Pohádka o Žabím králi v českých zemích není tak známá, jako jiné pohádky bratří Grimmů. Snad je to díky tomu, že žádný ze slavných českých pohádkářů ji nezařadil do svých převyprávěných sbírek. Ale v německy mluvících zemích je tomu naopak. Tam patří k všeobecně známým, a s postavičkou zeleného žabáka se zlatou koulí, popřípadě se zlatou korunkou na hlavě se můžete často potkat například v zahrádkách namísto trpaslíků, ale i v podobě skleněných těžítek, šperků, přívěšků ke klíčům, hraček a jiných talismanů, či různých potřeb do domácnosti, jako třeba špuntů do vany nebo na povlečení.

Ostatně také v Německu nejde o jediné zpracování této látky. Připomeňme například film Žabí král aneb Železný Jindřich z roku 2008 od režisérky Francisky Buch. Pohádka o které zde píši však pochází z roku 1987 a je od režiséra Waltera Becka.

Za starých časů, v dobách, kdy se sliby ještě plnily, žil jeden král, jehož dcery byly velmi krásné, ale ta nejmladší byla tak krásná, že se samo slunce, které toho přece již tolik vidělo, nad tou krásou podivovalo vždy, když Henriettě do tváře svítilo. Byla však také dosti rozmazlená, a myslela si, že slunce svítí je pro ni.

Blízko královského zámku se rozkládal černočerný hluboký les, v tom lese byla pod jednou stařičkou lipou studna. Když byl horký den, tu Henrietta vycházela do lesa, posadila se na okraj té chladivé studny a když měla dlouho chvíli, vzala zlatou kouli, vyhodila jí do výšky a chytala; a to byla její nejoblíbenější hra.

Jednou se přihodilo, že se zlatá koule nevrátila do ručky princezniny, nýbrž spadla vedle ní na zem, odrazila se a žbluňkla do vody. Princezna jí sledovala očima, ale koule zmizela; a studna byla hluboká, na její dno člověk nedohlédnul. Tu počala Henrietta plakat. Jak tak Henrietta sedí na břehu a pláče, zaslechne podivný hlas a překvapeně zjistí, že k ní mluví velká žába.

„Copak je ti princezno? Naříkáš tu, že by se byl nad tebou kámen ustrnul.“ Dívka se ohlédla, odkud ten hlas přichází, a tu uviděla žábu, jak z vody vystrkuje svoji ošklivou tlustou hlavu.
„Ach to jsi ty, žabáku?“ řekla princezna: „Pláču pro svoji zlatou kouli, která mi spadla do vody.“

„Uklidni se,“ odvětila ji žába: „já ti mohu pomoci, ale co mi dáš, když ti přinesu zpět tvoji hračku?“ „Co si budeš přát, nejmilejší žabko,“ řekla Henrietta: „moje šaty, moje perly a drahé kameny, k tomu zlatou korunku, kterou nosím.“

Žába odpověděla: „Tvoje šaty, tvoje perly a drahokamy ani tvoji zlatou korunku nechci; ale jestli ke mne chceš být milá a já budu tvoje družka a přítelkyně, sedět vedle tebe u stolu, jíst ze tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a spát v tvé postýlce; když mi tohle všechno slíbíš, tak já ti tvoji zlatou kouli přinesu nahoru.“

„Ano,“ odvětila princezna: „všechno tohle ti slibuji, když mi moji kouli přineseš zpět.“

Jenže když žába skutečně kouli vyloví, nemá už tolik chuti splnit, co slíbila. Vždyť kdo by chtěl mít po boku zelenou obludu. Uteče, ale žába se zanedlouho objeví na zámku, a když se přísný král dozví o Henriettině slibu, přinutí ji, aby ho splnila. Dotěrná žába tak sedí vedle princezny, jí z jejího zlatého talíře, a chystá se dokonce spát v její posteli. To už je však na princeznu moc, a tak žábu popadne mrští s ní o zeď. V tu chvíli se však stane něco nečekaného. Žába se promění v krásného jinocha – Žabího krále.

Mladá dívka je natolik bystrá a inteligentní, že rázem pochopí, že nastává jiná situace. Svého chování lituje, ale pozdě. Prince sice vysvobodila, protože však nesplnila svůj slib, nenaplnila tím zcela podmínku kletby, a princ se musí odebrat do vyhnanství do Země nikoho.

Princezna Henrietta je velmi zarmoucena, a již pochopila, co svým  neuváženým činem způsobila. To změnilo její povahu. Rozhodla se, že již nikdy nebude lehkovážně slibovat něco, co nemíní splnit.

