Film Let číslo 93 je strhujícím a provokativním dramatem, vyprávějícím příběh lidí, kteří se stali přímými svědky únosu čtvrtého letadla v den nejhoršího teroristického útoku v dějinách Ameriky. Greengrassovým záměrem bylo pohybovat se v průběhu celého filmu pouze mezi letovými dispečery, pasažéry a posádkou.
„Není to film s jasně strukturovanými postavami. Je to příběh o 44 lidech, které
začínáme sledovat od příjezdu na letiště a pak v reálném čase absolvujeme jejich
devadesátiminutovou cestu vstříc obrovskému hrdinství tváří v tvář téměř jisté smrti,“ vypráví režisér Paul Greengrass.
Při natáčení filmaři úzce spolupracovali s pozůstalými po pasažérech a členech posádky a využívali všechny dostupné materiály, které dokumentovaly osudný let a události na jeho palubě, jež vedly až k pádu letadla v Pensylvánii. Netradičnímu filmu odpovídal i casting, při kterém byla hlavní devízou adeptů fyzická podobnost herce s některým z reálných charakterů. Místo scénářů dostali herci natočené dokumenty o svých postavách, které jim pomáhaly lépe se s rolí ztotožnit. Aby snímek působil skutečně věrně, někteří pracovníci letištních kontrolních věží, kteří tuto tragédii pocítili jako první, si v Letu číslo 93 zahráli sami sebe.
I díky tomu působí tento film mimořádně autenticky. „Pokud by výsledný film neměl být pravdivý nebo působil nerealisticky, vůbec by nemělo smysl jej točit,“ říká Olivia Thirlby, představitelka jedné z pasažérek. Kromě autenticity se může Let číslo 93 pochlubit i filmovými kvalitami. Zahraniční kritici ho zatím přijímají jednoznačně. „Úžasný počin, který jasně převyšuje všechny letos natočené filmy,“ komentuje ho například Peter Travers z časopisu Rolling Stone.
Filmař PAUL GREENGRASS – scénárista a režisér, který stojí v pozadí filmů jako Krvavá neděle, Omagh, The Murder of Stephen Lawrence nebo Resurrected, pojednávajících o závažných společenských tématech jako je terorismus, rasismus či válečné konflikty – se tentokrát zaměřil na události ze dne, který navždy změnil celý svět.
Film Let číslo 93 je strhujícím a provokativním dramatem, vyprávějícím příběh pasažérů, posádky a letových dispečerů, jenž se stali přímými svědky únosu čtvrtého letadla v den nejhoršího teroristického útoku v dějinách Ameriky.
Greengrass přibližuje události tohoto dne příběhem jednoho z napadených letů a obyčejných lidí na jeho palubě – posádky, obchodníků, manželek, prarodičů, studentů a dalších lidí, kteří se v osudný den vydali Boeingem 757 do San Francisca. Během pouhých 90 minut, po něž bylo letadlo ve vzduchu, vstoupil svět do úplně nové, násilné epochy.
Scénáristou, producentem a režisérem nového filmu Let číslo 93 je Paul Greengrass, který snímek produkuje společně s LLOYDEM LEVINEM (Hellboy, Hříšné noci) a předsedy přední evropské produkční společnosti Working Title (Pýcha a předsudek, Láska nebeská) TIMEM BEVANEM a ERICEM FELLNEREM. Greengrassův filmový štáb tvoří kameraman BARRY ACKROYD (Ae Fond Kiss, Chléb a růže), střihači CLARE DOUGLAS (Krvavá neděle, A Way of Life), CHRISTOPHER ROUSE (Agent bez minulosti, Bournův mýtus) a RICHARD PEARSON (Bohémové, Bournův mýtus), hlavní výtvarník DOMINIC WATKINS (Alpha Dog, Bournův mýtus), návrhářka kostýmů DINAH COLLIN (Shooting Dogs, Krvavá neděle) a skladatel JOHN POWELL (X-Men: Poslední vzdor, Agent bez minulosti, Bournův mýtus), kteří se podíleli i na jeho předchozích projektech. Roli vedoucích výroby zastali DEBRA HAYWARD (Kouzelná chůva Nanny McPhee, Tlumočnice) a LIZA CHASIN (Pýcha a předsudek, Wimbledon) ze společnosti Working Title.
