Neobyčejně působivě komorně laděný příběh mladých manželů, které osud postaví před tragickou zkoušku. Petr a Marie žijí trochu bohémsky v půdní nástavbě starého domu. On končí studia na stavební fakultě, ona, profesionální fotografka, je nyní doma s čtyřletou holčičkou Maruškou. Do harmonického rodinného života zasáhne tragicky smrt jejich dcery. Marii se náhle hroutí celý svět a jen velmi pomalu se opět sbližuje se svým manželem.
Mladým manželům, žijícím trochu bohémsky v půdní nástavbě starého domu, náhle zemře jejich čtyřletá dcerka Maruška. Marii, která žila jen pro své dítě a manžela, se zhroutí celý svět. Byt, který dříve tvořil střed jejich života, je najednou pustý a nepřátelský, každá činnost probouzí vzpomínky na Marušku, před kterými se nelze nikde ukrýt. Petrovi trochu pomáhají starosti s blížící se diplomovou prací a se závěrečnými zkouškami na stavební fakultě, Marii se však zdá, že její život ztratil smysl. Zná jen jeden lék na svůj žal – mít co nejdříve další dítě…
Režisér Juraj Herz tentokrát překvapil citově působivým příběhem o manželské dvojici, která se musí vyrovnat s tragickou událostí, které ničivě zasáhla do jejího soužití. Režiséru se podařilo i v časech vypjaté normalizace vyprávění zbavit jakýchkoli politických odkazů, hrdinové si žijí jakoby navzdory době, uzavírajíce se do svého soukromí, do svých radostí i strastí… Všimneme si téměř karnevalového veselí, když i s kamarády podnikají bezmála happeningové akce, smyslem pro nenápadné postižení všední tváře velkoměsta (podíl kameramana Jiřího Macháně na lyrizaci obrazu je nesporný). Režisér nikde nepodlehl svodům melodramatu, příběh líčí střízlivě i emočně vypjaté scény. Film upoutal na svou dobu odvážnou, byť něžně natočenou milostnou scénou.
I tento film se dostal do časopisu Kino. Číslo 22, ročník XXXI, vyšlo 2. listopadu 1976, strany 8 a 9 – autorem reportáže z natáčení byl Jaroslav Vokřál.
Hnědovláska Sylva Kamenická stála na válendě v rohu velikého podkrovního pokoje s cihlovou podlahou a trámovým stropem. V zornicích měla odraz světel a na krku tenký řetízek se čtyřlístkem. Jinak byla nahá. Válenda v rohu pokoje byla jen o trochu menší než hřiště na Spartě, za ní okno, za oknem veranda se slunečnicemi v dřevěných květináčích a pod zábradlím v hloubce pěti pater dvorek, utopený ve stínu. Na stěnách pokoje visela spousta Sylviných fotografií: na všech byla krásná. Na uchu kropící konve, postavené na radiátoru ústředního topení, seděl ptáček, taková křehká skleněná ozdoba na vánoční stromek.
Pohlédl jsem na Sylvu. „Je fantastická,“ povídá mi Juraj Herz. „Ohromně přirozená. Nezkažená. Řeknu jí Usmívej se, usměje se. Řeknu Víc, usměje se víc. Řeknu Opakuj to, opakuje to. Nejvýš řekne, že je jí horko, nebo že chce jít spát. Těká jen trochu očima, to je všechno.“
Markéta Zinnerová: Den pro mou lásku, četl jsem strojopis na titulní straně scénáře.
„Když něco neudělá dobře,“ povídá Juraj Herz, „řekneme Jé, strejda Jirka to zase zkazil. Za měsíc jí budou čtyři. Zpívala Holka modrooká nesedávej u potoka v tom pořadu Zpívá celá rodina.
S kameramenem Jirkou Macháněm točím poprvé. Všechno děláme přes filtry, které změkčují nebo rozbíjejí světlo, nebo Jirka namaže objektiv sádlem. Je to indulona, ale říkáme tomu sádlo. Jen pár záběrů v celém filmu je normálních, jako pohledem do hledáčku fotoaparátu: Marta Vančurová totiž hraje profesionální fotografku. Ty záběry se mi zdají až nepříjemně ostré; nevím, jestli si teď zvyknu na ostrý film. Rozhodli jsme se riskovat: točíme při velkém přesvícení nebo podexponování, spoléhali jsme kolikrát, že to prostě materiál „vytáhne“ a ono to opravdu vyšlo, i tam, kde jsme už okem neviděli kresbu.“
Velký celek prázdné chodby, čtu v technickém scénáři. Dětské oddělení nemocnice. Reál – den. Z dálky se blíží postava v bílém plášti. Když přijde blíž, vidíme, že je to lékařka se slepenými vlasy, bledá. Zastaví se ve velkém detailu. Pak řekne bezbarvým hlasem…
Představil jsem si Emu Černou, jak jde a jak to Martě Vančurové, té dívence s velikýma modrýma očima, která vypadá jako svůj vlastní průzračný, plachý stín, řekne. Pohlédl jsem na Sylvu a na okamžik, i když se mě to vůbec netýkalo, jsem se rozpomněl, že jsem už taky jednou viděl slunce svítit černě.