Král vyslal posly na Západ i na Východ a do všech zemí, ale nikdo o Žabím králi neslyšel. Až poslední posel přinesl alespoň nějakou stopu. Tu zachytil až na konci světa, kde končí obydlené území a začíná kraj temnoty. Princezna Henrietta se rozhodne, že prince půjde hledat.

Při své cestě je podrobena různým těžkým zkouškám. Musí projít říší ohně, vody a větru. To vyžaduje značnou odvahu, kterou však v sobě dokáže najít. Mohla by si sice jako královská dcera ulehčit svůj úděl, kdyby živlům slíbila, že mohou ničit její království, ale princezna již odmítá dávat sliby, které nechce a nemůže splnit.

A tak se nakonec dostane do říše temna, kde Žabí král žije v hrozné Pevnosti bezcitnosti. Má tam podivné služebnictvo, které střeží, aby do pevnosti nepronikl nikdo nepovolaný. Princezna se musí ponížit, ostříhat si své krásné dlouhé vlasy, začernit si tváře, a převlečena  v mužském obleku vydávaje se za mladíka Heinricha, uchází se v pevnosti o místo učedníka.

Není snadné uplatit si sloužící (jsou to takové divné existence, napůl kreatury a napůl strašidla), aby směla králi přinést víno, jídlo a upravit jeho ložnici. Žádá si to odvahu, bolest a důvtip. Musí své srdce opásat železnými obručemi, aby nepodlehla citu a neprojevila svou lásku. To by totiž vedlo k jejímu předčasnému prozrazení.

Nakonec se jí to ale podaří, a díky tomu se napije z králova poháru, sní jídlo společně s ním z jednoho talíře, a nakonec si tajně ulehne do postele, kam ulehne i její vyvolený. Aby to však nebylo tak jednoduché, při každém tomto činu musí splnit zkoušku, kterou vyvrátí podezření, že je ženou a ne učedníkem. To by jí totiž zavřelo dveře k dalším stupňům zlomení kletby. Nakonec přesvědčí své okolí, že je služebníkem Heinrichem, ale když král zjistí, že uplatila posledního sloužícího zlatou koulí, kterou jí ještě v podobě žáby vynesl ze studny, rozvzpomene se, že je to jeho milá Henrietta. Posledním úkolem, který Heinrich dostane, je práce kočího – dovézt krále k jeho snoubence. Srdce Heinricha, obité obručemi však myslí, že jde o někoho jiného. Při cestě z pevnosti bezcitnosti jednotlivé obruče postupně praskají.

Když kočár dojede do cíle, ocitnou se oba zpět u studny, kde měl celý příběh začátek. Žabí král v podobě krásného prince vyzná princezně lásku. Na tuto scénu doporučuji zvláště citlivějším povahám paní a dívek přichystat si kapesníček na slzy. A tím vlastně celá pohádka skončí, povrchní princezna Henrietta si zasloužila svého prince a poučení, které nám z celé pohádky plyne je to, že sliby se maj plnit, nejen o vánocích. Jde tedy o jednu z pohádek se silným výchovným momentem.

I když se jedná o pohádku hranou, kus poctivé práce zde odvedli i animátoři, hlavně v první kapitole, kde vystupuje postava žabáka.

Žánr: Pohádka

Země původu: NDR

Rok vzniku: 1987

Délka: 64 minut

Původní název: Der Froschkönig

Kinopremiéra v ČR: 1. října 1989

Režie: Walter Beck  

Námět: pohádky bratří Grimmů v úpravě Brigitte Bernert

Scénář: Walter Beck

Produkce: Siegfried Kabitzke

Hudba: Günther Fischer

Kamera: Wolfgang Braumann

Střih: Rita Hiller

Kostýmy: Dorit Gründel

Architekt: Christoph Schneider

Zvuk: Werner Dibowski

Společnost: DEFA-Studio für Spielfilme

Hrají: Jana Mattukat (princezna Henriette), Jens-Uwe Bogadtke (Žabí král), Peter Sodann (královský otec), Franziska Glöss-Ebermann (Florentina), Susane Lüning (Geraldina), Thomas Wolf (Askold),Dieter Wien (Carbinian), Gerd Blahuschek (hlas ohně), Gunter Friedrich (rytíř), Janina Hartwig (hlas vody), Carl-Martin Spengler (hlas větru), Pedro Hebenstreit (Barnabas), Gunnar Helm (rytíř), Jürgen Hölzel (rytíř), Karl Sturm (rytíř), Günter Schubert (Dagobert), a další

Údaje o DVD:

Zvuk: Dolby Digital sterei  – česky

Obraz: barevný 4:3

Délka: 64 minut