I u nás, v socialistickém Československu, se točili remaky, i když se jim tak neříkalo. Ba co víc, minimálně jeden natočil stejný režisér. Zatímco první verze patří mezi klenoty domácí kinematografie, druhé zpracování si příliš pochval nevysloužilo. Řitka Video ve středu 20. července 2011 nabídne volné filmové zpracování románu Karla Čapka optikou osmdesátých let Temné slunce za 179,- Kč.

Inženýr Prokop učinil pozoruhodný objev. Jeho pokusy s prahmotou daly vzniknout účinné třaskavině s nepředstavitelnými destrukčními schopnostmi. V tu chvíli se kolem něj stáhla síť mezinárodních zájmů, snažících se využít Prokopova vynálezu k válečním účelům. Inženýr Prokop se tak stává poutníkem na cestě plné ďábelských svodů, intrik i zmaru.

Dvoudílný film Otakara Vávry je volnou parafrází románu Karla Čapka Krakatit, který výpravnou formou přenáší humanistické poselství českého klasického spisovatele do osmdesátých let.

Moderní parafráze literárního klasika o nesmyslnosti válek a možném zneužití vědy se opírá o poznatky z vývoje světové politiky v rozděleném světě. Ukazuje mechanismy moci, které bezohledně ohrožují světový mír a zároveň varuje před zneužitím vědeckých objevů.

Vhodná příležitost opět sáhnout do dobového tisku. Časopis Kino věnoval chystanému velkofilmu poměrně velkou pozornost. Ročník XXXV., číslo 5, které vyšlo 11. března 1980, věnovalo natáčení dvoustranu, doplněnou řadou fotografií:

Temné slunce a svět Krakatitu

Dílo Karla Čapka je hluboce prodchnuto vztahem k člověku, k jeho lidskému světu. Je v něm však i obava, strach o tento svět a jeho smysl; Čapek velice citlivě vycítil prohlubující se krizi dosavadních hodnot, jejímž projevem mu byla i první světová válka. Nedlouho po ní, roku 1924, píše svůj fantastický román Krakatit. Koncipuje jej jako určité podobenství o ztrátě nejvlastnějších lidských kvalit – lásky, svobody a smyslu tvořivé práce; Čapkovy myšlenky jsou však vedeny z pozice dosud platných hodnot v přesvědčení, že tuto lidskou míru nelze překročit.

Když v roce 1947 národní umělec Otakar Vávra natočil podle předlohy Karla Čapka stejnojmenný film Krakatit, zažil již poučení, jež světu dal výbuch atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki. Návrat k Čapkovi byl opět varovnou reakcí umělce na nebezpečí, které otřesným způsobem odhalilo svou tvář po druhé světové válce.

V současné době se národní umělec Otakar Vávra znovu vrací k Čapkovu mementu filmem Temné slunce, na jehož scénáři spolupracoval se spisovatelem Jiřím Šotolou.

Jejich příběh z Čapkova románu přejímá základní fabuli, s ní i základní vztahy mezi postavami a současně i určitou fantastičnost. Varování prostřednictvím této fantastičnosti, prostřednictvím vize možné blízké budoucností, je však již konkrétním varováním dnešku.

V tomto smyslu dochází v příběhu Temného slunce k významovému posunu od světa Krakatitu. Hrdinou příběhu je opět inženýr Prokop, nyní atomový vědec, objevitel prahmoty. Tento objev způsobí, stejně jako v Čapkově předloze, že se Prokop stane objektem pozornosti nejrůznějších zájmů – prahmota v podobě účinné zbraně by totiž mohla znamenat mocenskou převahu nad světem. Není řečeno konkrétně kdo a kde jsou ony síly, není řečeno, kdo a kde tyto síly řídí. Naopak. Navenek se zdá, jako by ony samy byly hnány vlastním mechanismem, od něhož nedokáží upustit. Jejích svět – to je výpočet a ony žijí z příkazu tohoto výpočtu… Jsou to anonymní, skryté síly, které však již část světa a jeho systém hodnot ovládly.

V této souvislosti v druhé části Vávrova filmu dochází k nejvýraznější aktualizaci předlohy: Prokopův příběh je zde viděn jen prostřednictvím jeho samého, sledujeme jej jeho očima. Prokop utíká – neví však před čím a kam, má tušení, že mu uniká něco životně důležitého.

Čapkova Princezna, nyní Kris, neteř milionáře, se s Prokopem setkává ve sterilním odcizeném světě mocných… Dívka, symbol lásky, za Prokopem přichází, aby mu cosi nabídla – a nabízí mu peníze… S Kris i tajemnou dívkou se Prokop setkává znovu – s Kris jako s teroristkou při únosu letadla, s dívkou na pacifistické demonstraci proti válce.

Terorismus a pacifismus představují dvě protikladné síly na okraji mocenských zájmů.

