo podrobnosti o majoru Zemanovi
• Nedělní Aha! vydá na DVD 30 případů majora Zemana