No konečně, chtělo by se zvolat. Blesk ve čtvrtek 11. prosince 2008 vydává Ostře sledované vlaky, jak jinak než za 49,- Kč. Tragikomický příběh o milování, válce a nesmělém hrdinství – Václav Neckář jako nesmělý železničářský elév Miloš Hrma na malém nádraží na konci druhé světové války. Komu nic neříká razítkování kyprého zadečku, jako kdyby neměl základní vzdělání.

Po povídkovém filmu Perličky na dně a krátkých hraných snímcích Fádní odpoledne (režie Ivan Passer) a Sběrné surovosti (režie Juraj Herz) je dalším dokladem nesmírné obliby, jíž se Bohumil Hrabal těší u filmařů.

Filmový přepis nepostrádá úsměvnosti literární předlohy. Názorem autorů je, že „každý z nás ví, že život je krutý a smutný. Je zbytečné to ukazovat ještě ve filmu. Prokažme svou statečnost tím, že se mu dokážeme smát. V tom smíchu pak nehledejme cyničnost, ale usmíření".

 

Přestože tam kdesi je válka, život na malém nádražíčku plyne vcelku poklidně. Pan přednosta rozmlouvá se svými holuby, sukničkář a výpravčí Hubička orazítkuje dívčí zadeček služebními razítky, rada Zednicek nabádá zaměstnance k věrnosti Führerovi, stanicí projíždí jeden vlak za druhým a do služby poprvé nastupuje nesmělý železničářský elév Miloš Hrma. Vyplašeným, nevinným pohledem sleduje život na nádražíčku, zejména pak erotické jiskření pod povrchem, o které stará nejen nenapravitelný sukničkář Hubička, ale také několik sestřiček z lazaretního vlaku odstaveného na jedné z kolejí, které přivydělávají prostitucí. Miloš, kterému se líbí průvodčí Máša, by také rád okusil erotické hrátky, ale neví jak na to. Proto se pokusí o sebevraždu, ale je zachráněn a na radu doktora Brabce se rozhodne hledat starší zkušenou ženu, jež by jej zasvětila do tajů hrátek milostných. Jenže po sabotáži na hlavní trati se poklidné nádražíčko stane místem kudy projíždějí důležité vojenské transporty a ten, který převáží náklad munice, je nutno zničit.

Jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších českých filmů vznikl v roce 1966 a podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala ho jako svůj celovečerní debut natočil tehdy sedmadvacetiletý Jiří Menzel (oba se také podíleli na scénáři). Získal za něj Oscara, čímž se proslavil nejen u nás, ale také v zahraničí. Přes řadu lákavých nabídek ze zahraničí však zůstal a dál točil hezké české filmy a v mnohých si také zahrál. Nečekaně dobrou volbou bylo obsazení zpěváka Václava Neckáře do hlavní role nesmělého Hrmy. Výborné jsou také představitelé dalších rolí. Jitka Bendová jako Máša, Vladimír Valenta coby přednosta stanice, Libuše Havelková jako jeho žena, Josef Somr jako sukničkář Hubička, Jitka Zelenohorská jako Zdenička Svatá, Vlastimil Brodský coby Zednicek, Naďa Urbánková v roli Viktorie. Menší roli si zahrál také sám Jiří Menzel, který se tu objeví jako doktor Brabec.

 

Film byl oceněn celou řadou prestižních filmových cen na filmových festivalech v Mannheimu, v Los Angeles, v Adis Abebě, ve Varšavě a jako jediný český film dokonce zařazen mezi 100 nejlepších filmů světa.

Když časopis Kino v čísle 14 ročníku XXI dne 14. července 1966 informoval o 15. ročníku MFF v Karlových Varech či filmech 100 000 dolarů na slunci nebo Melodie podzemí, jistě neměla autorka Jana Zvoníčková tušení, o jak významném filmu informuje v článku Ostře sledovaný film.

Za režisérem Menzelem jsem se vydala na Barrandov. Napřed jsem sledovala, jak Václav Neckář (elév Hrma) kroutil hlavou, když se ho paní Zikánová (pokojská v hodinovém hotelu) ptala, zda doopravdy nepotřebuje slečnu. Poté jsme šli do bufetu. Pan režisér mi koupil džus a ochotně mi odpovídal na mé netradiční otázky:

Natáčíte film z okupace. Jak vás poznamenala okupace?