Pacifistické demonstrace proti válečnému nebezpečí jsou jen projevem dobré vůle postavit se proti, nejsou však řešením. Dívka při demonstraci nabízí Prokopovi lásku, sebe, svobodu zakletou do drogy… Člověk bez svého místa v odcizené společnosti volá po lásce, svobodě a pravdě, protože jiné hodnoty nezná Tyto „staré" hodnoty však již nejsou, ztratily smysl, nahradil je bůh války, v jehož jménu proběhla devalvace a deformace přirozeného lidského myšlení. Láska, svoboda a pravda jsou v tomto odcizeném světě hodnoty, s nimiž si i ti, kteří, je vzývají, sami nevědí co počít.

Terorismus naopak odhaluje, kam až devalvace hodnot může dojít. Proti anonymní militaristické síle vystupuje jako nová agresivní moc; nesmírně účinná zbraň velikosti golfového míčku v rukou těchto lidí by mohla znamenat ovládnutí – a v konečné podobě i zničení – nejen jednoho státu, ale i celého světa. Kris, s níž se při únosu letadla Prokop setkává, touží po vlastní moci, aniž si je vědoma jakékoli perspektivy, jakéhokoli vztahu k čemukoli, natož k člověku, k lidstvu…

Jestliže Čapkův Krakatit byl určitou metaforou osudu jedince a první Vávrův film tuto metaforu umocňoval vlastní zkušeností, pak se i v tomto smyslu s metaforou setkáváme v poetické rovině filmu Temné slunce. Není to však již metafora jediného. lidského života, jeho hledání, ale „metafora osudu dnešního lidstva vůbec", jak říká sám tvůrce.

Temné slunce je jedním z největších projektů československé kinematografie. Vedle našich herců se zde setkáme i s mnoha zahraničními představiteli. Hlavní role ing. Prokopa byla svěřena Radoslavu Brzobohatému, Kris hraje Magda Vašáryová, Carsona Rudolf Hrušínský, Tomeše Luděk Munzar. V dalších postavách se nám představí Jozef Adamovič, maďarští herci: Nora Némethová, András Bálint a Sándor Szabó, herci z NDR a Polska…

Připravila ALENA BECHTOLDOVÁ

Další materiál vyšel o něco déle, v časopise Kino ročník XXXV. číslo 13 z 1. Července 1980:

Temné slunce – Vávrovo memento

Karel Čapek psal svůj utopistický román v pátém roce po skončení první světové vojny – v úzkostných obavách o nejbližší budoucnost lidstva. Otakar Vávra natočil podle předlohy Krakatitu jeden ze svých nejúspěšnějších filmů nedlouho po posledních výstřelech druhé světové války; výstižněji řečeno – za dva roky po svržení amerických atomových pum na Hirošimu a Nagasaki. A za více než tři desetiletí přiměly ho vlastní životní i umělecké zkušenosti k tomu, že se k slavnému Čapkovu románu vrátil znovu o natočil podle něho Temné slunce…

Dvoudílný film, který í přes možné výhrady k jeho délce diváka burcuje k přemýšlení, k uvažování nad dnešním světem, chvílemi ho přimáčkne do křesla a strhujícím dějem dává mu jen málo vydechnout. A starší diváky, kteří se ještě pamatují na první Vávrovu verzi Krakatitu (nebo i mladší, znající ji z různých retrospektivních promítání), přivede možná srovnání obou filmů ke konfrontaci tehdejšího poválečného světa s dnešním; a výsledkem asi bude – že memento Temného slunce je právem tvrdší, otřesnější, výstražnější…

V oné první verzi Krakatitu se Vávra od románové předlohy téměř neodchýlil. I když ve svém konečném vyznění to bylo nesmírně aktuální proroctví a varováni před strašnou třaskavinou, která může rozmetat celý svět, šlo v něm přece jenom o jakýsi všeobecný humanismus, o symbolický zápas génia dobra s géniem zla. Cesta, hledáni a boj inženýra Prokopa s obludnou strojovou civilizaci byl víceméně snovým příběhem, ze kterého nakonec procitl; prostředí, jímž procházel, všechny překážky a nástrahy měly rovněž podobu snové fantasie. Vždyť tu byl nakonec i onen „pohádkový" dědeček, který Prokopovi doporučoval, aby vynalezl a vytvořil něco, co by dalo hodně užitku lidem, co by jim pomáhalo v práci, co by jim svítilo a co by je hřálo…

Sám inženýr Prokop, jak ho tehdy ztělesnil Karel Höger, byl spíše typem plachého, meditativního vědce z rodu Galénů, který se ve vrcholných krizových situacích dokáže povznést k obrovské mravní síle. A jeho nelidští protivníci – Carson, baron Rohn – jako by byli rovněž postavami z nějakého "zakletého zámku" či z horečných představ; nakonec mizí, Prokop se zotavuje z úděsného snu i z nemoci a obrací svůj pohled k věcem „skromným a nejbližším".