O filmu:
Paul Greengrass věnoval podstatnou část své kariéry tvorbě filmů, které se zabývaly závažnými společenskými tématy a nejpalčivějšími problémy současné doby. Kromě snímků jako Krvavá neděle či Omagh, které se zabývaly hraničními okamžiky, kdy se politika mění v násilí a víra ve fanatismus, má na kontě také mezinárodní hit, thriller Bournův mýtus z roku 2004.
Greengrass byl tedy velmi vhodným kandidátem na pozici režiséra filmu, který by dokumentoval tragické události z 11. září 2001 – dokázal zužitkovat jak svou schopnost přistupovat k podobným tématům citlivě, tak znalost filmového řemesla, která je u snímku, v němž se paralelně odvíjí několik dějových linií a neustále se mění úhel pohledu, zcela nezbytná. Nutkání natočit film o okolnostech této katastrofy v něm dřímalo už od onoho zářijového dne. Kladl si však otázku: „Ve kterém okamžiku bude vhodné přenést natolik bolestné okamžiky na filmové plátno?“ Po rozhovorech s více než stovkou příbuzných a přátel 40 zahynulých pasažérů a členů posádky letu číslo 93 usoudil, že takový okamžik nastane ve chvíli, kdy budou s dramatizací souhlasit samotné rodiny zesnulých.
„Vznikají různé filmy. Některé nás mají rozptýlit, pobavit a rozesmát – odnést nás do vysněných světů a prožít s jejich hlavními hrdiny lásku. Je zde ale i prostor pro snímky, které se zabývají skutečností. A Hollywood má v tomto směru úctyhodnou minulost,“ říká Paul Greengrass.
Příběh tohoto filmu nám dle jeho názoru umožňuje vidět na malém prostoru a během necelé půlhodiny obdobu problému, se kterým se nyní svět potýká v globálním měřítku. „Čtyřicet obyčejných lidí mělo 30 minut na to, aby si uvědomilo, v jakém světě doopravdy žijeme, dohodlo se na nejvhodnějším postupu a začalo jednat. Byli to první lidé, kteří na vlastní kůži poznali život ve ‚světě po jedenáctém září‘ – v době, kdy jsme my ostatní zkoprněle sledovali televizní zpravodajství a snažili se pochopit, co se to děje. To už ti lidé na palubě letadla věděli velmi přesně – všechno se odehrávalo přímo před jejich očima – a byli postaveni před okamžitou děsivou volbu. Měli zůstat sedět se založenýma rukama a doufat, že to dobře dopadne? Nebo se s tím měli snažit něco udělat? A pokud ano, tak co?“ pokračuje režisér. „Myslím, že tohle jsou dvě volby, před kterými stojíme i dnes – stojíme před nimi už od toho osudného dne. Můžete si všimnout, že v tom letadle proběhla diskuse, velmi mučivá diskuse v těch nejhorších podmínkách. Ti lidé zvážili všechny možnosti, učinili rozhodnutí a pokusili se podle něj zachovat. A myslím si, že když se na to podíváme zpětně, najdeme v tom příběh o obrovské odvaze a statečnosti – ti lidé byli opravdu velmi odvážní.“
Vznik filmu:
Scénárista a režisér Greengrass pečlivě sledoval zpravodajství o tragických událostech z 11. září i předtím, než jej kontakt s rodinami zesnulých pasažérů přiměl natočit o tomto dni celovečerní film. Poté, co dokončil snímek Bournův mýtus a odpadl mu jeden z nadcházejících studiových projektů, k myšlence natočit tento film se vrátil. Nebyl si však jistý, zda už ke zpracování této tématiky nadešel vhodný okamžik.
Svou vizi se pokusil představit producentu Lloydu Levinovi: chtěl použít let č. 93 jako čočku, skrze kterou by bylo možné na události z tohoto dne nahlížet a poskytnout tak publiku „neobvyklý pohled na 11. září“. Poté s využitím své předchozí práce a výzkumů sepsal resumé, které shrnovalo všechny jeho nápady a pocity související s tímto projektem. 21stránkový dokument obsahoval nejen souhrn jeho důvodů, proč by chtěl film natočit, ale také děj, který popisoval události očima letových dispečerů a lidí na palubě letadla, rozepsaný do jednotlivých scén opatřených údajem o čase. Pomocí tohoto materiálu pak v létě 2005 uzavřel všechny produkční a distribuční dohody.
