Naše bývalá největší vesnice Rakousko-Uherska byla 25. místem spanilé jízdy „delegace z Prahy“ – režiséra Václava Marhoula a části hereckého týmu. A proč zrovna my? Může za to dozajista „naše“
kino , v těchto končinách
nečekaný unikát. Současný majitel zásobuje Šluknovský výběžek ještě horkými filmy a právě nezřídka za účasti tvůrců. Tentokráte se jednalo o ještě rozsáhlejší akci, ve spolupráci s Klubem vojenské historie Victoria Nord a dobrovolnými hasiči před kinem vyrostlo improvizované vojenské ležení s bohatou výstavou dobové vojenské techniky a výzbroje. Pro každého platícího návštěvníka navíc byla připravena porce pravého vojenského guláše z polní kuchyně a plechovka první pivní pomoci.
Pan režisér nechtěně zapříčinil mírné zpoždění projekce, protože se pokoušel dorazit do našich opičích hor s pomocí výdobytků moderní technologie a úspěšně díky GPS bloudil. Nicméně brzy doplnil již přítomnou hereckou trojici (Petr Vaněk, Robert Nebřenský, Petr Lněnička) a před samotnou projekcí pro přítomné našel pár slov a pozval zájemce po ukončení představení na besedu do přilehlé pizzerie (v úzkém kruhu rodinném).
Přiznám se dopředu, že jsem se snažil o filmu samém dopředu nastudovat, co se dá.
Reakce jsou poměrně různorodé. Nicméně nyní již nemohu být nezaujatým hodnotitelem, protože čas, strávený po samotném filmu v přítomnosti autora filmu, ten nemůže nikoho nechat nepoznamenaného. Když je schopen vyjmenovat jediných šest knih, které u nás o Tobruku vyšly, když začne vyprávět historiky posledních žijících pamětníků (je jich 18, se 12 z nich osobně mluvil), z nichž některé do filmu neprošly, když vypráví o skutečných lidech, předobrazech filmových postav, začnete mít pocit, že tenhle člověk si nic z prstu nevycucal. A údajně satisfakcí pro něho je, že právě pamětníci mu řekli své ano, takhle to tam tehdy opravdu bylo, tak to tam vypadalo.
Pokud se na film hodláte vypravit a máte tu možnost, dejte si záležet, kde film uvidíte. Práce kamery, využití prostorového zvuku a hudby, to si v DivXu na LCD s plastovými repráčky prostě nevychutnáte. Když kolem vás vybuchují dělostřelecké granáty, když se za vámi zvedá písečná bouře, když slyšíte to ticho s přesýpajícím se pískem, krčíte se, potíte se a písek vám skřípe mezi zuby. Nebo když je přes celé plátno unavené oko, ve kterém se zrcadlí noční obloha…
Nespokojené hlasy jsou slyšet okolo (ne)děje. V tom ohledu mne zaujala jedna reakce, která to přirovnává ke stavu, kdy otevřete dveře, chvíli koukáte do pouště, sledujete náhodné výjevy a pak najednou ty dveře zase zavřete. Sám Václav Marhoul k tomu řekl, že když se někdo ptá, co tedy dál, jak to pokračovalo, že neví – to už je prostě jiný příběh.
A hodnotí se také často kontroverzita zpracování námětu. Že vojáci mluví sprostě a myslí na to, na co myslí, to snad nikoho překvapit nemůže. Někoho může zarazit, že tihle „hrdinové, bojující za vlast“ o vlasti a hrdinství celý film nepromluví, ba naopak – jsou mezi nimi obyčejní rasisté, kteří by Židáka (vojína Liebermana) nejraději zakopali do písku, jsou mezi nimi zbabělci i chladnokrevní vrazi, kteří si vzápětí role prohodí. Opět slovy Václava Marhoula – vždyť to byli jen obyčejní chlapi, kteří se báli o život. A navíc přidává takové informace, které nám v dějepise opravdu nikdo neříkal – část jednotky pocházela z cizinecké legie poražené Vichystické Francie, kdy po porážce v Sýrii bylo Čechoslovákům na „nesprávné“ straně nabídnuto beztrestně přejít, pokud se začlení do existujících jednotek. Takže jakápak vlast u žoldáků – někoho takového představuje desátník Kohák (jak zazní ve filmu – ještě že je na naší straně).
O přípravě herců toho bylo napsáno mnoho a sám Václav Marhoul s hrdostí říká, že ho herci nenáviděli. Nicméně na dotaz ti přítomní potvrdili, že se jedná o něco neskutečného, neopakovatelného a že kdyby se měli rozhodovat znovu, šli by do akce zas. Co se herců týče – údajně poté, kdy se na veřejnost dostaly informace o námětu, se režisérovi ozvala řada známých, populárních herců, kteří měli enormní zájem. Jenže byl od začátku rozhodnut využít tváře neznámé, neokoukané, které nebudou na sebe strhávat pozornost a nevytvoří z jeho představ zcela jiný film. Osobně si myslím, že to filmu jen prospělo, do určité míry se jedná o „anonymní“ dav rovnocenných postav, kde až chvílemi máte problém identifikovat, kdo je vlastně kdo.
No a nakonec ještě něco z oficiálních textů.
Druhá světová válka, podzim roku 1941. Do Němci a Italy obleženého města Tobruku v severoafrické Libyi jsou odveleni vojáci 11. východního československého praporu. Mezi nimi i mladý voják Jiří Pospíchal. Jeho naivní a idealistické představy o hrdinství a válce jsou syrově konfrontovány s nesnesitelným peklem africké pouště, dennodenním ohrožením života a všudypřítomnou smrtí. To vše si u něj vybírá svoji krutou daň – postupnou ztrátu vlastní sebeúcty a odvahy. Odvaha je síla vůle, které žádný muž nemá nazbyt. Když se používá, brzy se vyčerpá. Odvaha je kapitál, který postupně utrácíme. Poslední rozkaz pak může být příkazem k výplatě z konta, které se blíží nule.
Žánr: Drama / Válečný
Země původu: Česká republika
Rok vzniku: 2008
Délka: 100 minut
Premiéra v kinech ČR: 11. září 2008
Režie: Václav Marhoul
Scénář: Václav Marhoul
Produkce: Václav Marhoul, Jaroslav Kučera, Iveta Malachovská
Hudba: Richard Horowitz, Sussan Deyhim
Kamera: Vladimír Smutný
Společnost: Silver Screen, s.r.o. / Česká televize / Free – cool – in, s.r.o. / RWE Transgas / MEDIA Development
Natáčeno: exteriéry – severní Afrika, region Douz, Tunisko / interiéry – ateliéry v Praze
Hrají: Jan Meduna (vojín Pospíchal), Petr Vaněk (vojín Lieberman), Robert Nebřenský (desátník Kohák), Kryštof Rímský (vojín Kutina), Martin Nahálka (četař Borný), Michal Novotný (vojín Růžička), Radim Fiala (poručík Halík), Matěj Hádek (Zrzek), Andrej Polák (vojín Dunda), Petr Stach (vojín Dubálek), Petr Lněnička (vojín Sajda), Matúš Krátky (vojín Janický), Petr Halberstadt (praporní lékař), Martin Fratrič, Ashley White (anglický voják), Daniel Margolius (italský zajatec)