Tak tedy drama.
Zblízka jsem Martu Vančurovou viděl poprvé: ty veliké oči jako by pořád neklidně utíkaly, ale když se usmála, jako by se rozprchly stíny.
„Ucítila jsem tady,“ řekla a klepla si na páteř, „že bych tuhle roli měla dostat. Já mám takový … instinkt.“
Drama s titulem Den pro mou lásku. Manžela Marty Vančurové a Sylvina otce hraje Vlastimil Harapes, baletní eso z Národního divadla.
„Sylva ho má ráda, protože s ní vyvádí,“ povídá mi Juraj Herz. „Naštěstí jsem ho neviděl tancovat nikdy předtím, něž jsem si ho vybral. Je na scéně ohromný, fantasticky se pohybuje a ovládá prostor, ale právě proto bych se bál. Nevěřil bych, že taky dokáže být civilní. Člověk zkrátka nemá mít předsudky.“
„Dívej se do sklíčka,“ uslyšel jsem kameramana.
Marta navlékla Sylvě přes hlavu noční košili. Na podpěrném trámu byly tužkou značky a data, jak Sylva rostla od dvou do čtyř roků. Ta filmová Sylva, napadlo mě a hned jsem zaklepal kloubem na dřevo. Ta filmová. Ve filmu se jmenuje Maruška.
„Já chci,“ povídá mi Juraj Herz, „aby to od té tragédie dostalo tah vzhůru, aby bylo vidět, jak se Marta znovu postaví na nohy. Je tam taková scéna s libereckou Ypsilonkou, Dáša Veškrnová se jako vdává a všichni svatebčani se rovnou z deště rozjařeně nahrnou do fotoateliéru. Tam se to musí vnitřně rozsvítit. Tam se Marta poprvé začne smát. Chci to všechno táhnout pryč od slzavého sentimentu, který tomu hrozí: Marta vlastně válčí o to, aby se její láska udržela nad vodou. Tah vzhůru to musí mít, jako člověk ví, že po noci bude zase den, i když ta noc měla být k zbláznění. Petr Hapka mi bude dělat muziku. Sám bude hrát na piáno. Chci vždycky jen sólový komorní nástroj – je to komorní příběh. Možná, že se to povede.“
„Ona mi utíká z osy,“ slyšel jsem kameramana.
Asistentka režie podepřela Sylvu dlaní v zádech.
„Teď se nehýbej,“ povídá Juraj Herz, „aby strejda mohl zaostřit.“
„Dívej se do sklíčka,“ řekl znovu kameraman Macháně.
Sylva se podívala do objektivu.
Juraj Herz ji vzal oběma dlaněmi kolem pasu.
„Usměj se,“ řekl.
Usmála se.
„Ještě jednou. Trochu víc.“
Znovu se usmála, trochu víc.
Měla zkrátka božskou trpělivost.
Žánr: Drama
Země původu: Československo
Rok vzniku: 1976
Délka: 88 minut
Premiéra v kinech ČR: 1. června 1977
Režie: Juraj Herz
Scénář: Markéta Zinnerová
Produkce: Karel Kochman
Hudba: Petr Hapka
Kamera: Jiří Macháně
Společnost: Filmové studio Barrandov – Výrobní skupina Karla Copa
Natáčeno: Praha
Hrají: Marta Vančurová (Marie), Vlastimil Harapes (Petr), Sylva Kamenická (Maruška), Jiřina Šejbalová (Bernardová), Dana Medřická (Petrova matka), Eva Sitteová pod jménem Píchová (Hanka), Lubomír Černík (Kabát), Žofie Veselá (Helena), Jan Hartl (Mirek), Eva Svobodová (uklízečka), Emma Černá (lékařka), MUDr. Milada Černá (lékařka v porodnici), Jaroslav Heyduk (Bernard), Studio Y (svatebčané), Jitka Nováková (svatebčanka), Libuše Salabová (gynekoložka), Zdeněk Srstka (muž v hospodě), Dagmar Veškrnová (nevěsta), dr. Václav Vodák (lékař), Jiří Zoubek (lékař), Hana Čermáková (studentka), Milena Kaplická (zdravotní sestra), Magdalena Pakostová (zdravotní sestra), Gabriela Wilhelmová (zdravotní sestra), Marika Uzonidu (studentka), Dagmar Vlčková (studentka), Jitka Zimová (studentka), Jaroslava Tichá (sousedka), Josef Laufer (zákazník ve fotoateliéru), Karel Smyczek (zákazník ve fotoateliéru), Schovanky (zákaznice ve fotoaterliéru)
Údaje o DVD:
Zvuk: Dolby Digital 5.1 česky
Titulky: česky
Obraz: PAL barevný 4:3
Bonus: Fotogalerie. Filmografie, Rozhovory (Marta Vančurová, Vlastimil Harapes, Juraj Herz)