Protektorát jsem vlastně zažil jako kluk, nic o něm nevím, je to pro mne doba exotická. Pamatuju se, že jsem za protektorátu všechno nesměl, protože by mi zavřeli tatínka. To byla takové dětská hrozba; jako se třeba teď straší děti, že nebudou smět jít na Vinnetoua, mně říkali: nesmíš běhat, nebo ti zavřou tatínka, musíš jíst polívku, nebo ti zavřou tatínka, nesmíš nikde povídat, co jsi slyšel v rádiu, nebo ti zavřou tatínka, atd. To byla dobrá škola. Dodneška vím, co nesmím, aby mi tatínka nezavřeli. – Ale nebude to ani film o okupaci, ani film o potížích v dospívání.

 

Často se teď hovoří o takzvaných filmech diváckých a festivalových. Kam byste zařadil Ostře sledované vlaky?

V poslední době se velmi často zabývám motorismem. A mohu říci, že znám jen málo tak krásných pocitů, jako když stačí jen malé přišlápnutí chodidlem a řítíte se tak rychle, že byste se nedoběhli.

Děkuji vám. Proč jste si vybral do hlavni role právě Václava Neckáře?

Protože je ošklivější než já.

Myslíte si, že je lepší zpěvák nebo herec?

Je to můj přítel.

Jaký je váš vztah k Bohumilu Hrabalovi?

Mám ho rád.

A vaše přání jako filmového režiséra?

Stát se jím.

 

Rozhovor s představitelem hlavní role bývá obvykle veden na vysoké intelektuální úrovni. Ani v následujícím případě nedošlo k výjimce; zde jsou tedy výsledky našeho snažení:

Pane Neckáři, kterou knížku jste četl naposledy?

Ostře sledované vlaky. Je to psina, ale teď při filmování jsem se ke čtení vůbec nedostal. Není prosté čas.

Jak se vám pracuje s režisérem Menzelem?

Já jsem nikdy film nedělal, takže nevím, jaký to je, když se nedělá dobře. Myslím si, že se mi s nim točí dobře.

Ve filmu hrajete kluka, který žil koncem války, to jr více než před dvaceti lety. Rozumíte mu ve všem?

Miloš je mi úplně pochopitelnej. Jinak bych ho nemohl dělat. Myslím si, že to zasazení do doby není vůbec podstatný.

Budete filmovat i dál?

Jsem herec, aspoň to o sobě všude tvrdím. Takže snad jo.

Pana výpravčího Hubičku, který je mně osobně z celých Vlaků nejsympatičtější, hraje Josef Somr.

Pan Somr je už téměř rok členem pražského Činoherního klubu, kam přišel z Východočeského divadla v Pardubicích, kam přišel z divadla bratří Mrštíků v Brně, kam přišel z Těšínského divadla v Českém Těšíně, kam přišel z Janáčkovy Akademie múzických umění v Brně. Návštěvníci Činoherního klubu si ho pamatují zejména jako Jerryho ze hry E. Albeeho Stalo se v zoo a jako Porfirije z Dostojevského Zločinu a trestu.

A protože se často hovoří o vztahu Činoherního klubu a filmu, ptám se na to i pana Somra:

K filmu máme blízko nejen proto, že lidi z Činoherního klubu často ve filmu hrají (např. Pucholt, Kačer, Abrhám, Kodet), ale hlavně že spolupracujeme s filmovými režiséry. Vyplývá to i z toho miniaturního prostoru, protože si vlastně sedíme s diváky navzájem na nose. Oni nám vidí do kuchyně, a my zase vidíme, když někdo z poslední řady odchází (protože se mu udělalo mdlo – ze špatného vzduchu, přirozeně). A potom: režírovali u nás Menzel, Schorm a Krejčík, což jsou filmoví režiséři, o to znamená obapolný přínos. Mám na mysli, že nejsou zatíženi stereotypními režisérskými postupy. A taková práce vzájemně daleko víc provokuje.

Dále se dovídám, že výpravčí Hubička je první velkou filmovou rolí pana Somra. (Jinak hrál vězeňského lékaře ve filmu režisérů Kadára a Klose Obžalovaný.)

Jaký je váš vztah k Bohumilu Hrabalovi?

Osobně ho znám velice málo, vím jen, že je to sympatický pán.

Myslíte, že takoví lidé, jako výpravčí Hubička, existuji?

No jeje. Já jich znám, a co jich ještě neznám.

Vaše další filmové plány?

Já bych chtěl hrát ve filmu, až to budu umět.

