Na všechny výše položené otázky můžeme odpovědět pozitivně. Ano, je to pohádka. Ale zároveň nejen to. Hlavní atribut pohádky jako literárního žánru je zde splněn – dobro vítězí nad zlem. Zde však se jedná o mnohem víc. Je to velký příběh nejen o vítězství dobra na zlem, ale také o vítězství odvahy nad strachem, obětování se nad sobectvím, odpuštění nad nenávistí.
Současně nemusí mít strach ani nadšení příznivci Lewisových románů. I když způsob, jakým vnímáme čtenou knihu je jistě značně subjektivní, v případě filmové interpretace scénáristky Ann Peacockové a režiséra Andrewa Adamsona nedošlo k žádnému úletu a film se poměrně věrně drží předlohy.
Film začíná naprosto realisticky – nálety Londýna za druhé světové války. Začátek skoro připomíná typický válečný film. Děti z jedné anglické rodiny Pevensleových jsou evakuovány s desítkami jiných dětí na venkov a rozváženy vlakem do vesnic, kde se na čas schovají u dobrých lidí. Sourozence Pevensleovy, dva bratry a dvě sestry, vlak odveze až do nejzapadlejší vesničky na trati, kde už jakoby končí civilizace. Na nádraží pro ně přijede upjatá a nevstřícná osoba – typická staropanenská a přísná žena, která je odveze na zámeček starého profesora. Děti jsou ihned po příjezdu upozorněni, že nesmí běhat, křičet, na nic sahat a musí se chovat tak, aby o nich nebylo vědět. Což je pro čtveřici dětí v tomto věku dost obtížné. Navíc se zde projevuje stesk po domově, odloučení od rodičů, a trochu i drobné rozepře mezi sourozenci. Starší děti jsou tak trochu vázáni obavami a odpovědností za dva mladší sourozence, které válka vytrhla z jejich přirozeného dětského světa.
Způsob, jakým se děti dostanou z reálného světa do fiktivní paralelní říše Narnie možná připadne někomu málo efektní – prostě vlezou do staré skříně v jedné z místností starého zámku, kam se náhodou zatoulají při hře na schovávanou. Jenže skříň má místo zadní stěny dveře do jiného světa. Podobný způsob vymyslel již Lewis Carol v Alence, a jistě byl použit nesčetněkrát i v jiných fantastických dílech. C.S. Lewis měl možná tak trochu právo si motiv od Lewise Carola vypůjčit – vždyť jeho křestní jméno má jako příjmení! A kromě toho – tento moment vlastně není v celém filmu podstatný. Zkrátka od momentu, kdy malá Lucie vnikne skříní do zasněžené krajiny Narnie, nastává zlom a z reálního světa vstupujeme do říše fantazie. Pokud na tuto hru přistoupíte, čeká vás velké dobrodružství.
Bylo by ode mně možná trochu nehezké vyprávět dopodrobna celý příběh filmu, který ještě určitě mnoho čtenářů nevidělo, a tak je ochudit o zážitek a překvapení. Takže to neudělám, ostatně tak mi velí i jedno z pravidel dobré filmové recenze. Proto shrnu dosud naznačené informace do konstatování, že Letopisy Narnie je film na pomezí pohádky a mytologické ságy (viděl bych zde i mnohé styčné body s filmy Pán prstenů), současně je to film pro děti i pro dospělé a je zajímavý způsobem, jakým je záhadný svět Narnie vystavěn. Jsou zde klasické pohádkové postavy jako zlá čarodějnice, skřeti, víly – ale i postavy z bájných pohanských mytologií – fauni, jednorožci, satyrové – a podobně jako v bajkách zde důležitou roli hrají antropomorfizovaná zvířata – lev, kůň, vlci, liška a bobři. Je zde zastoupen prvek rytíře a magického meče, v tomto zase film připomíná tak trochu legendy o Králi Artušovi. A dokonce se zde setkáváme s motivem kouelného stařečka rozdávajícího dárky připomínajícího Santa Clause. Lewis zkombimoval mnoho zajímavých pohádkových a mytologických prvků, ovšem tak, že nás jeho svět neděsí a nevyvolává zásadní pochybnosti přijatelnosti jeho fikce. Jeho svět fantastické Narnie je prostě úplně jiný a dokáže vás skoro na dvě hodiny odnést z ubíjející reality do světa snů.
Film má mnoho zajímavých postav, například trochu rozpustilé bobry nebo dobráckého a roztržitého fauna, osobně mě nejvíce uchvátil lev Aslan, který ztělesňuje majestát a důstojnost krále zvířat a je naprosto dokonale vytvořen za přispění počítačové animace. Její dokonalost je skutečně naprostá, což se již nedá tak úplně říct o velké bitvě armád, která je vyvrcholením celého filmu. Zde již drobné nedokonalosti jsou, avšak ve prospěch bitvy uveďme fakt, že není přehnaně naturalistická a krvavá, takže neraní duše těch nejmenších. A vzhledem k dosažení tohoto cíle můžeme filmařům odpustit i drobné chybky, díky nimž bitva působí trochu strnule jakoby počítačová hra.
Ten, kdo se zajímá o legendy starých národů, jejich náboženství a symboly, si ve filmu ovšem také přijde na své a vyčte z něj mnohem víc než běžný konzument. Přesto si ale film nehraje na nějaké světoborné sdělení vyvolávající laciné senzace. V tomto směru bychom jej mohli v ostrém protikladu postavit proti jinému titulu z poslední doby – přeceňovaném filmu Šifra mistra Leonarda, který se pokouší rádoby nově interpretovat, ale ve skutečnosti překrucovat jedno velké tradiční náboženství – křesťanství. Narnie ve svém jádru zůstává milým pohlazením po duši, a legendou o dobru, které zvítězí nad zlem, má-li dostatek stoupenců, kteří jsou za něj ochotni za něj bojovat.
A to je možná na celém poselství filmu nejdůležitější – lidé jsou mnohdy příliš lační po snadném životě, moci a bohatství a jdou ve snaze o dosažení těchto cílů tak daleko, že zradí i své nejbližší. To je obraz, který ztělesňuje ve filmu tak trochu sobecký a do sebe zahleděný mladší bratr Edmund. Pokud těmto nízkým cílům obětují vyšší hodnoty jako láska, přátelství a odpovědnost za své nejbližší, dříve nebo později se jim to ošklivě vymstí.