Greengrassovým záměrem bylo pohybovat se v průběhu celého filmu pouze mezi letovými dispečery, pasažéry a posádkou. „Nejedná se o film s jasně strukturovanými postavami. Je to příběh o 44 lidech, které začíná sledovat v okamžiku, kdy se shromažďují na letišti, následuje je na palubu letadla a pak v reálném čase dokumentuje jejich 90minutovou cestu. Jediným místem, kam se chvílemi přesouvá, jsou centra letového dispečinku, na jejichž monitorech se odehrával útok z 11. září v celé své hrůze.“
V srpnu 2005 Greengrass pověřil spolupracovnici Kate Solomon úkolem shromáždit co nejvíce informací o cestujících na palubě osudového letu a zprostředkovat kontakt s jejich rodinami. Ta jako první rozeslala rodinám všech cestujících a celé posádky letu dopis, v němž byly popsány Greengrassovy cíle a uvedena jeho prosba o spolupráci při sestavování profilů všech lidí na palubě. Na projektu se nakonec podílela téměř každá z oslovených rodin. V září a říjnu pak následovalo sedm týdnů osobních rozhovorů s rodinami a přáteli, kterých filmaři udělali více než 100.
„Chtěli se toho účastnit, aby mohli vzdát hold svým milovaným a vzpomenout si na ně. Je to stále bolestivé téma, ale mnozí to brali tak, že nám jejich spolupráce mohla pomoci přiblížit se co nejvíce realitě,“ říká Solomon.
Příbuzní obětí se na filmu podíleli v průběhu celé produkce. Po skončení castingu dostali seznam a fotografie herců, kteří měli ztvárnit jejich nejbližší – někteří z herců se s rodinami přímo sešli, jiní je kontaktovali po telefonu. Solomon také každých 14 dní rozesílala bulletin, v němž rodiny informovala o tom, jak natáčení pokračuje, a seznamovala je s různými detaily celého procesu – s Greengrassovými metodami filmování, budováním scén, nahráváním zvuku a podobně. Mezi filmaři a rodinami existoval živý komunikační kanál, který nejen oběma stranám připomínal, jakých cílů se snaží dosáhnout, ale také umožňoval neustálou výměnu informací.
Aby navázal podobnou spolupráci také s lidmi z operačních center a letových dispečinků, kteří se taktéž stali svědky celé katastrofy, využil Greengrass schopností scénáristy a bývalého producenta pořadu 60 Minutes II Michaela Bronnera. Ten rovněž udělal sérii rozhovorů, tentokrát však s civilním a vojenským personálem. Jakmile se na základě výpovědí začaly skládat dohromady jednotlivé střípky celé mozaiky, začal Greengrass vytipovávat klíčová místa, kde se bude film odehrávat: kontrolní věž na mezinárodním letišti Newark (odkud odstartoval let UA 93 a odkud je z ptačí perspektivy vidět na Manhattan), kontrolní centra v Bostonu (odkud startovala další unesená letadla AA 11 a 175) a New Yorku, operační centrum Federálního úřadu pro letectví v Herndonu ve Virginii (pod velením vedoucího národních letových operací Bena Slineyho, který na tuto pozici nastoupil přesně v den zářijového útoku) a řídící centrum vojenských operací v Severovýchodním sektoru protivzdušné obrany (NEADS) na severu New Yorku. Bronnerovy poznatky o okolnostech událostí osudného zářijového rána hrály při formování Greengrassova scénáře zásadní roli.
„Podařilo se nám shromáždit početnou skupinu lidí, z nichž měl každý zájem na tom, aby se film co nejvíce přiblížil skutečnosti – personál z letů United Airlines; piloty; rodiny lidí na palubě, s nimiž jsme na základě popisu jejich povahy odhadovali, jak se asi v dané situaci zachovali; letoví dispečeři a lidé z armády; a komise pro vyšetřování událostí z 11. září. Měli jsme po ruce celou řadu odborníků a zainteresovaných lidí, kteří nám nakonec umožnili udělat si poměrně konkrétní obrázek o tom, jak se všechny události odehrály,“ říká Greengrass.
