Nicméně za důl toho nejkvalitnějšího jsou stále považována léta zlatá, šedesátá. V té době vznikla opravdu řada skvostů, z nichž už jsme se řady dočkali a na další stále netrpělivě čekáme. Ovšem nabízí se otázka, jestli se tak zlatá jevila i tehdy. Zhruba před čtvrt rokem jsem silně pobouřil některé z našich čtenářů citací z roku 1979. Takže zkusím obdobně kontroverzní text právě z oněch zlatých let. V prvním čísle časopise Kino, ročník XVIII, které vyšlo 3. ledna 1963, bylo hned na úvod několik článků věnováno proběhlému stranickému sjezdu.
Na straně 3 to třeba byla citace z „Usnesení XII. Sjezdu Komunistické strany Československa o hlavních směrech dalšího rozvoje naší socialistické společnosti":
Sjezd kladně oceňuje výsledky umění a kultury v uplynulém období. Jejich další rozvoj je podmíněn rozhodným úsilím o upevňováni jejich sepětí se současným životem a prací lidu.
Potřebujeme díla, která umělecky přesvědčivě zobrazí dynamiku současného života, obohatí duchovní život člověka, aby bytostně prožíval současnost a aktivně bojoval za komunistickou budoucnost. Takové umění vylučuje schematismus, prostřednost a konzervatismus. V tomto smyslu mají umělci hledat a uplatňovat nové cesty a tvůrčí postupy.
Rozvoj umění vyžaduje rozhodně skoncovat s tendencemi liberalismu, s vlivy buržoazní ideologie a maloměšťácké psychologie i s projevy přezíravého vztahu k tvořivé práci umělců a s nechutí k novým, odvážným myšlenkám.
To vše klade vyšší nároky na úroveň teoretické a kritické práce a na politickou, organizátorskou a ideově tvůrčí činnost všech orgánů a institucí kulturní a umělecké fronty.
Ještě větší a soustavnější péči bude nutno věnovat všem prostředkům ideového působení a šíření kulturních a uměleckých hodnot: tisku, televizi, rozhlasu, knižní kultuře a podobně.
Všechny tyto nástroje musí více než dosud napomáhat rozšiřování politických a odborných znalostí pracujících, přispívat k rozvíjení jejich citového života, estetické výchovy, vkusu.
Sjezd zdůrazňuje nutnost povznést úroveň řízení ideologické práce na vědecký základ. To zejména vyžaduje řídit ideologickou práci v jednotě všech jejích součástí – teorie, propagandy a agitace – a soustředit pod stranickým vedením všechny prostředky a nástroje ideologické a kulturní fronty, aby diferencovaně a soustavně, vyhraněně v komunistickém duchu, působily na všechny členy společnosti.
Zamrazilo Vás při čtení těch řádků? Nicméně bylo to (jen?) tehdy tak, že sebevětší plky musely přejít do praxe. A tak v duchu stranických úkolů vznikaly další, „konkrétnější" úvahy a zamyšlení. Například hned ve stejném čísle byl sloupek, nazvaný Nad prací, lidmi a filmem, ze kterého opět cituji:
Kolikrát jsme se v minulosti setkávali s filmy, o kterých diváci výstižně říkali, že z nich „bolí ruce". .Je to samá práce," komentovali podobné filmy s dodatkem, že práce mají za celý den dost a v kinu chtějí vidět něco jiného.
Známe i nemálo filmů, jejichž tvůrci uposlechli „hlasu diváků" a škrtli téma i problematiku práce z filmového plátna. A co se ukázalo? U zdrcuji většiny takových filmů měl zase divák pocit podivné neúplnosti charakterů hrdinů. A právem. Protože snaha izolovat „osobni" nebo „společenské" od „pracovního" nutně musí vést k jednostrannému pohledu na člověka. Ono totiž v životě je to tak, že vztah člověka k práci, kterou dělá, jeho pracovní úspěchy či neúspěchy, kolektiv, v němž pracuje, to vše má základní vliv i na utvářeni jeho názorů, charakteru, životního pocitu. A stejně to platí obráceně: vztah člověka k práci je ovlivněn jeho morálkou, jeho názorem, postojem ke společnosti a právě v tomto vztahu se v našem zřízení nejplněji projevuje míra občanské vyspělosti. Není ostatně náhodou, že neoddělitelnost pracovního života od toho ostatního vyjadřuje i heslo brigád socialistické práce: „Socialisticky pracovat, socialisticky žit."