 

Následovala výpověď Vladimíra Valenty s titulem Rady těm, kteří se chtějí proslavit v tom, co neumějí, aneb Byl jsem filmován:

Požádali jsme scenáristu Vladimíra Valentu, aby se pro KINO vyzpovídal ze svých prvních hereckých pocitů. Vladimír Valenta patří k našim předním scenáristům, začínal Svědomím (režie J. Krejčík), a z poslední doby je znám především jeho podíl na Obžalovaném (režie Kadár a Klos) a naposled na slovenském titulu Šerif za mřížemi (režie D. Plichta).

Člověk neví, do čeho leze, když dá souhlas k tomu, že bude filmovat. Pochopitelně scénář si může zpravidla přečíst, ale to zdaleka nedává žádnou jistotu. Režisérská pojetí bývají v dnešní době tak osobitá, že se jednou ani moc nebudeme divit inscenaci, v níž Hamlet bude vrahem svého otce. To ovšem není nic proti Menzlovi, který natáčí Ostře sledované vlaky a v okamžiku pomatení smyslů si usmyslel, že mám hrát roli pana přednosty.

Dříve, než jsme začali, začaly problémy, neboť já se jen tak nevejdu do nějakých ševcovských a krejčovských produktů. Také hledaní masky, která by mi přidala nějakých těch deset patnáct let věku, nebylo malým problémem. Dělalo se to pochopitelně vousy, brýlemi apod. Šedinami ani moc ne, na mou hlavu není paruka a lesklou leb barvit na šedo, to uznáte… Rozpomněl jsem se na obrázky některých svých předků a dal si pod nos jen malý kníreček… Ukázalo se, že ti moji předkové si lámali hlavu, co udělat se svou fyziognomií, že si vlastně pod nosem jen tak nazdařbůh něco nepěstovali. A tak maska byla nalezena. Když ukazuji fotky z natáčení svým přátelům, říkají, že jsem na nich o pět, deset let mladší. Pochopte, oni filmu nerozumějí.

Hlavní věcí však je, že mne nikdo nepoznává. Mám z toho obrovskou radost. Tu největší, kterou z natáčení mám. Vidím totiž kolem sebe, jak je těžké mít známý ksicht. Snad kdybych hrál roli eléva Hrmy, kterého hraje Neckář, tak by se mi to ještě hodilo. Jistě mnozí vědí proč. No, ovšem, kvůli jeho problémům – dovedete si představit, jak dráždivý zájem vyvolávají u žen a dívek Hrmovy trable s předimenzovanými mužskými schopnostmi, které lze jedině porovnat s roztopeným kotlem, který náhle proděraví, než se lokomotiva rozjede? – Jakoby tomu Neckářovi nestačila jeho popularita. Loděnické nádraží je svědkem těch dívčích procesí, když filmuje. Zkrátka, komu pánbůh, tomu všichni svatí.

Já vím, moc lidí má velké oči a myslí si, že na Barrandově člověka prosí, aby si vzal co nejvíc peněz. Vyvracet jim to nebuduj Ať si jednou přijdou zahrát ve filmu a uvidí sami. Mne to zajímá jinak. Je to prostě mimořádný zážitek, nechat se filmovat. Zafušovat do řemesla leckoho láká. Opravuje si auto, spravuje instalaci, řediteluje v železárně nebo mlékárně – to jsou obvyklé zjevy, které celkem nikoho nezarazí. Ale když si člověk zkusí zahrát, zafušovat do řemesla lidem, pro které jsou vlastně dneska vysoké školy, pozornost veřejností se k němu obrátí v rámci plánovité propagační kampaně filmové distribuce a nikdo se nediví té smělosti a drzosti, poněvadž usuzuje jen podle toho, jestli herec je typem, který se na roli hodí, nebo ne. Pochopitelně podle individuálního náhledu. Laika málokdy napadne, že být typem té či oné role je velmi subjektivní. Poněvadž se filmovým režisérům nejlépe daří nalézat typy na blbce v tom nejširším sortimentu, je to už samo o sobě důkazem vysoké kvality vybraného, jestliže připustí, že je pro tu či onu roli typem. I v mém případě je to podobné. Jenže na rozdíl od citlivých žen a dívek, které mají hrát ve filmu lehké ženštiny, jsem vzal roli bez upejpání s tím, že ostuda nepadne na mojí hlavu.