Obsazení:
Casting probíhal převážně v New Yorku, přičemž filmaři upřednostňovali nejen adepty, kteří byli některému z lidí na palubě letu fyzicky podobní, ale také ty, kteří měli nějakou zkušenost s letovým provozem. Na herce, kteří obstáli v prvním kole konkursu a měli možnost předvést své herecké schopnosti, čekaly Greengrassovy nestandardní metody – nedostali k dispozici žádný scénář a do místnosti byli vpouštěni po skupinkách, nikoliv po jednotlivcích. Teprve uvnitř se dozvěděli, že se jedná o film Let číslo 93. Židle v místnosti byly postaveny do řad jako v letadle a celá skupina dostala pokyn, aby improvizovala v různých situacích (nástup na palubu, reakce na únosce).
Režisér, který se snažil vytvořit věrohodný obraz událostí, považoval za nezbytně nutné obsadit členy z filmové posádky lidmi, kteří mají v tomto oboru opravdové zkušenosti. Pilotovi jedné z komerčních linek United Airlines J.J. Johnsonovi řekl o filmu jiný pilot, který jej nakonec pro tuto roli doporučil. Krátce poté Johnsonovi zavolal castingový agent, který potřeboval vědět, jak rychle se může dostat do New Yorku na pohovor – ve své kapitánské uniformě. Zanedlouho poté byl obsazen do role kapitána letu 93 Jasona Dahla.
Role prvního důstojníka LeRoye Homera připadla Garymu Commockovi, který pracuje jako pilot na komerčních letových linkách už přes deset let. Dvě z pěti letušek na palubě letu 93 (Sandru Bradshaw a Lorraine G. Bay) ztvárnily herečky Trish Gates a Nancy McDoniel, které před začátkem filmové kariéry pracovaly jako letušky United Airlines. Jejich zkušenosti se ukázaly být neocenitelnými pro ostatní herce a zejména pro trojici představitelek zbývajících letušek, které k nim často chodily pro rady.
Výzkum a shromažďování fakt:
Greengrassův film měl být z velké části produktem improvizace, ukotvené v realitě zjištěnými a ověřenými fakty. Filmaři cítili, že aby herci dokázali na plátně vykreslit postavy a události podle vlastních představ, potřebovali se vzdálit od kultury, v níž je dopad 11. září stále bolestivě cítit – odloučit se od médií a bezprostředních vlivů vnějšího světa. Natáčení proto proběhlo v britském Pinewoodu a většina herců během intenzivních příprav i samotného filmování bydlela v hotelu poblíž studia (domů se v průběhu natáčení vracelo jen několik britských herců).
Každý herec dostal podrobný dokument o člověku, kterého měl ve filmu ztvárnit. Ten kromě fotografií obsahoval informace od rodiny (Jakým byl typem člověka?) a různá praktická fakta (Jak se dostal na letiště? Co měl na sobě?). Někteří z herců se snažili své poznatky prohloubit osobní komunikací s rodinami, zatímco jiní se spokojili se základními fakty.
Výzkum Solomon a Bronnera byl užitečný také pro autory kostýmů, jimž pomohli zjistit, jaké oblečení nosili členové posádky letů United Airlines v roce 2001. U pasažérů se volba oblečení odvíjela od jejich povahových rysů.
Jakmile se všichni herci shromáždili v Pinewoodu, započaly intenzivní dvoutýdenní přípravy, během nichž se měli stát postavami, které dosud podrobně studovali. Zkoušení připomínalo divadelní hru bez předem připravených dialogů: všichni herci nastoupili do filmového Boeingu 757 a posadili se na svá místa. Pak se dveře zabouchly a všichni na palubě v reálném čase přehráli celé 91minutové drama – od startu až po zřícení v Pensylvánii. Improvizace byla ohraničena pouze známými fakty, jakými jsou například různé časové údaje (ve které chvíli došlo k přepadení, kdy probíhaly komunikace s pozemními základnami atd.) nebo povaha jednotlivých postav (např. zda byl ten který člověk vůdčí typ či nikoliv). Herci měli během těchto scén možnost údaje o čase sledovat, aby mohli svůj projev náležitě přizpůsobit. Během dvou týdnů filmaři tuto sekvenci natáčeli několikrát a vraceli se k některým jejím částem.