Práce tedy patři k životu člověka a patři i k jeho obrazu na filmovém plátně. Podstata problému není tedy v tom, zda ukazovat vztah člověka k práci a pracovní problematiku ve filmu, ale jak ukazovat, z jakého hlediska. Omyl filmů, z kterých „bolely ruce", nebyl v tom, že se pokusily ztvárnit „téma práce" (v němž se ovšem skrývá celá řada témat morálních, společenských atd.), ale v tom, že samo téma práce chápaly nesprávně a vulgarizovaně. Scvrklo se v mnoha filmech na vyobrazeni výrobních procesů a technologie, hrdinové těchto filmů mysleli jen většinou „ve výrobních pojmech", jejich osudy ilustrovaly obvykle známé pravdy o tom, že vyšší úroveň mechanizace vyžaduje vyšší vzděláni, že boj za splněni plánu se musí stát věci všech.
Podobný přistup k zobrazení vztahů člověka a práce by měl patřit nenávratně minulosti, ale – bohužel – stále ještě přežívá (třeba ve filmech typu Na pochodu se vždy nezpívá, Tri razy svitá ráno, Tažní ptáci), abych uvedl alespoň některé. Stejně by však měl patřit minulosti i zdánlivý protiklad tohoto přístupu, který je však stejně škodlivým extrémem: filmy, z nichž člověk nepozná, zdali vlastně lidé něco dělají. I když se doví, co dělají, pak především nepozná, jaký vlastně mají ke své práci vztah (a to často dokonce i ve filmech, kde je osobni drama „prokládáno" ilustrativními záběry z hrdinova pracoviště).
Jde prostě o to, neukazovat „samu práci" a člověka jen z jejího hlediska jako ilustraci k pracovnímu problému, ani neukazovat člověka hezkého „vně" jeho zaměstnáni, pracovního zájmu, problémů. Na člověka se film přirozeně divá z různého hlediska, akceptuje tu či onu stránku jeho života. Bylo by proto nesmyslné požadovat, aby v každém filmu byla nějaká „pracovní scéna". O to ostatně ani nejde. Podstatné je, abychom z charakteru člověka pochopili, vycítili, jaký je, jaký má vztah ke společnosti. Má-li totiž film postihovat celou složitost člověka, nemůže vynechat tuto „složku". Kromě toho ovšem budou vznikat filmy – my je velice potřebujeme právě proto, aby náš film podával úplné svědectví o dnešních lidech -, v nichž budou hrdinové ukázáni v pracovním kolektivu, v nichž základním faktem dramatu bude třeba řešeni pracovního úkolu a kde se nám budou lidské charaktery otvírat právě v obrazu jejich vztahu k práci a danému úkolu. K podobným filmům učinila naše kinematografie v posledních letech zatím jen náběh – a přitom právě v nich je nejlépe možné, jak přesně napsal sovětský kritik Frejlich, ukázat „ne technologii práce, ale odhalit společenskou funkci práce, ukázat práci jako novou míru krásy, odhalit její estetický obsah".
Člověk a práce, to je téma umění už od dob jeho vzniku. Pravěké kresby lovců, kterým primitivní kmeny přikládaly magický význam, zobrazovaly pracovní proces – lov byl hlavním zdrojem obživy. My žijeme v době, kdy se spolu s přelomem lidské historie od základů mění i vztah lidi k práci, ve společnosti, v níž lidé pracuji pro sebe a v níž se práce stále víc bude stávat potřebou a tvorbou, a ne pouhým prostředkem obživy. A proto chce-li naše umění mluvit k člověku našich dnů, musí umět zachytit i tento proces tak základního společenského významu a musí i samo umět zajímavými a poutavými obrazy lidských osudů na tento proces působit. Přirozeně zase ne vulgárně, ale tím, že celým úhrnem svého působení bude utvářet vztah lidi ke světu a práci v duchu onoho morálního kodexu, který bude organickým výrazem myšleni a cítěni člověka komunismu.
No a pokud jste právě jako já dokoukali hodinku s Milošem Formanem, který zavzpomínal kromě jiného i na to, že stačila jedna jediná věta, pak nezbývá než konstatovat, že je opravdu zázrak, co tehdy vzniklo. A když už v ruce držím ročník časopisu, tak třeba konkrétně v roce 1963 se psalo o těchto filmech, některých nezapomenutelných, jiných zapomenutých a také o těch zapomenutelných:
Ten pražský malíř, Zlaté kapradí, Pytel blech, Rusalka, Velká cesta (Jaroslava Haška), Spanilá jízda, Tarzanova smrt, Blbec z Xeenemünde, Život bez kamery, Cesta hlubokým lesem, Transport z ráje, Konkurs, Bylo nás deset, Neklidnou hladinou, Král králů, Na laně, Křik, Klaun Ferdinand a raketa, Trio Angelos, Naděje, Až přijde kocour, Den velkého dobrodružství, O něčem jiném, Okurkový hrdina, Handlíři, Limonádový Joe, Lucie, Jánošík, Mezi námi zloději, Deváté jméno, Král komiků Vlasta Burian