Kdyby se vám jednou stalo, že by si vás vybrali do filmu, dám vám jednu radu, která stojí za moc: nepřemýšlejte o roli ani chvilku. Není to vůbec třeba. Naopak. Mně to dalo dost dlouhou dobu, než jsem to pochopil, že netřeba myslet – tj. chovat se docela normálně jako v životě. Jakékoli zamyšlení nad postavou, kterou hrajete, je zaručený kiks – takového vás jistě režisér nechce. Teprve po této zkušenosti jsem si vzpomněl na vtip, který jsem kdysi udělal v rozhovoru s režisérem, když si naříkal, že se mu herci správně netváří v němých detailech. Řekl jsem mu tehdy „Nediv se, na co mají myslet, když nemají text?" Zdá se mi, že jsem měl v něčem pravdu: filmová kamera prozradí každé předstírání a herec musí mít velikou zkušenost nebo schopnosti aby dokázal hrát tam, kde scénář nepředpisuje akci ani dialog a kde režie chce „jen" člověka. Našinec tedy má pak jedinou jistotu, že hraje dobře, když vůbec nic nepředstírá a dělá či vlastně ani nedělá sama sebe bez ohledu na to, jak to vlastně je ve vztahu k roli – to není jeho starost. Zkrátka v mém případě je to opačné, než se říká; já jsem se do role vůbec „neoblékal", naopak Menzel musel přizpůsobit roli mně. To ovšem znamená, že budou znalci knihy rozčarováni mojí postavou, ale nemyslím, že tato metoda zvláště u Hrabala je nesprávná. Mnohem horší by bylo jít za každou cenu za Hrabalovým typem. A to především proto, že Hrabal nepíše typy, ale kreslí lidi, které v životě opravdu viděl, a při lidské jedinečnosti vlastně nelze nalézti jediného stejného člověka, který by svého prototypa hrál. V tom je ten velký rozdíl mezi Haškem a jeho Švejkem a hrdiny knih Hrabala, tak si v mnohém, zvláště v té člověčině, příbuznými.

Jistě titulek tohoto článku připomene těm starším americký titul filmu Byl jsem lynčován. Skutečné filmování, to je duševní lynč pro člověka, který pořádně neví, proč před kamerou stojí, poněvadž na to není ani dost krásný, ani chytrý. Člověk se musí hodně přemáhat, aby nemyslel na tisíce očí, které jednou budou v kinech sledovat to, co právě předvádí před kamerou.

Zkrátka radím vám, dělejte, co umíte, a neskočte na špek režisérovi, který naříká, že nemá herce. Ledaže byste nemysleli na eventuální slávu a chtěli jen podstoupit oběť v roli nevinného beránka na oltáři filmového božstva, které si nejraději pochutnává na těch, kdož nevědí, oč vlastně jde.

 

Žánr: Drama / Komedie / Válečný

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1966

Délka: 89 minut

Premiéra v kinech ČR: 18. listopadu 1966

Režie: Jiří Menzel

Námět: Bohumil Hrabal (stejnojmenná novela)

Scénář: Bohumil Hrabal, Jiří Menzel

Produkce: Zdeněk Oves, Zdeněk Oves, Jaroslav Vágner

Hudba: Jiří Šust

Kamera: Jaromír Šofr

Společnost: Filmové studio Barrandov – Výrobní skupina: Šmída – Fikar

Natáčeno: Loděnice u Berouna

Hrají: Václav Neckář (Miloš Hrma), Josef Somr (výpravčí Hubička), Vlastimil Brodský (rada Zednicek), Vladimír Valenta (přednosta stanice), Ferdinand Krůta (strýček Noneman), Jitka Zelenohorská (Zdenička Svatá), Naďa Urbánková (Viktoria Freie), Libuše Havelková (přednostová), Květa Fialová (hraběnka), Pavla Maršálková (matka), Milada Ježková (Zdenina matka), Miroslav Homola (krejčí), Václav Kotva (kontrolor), Vladimír Hrabánek, František Husák (SS), Jiří Kodet (SS), František Marek, Dagmar Zikánová (pokojská), Jiří Menzel (dr. Brabec), Pavel Landovský (zloděj), Alois Vachek (zřízenec), Jitka Bendová (Máša), Václav Fišer, Karel Hovorka (hradlář), Jan Kotva, Antonín Pražák, Jiří Hálek (zapisovatel), Bohumil Koška

Údaje o DVD:

Zvuk: Dolby Digital 2.0 česky

Titulky: česky, anglicky

Obraz: černobílý PAL 4:3

Bonus: Filmografie, Fotogalerie, Rozhovory (Jiří Menzel, Václav Neckář, Naďa Urbánková)