„Improvizovali jsme na základě známých skutečností. A neustále jsme diskutovali o tom, jestli je to uvěřitelné či nikoliv. Jak by v této situaci reagovala skupina mladíků? Jak by reagovali starší lidé? A co letušky? Tyto otázky jsme neustále řešili a snažili se pomocí improvizace dojít k uspokojivému řešení,“ říká Greengrass.
„Práce s improvizací byla v případě tohoto projektu a tohoto tématu velmi příhodná. Nemáme možnost nijak zjistit, co přesně se v letadle stalo. Napsat scénář, který by působil realisticky, bylo zkrátka nemožné. Je to velmi citlivé téma – a myslím si, že pokud by ten výsledný film neměl být pravdivý nebo měl působit nerealisticky, vůbec by nemělo smysl jej točit,“ říká Olivia Thirlby, která ztvárnila Nicole Carol Miller.
Greengrass se snažil, aby na herce působila autenticky i samotná příprava. Vzhledem k tomu, že konflikt na palubě letadla byl soubojem na život a na smrt mezi „nimi a námi“, držel Greengrass čtyři britské představitele mladých únosců letadla oddělené od zbytku hereckého obsazení tak dlouho, jak to jen bylo možné. Tito herci rovněž dostali k dispozici různá fakta o svých filmových postavách včetně písemného zadání mise od vůdce celého útoku Mohameda Atty. Kromě toho podstoupili intenzivní trénink od expertů na bojová umění.
Během celých příprav a preprodukce Greengrass sepisoval „natáčecí scénář“, v němž byl seznam všech scén a akcí a také ověřené dialogy letových dispečerů s piloty letadla. Po vyvrcholení příprav už byly popisy dění v letadle velmi podrobné, avšak dialogy se omezovaly pouze na několik klíčových konverzací – zbytek byl dílem improvizace.
Hlavní natáčení:
Samotné natáčení filmu začalo uprostřed listopadu v prostředí, které už herci stihli důkladně poznat. V prvních scénách bylo natáčeno celé letadlo. Poté, stejně jako během příprav, všichni herci zaujali svá místa a dveře letadla se zavřela. Pak byly natáčeny různě dlouhé záběry – některé měly pouhých pár minut, jiné i 40. Samotné natáčení měli na starost dva operátoři kamery, kteří se spolu se zvukaři a pomocným režisérem pohybovali po celém letadle pod vedením Greengrasse, který s nimi komunikoval z venku pomocí mikrofonu a naslouchadel. (Finálního úkolu sestříhat z těchto segmentů film se zhostil Greengrass a jeho tým tří střihačů.)
Natáčení probíhalo nejprve v economy class a poté v první třídě. Poslední minuty, během nichž se rozpoutá boj o vládu nad letadlem, byly natočeny odděleně, přičemž kokpit byl připevněn na počítačem ovládanou hydraulickou konstrukci, pomocí níž filmaři simulovali chování letadla, které se vymklo kontrole a zahajuje sestup k zemi.
Na podobnou konstrukci byla později připevněna také první třída, která se během konečného, střemhlavému sestupu otáčela o 180 stupňů. Aby filmaři snížili riziko zranění, byly kostry, opěradla a opěrky na ruce z tvrdého plastu a kovu nahrazeny jejich imitací z měkké pěny. V těchto scénách měli hrát původně kaskadéři, ale herci si přáli účinkovat v nich osobně. Se speciálními vycpávkami v kostýmech se jim to nakonec bez větších obtíží podařilo.
Stejnou pozornost filmaři věnovali natáčení v kontrolních centrech, které bylo taktéž improvizací, usměrňovanou známými skutečnostmi. Ať už byly Greengrassovy kamery zaměřeny na jedinou obrazovku, jediného člověka nebo celé zařízení, žádný z herců ve svém úsilí nepolevoval a nevypadával z role ani ve chvílích, kdy byl zcela bez pochyb mimo záběr.
Scénář: Paul Greengrass
Režie: Paul Greengrass
Hudba: John Powell
Hrají: Christian Clemenson, Trish Gates, Polly Adams, Cheyenne Jackson, Opal Alladin
žánr: drama
doporučená přístupnost: od 15 let
barevný, české titulky: 107 min.
délka: 91 min.