Znovu připomínám, že Vávra točil tuto první verzi Krakatitu téměř bezprostředně po skončení druhé světové války. Jeho film byl v oné době mimořádným dílem, přes všechnu alegorii výstražně varujícím před zneužitím technického pokroku. Ale lidé byli opojeni z nové nabyté svobody i míru – a mnohým divákům se zdálo, že všechno, co prožíval Prokop v Krakatitu, podobalo se skutečně jen blouznivé vizi, utopii; a pokud by se něco takového mohlo doopravdy přihodit, je to ještě daleko – hrozně daleko.

A přece stačily jen tři desítky let, aby tvůrce první filmové verze Krakatitu, poučený vývojem mezinárodni politické situace i ohromený překotným růstem vojenské techniky – natočil ve spolupráci s Jiřím Šotolou jeho novou podobu. Nikoli však už jen jako alegorii či podobenství, ale jako konkrétní memento nejbližší budoucnosti… Z Čapka přejal tentokrát pouze základní fabuli, snad i některé vztahy mezi postavami; a hlavní pozornost nezaměřil už jen k cestě, hledáni a osudům mladého vědce, ale k osudům celého lidstva. A tak v ději není téměř nic, co už jsme sami neprožili, o čem jsme se z rozhlasu a tisku nedověděli, nebo co by nás nemohlo za rok či za deset let potkat.

Inženýr Prokop v podání Radoslava Brzobohatého není už také oním humanistickým snílkem, mravním entuziastou, jak ho ztělesnil Karel Höger v první verzi, ale typem zdravě sebevědomého, rozhodného a ve svém oboru dokonale fundovaného atomového vědce – objevitele prahmoty. I jeho vynález se stane objektem soustředěné pozornosti mocenských zájmů jisté části světa. I on je unesen a v přepychovém prostředí a laboratořích Atlantiku vymáhají na něm Carson, Kris, ředitelé a viceprezidenti jisté společnosti formuli krakatitu; přesněji řečeno – postup výroby prahmoty, jejíž použití jako zbraně by znamenalo mocenskou převahu nad světem.

Ale to všechno – snad až na závěr – není už utopie, horečnatý sen, z něhož by se inženýr Prokop nakonec probudil. Neboť lidé z Atlantiku, kteří fanaticky horují o pumě, po jejímž výbuchu „všechno zůstane a pouze lidé zahynou" – skutečně existují. Postavo zlé, studené, násilnické Kris měla při psaní scénáře dokonce předlohu v dceři známého tiskového magnáta Hearsta, která se přidala k bandě teroristů. Šéf Harry přejímá v Temném slunci osud rovněž známého amerického miliardáře, který ze strachu před mikroby umře hlady… Jsou tu teroristické únosy letadel i rádoby pacifistické manifestace hippies, mladých lidí, postižených marasmem a v úsilí odvrátit atomovou válku prakticky bezmocných. Ale je tu i mezinárodní spolupráce Svazu lidových států a jejich vědců, cítících odpovědnost za budoucnost světa a za nimiž stoji konkrétní sila mírového úsilí.

Zmínil jsem se o tom, že snad jen závěr filmu se vymyká realitě a je otřesnou, fantasmagorickou vizí: scény, kdy Prokopův někdejší přítel Tomeš je ve službách Atlantiku „s výzkumy konečně hotov" – a dá povel k výbuchu. Sekvence, při níž běží divákovi mráz po zádech: automobilky, chrlící vozy, v nichž už nikdo nepojede. Rotačky s novinami, jež si už nikdo nepřečte. Housky, zasypávající z pásu mrtvého pekaře. A krysy, vylézající z kanálů – jediní tvorové, kteří v podzemí dokázali výbuch přežít. Neboť naživu nezůstali ani jeho původci…

Nechtěl bych tím vším příliš citlivého diváka odradit od zhlédnutí Temného slunce (filmu, jímž byl mimo soutěž zahájen letošní XXII. MFF v Karlových Varech), a který má mít v září celostátní premiéru. Jo to jeden z největších projektů naší kinematografie – a celým svým konečným přitakáním životu patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v posledních letech natočeno.

„Život je nade všechno – i ten nejmenší," zůstává v něm i nadále poselstvím z původní literární předlohy Krakatitu, byť – a to je můj soukromý názor – nese Temné slunce celkem pochopitelně mnohem víc Vávrovu než Čapkovu pečeť.

A ještě něco mají román i obě filmové verze společné: důraz, jaký kladou na odpovědnost vědců za příští osudy světa… Teď v závěru mě však náhle napadá: jsou opravdu vinni jen vědci za to, když poplašné automaty někde v Omaze signalizují omylem nepřátelský útok a dají povel k vzlétnutí konvojů amerických letadel? Konvojů s nukleárními zbraněmi – snad ještě hroznějšími krakatitu?

VÁCLAV VONDRA

Hodnocení se pohybuje od 20 do 40 procent a jen málokterý komentář není ostře kritický vůči propagandistickému zaměření filmu. Jednou z mála pozitivních vzpomínek pamětníků jsou scény dokazující, že Magda Vašáryová se opravdu nestyděla. Tolik dobrých herců a tak promarněná příležitost.

 

Žánr: Drama

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1980

Délka: 133 minut

Premiéra v kinech: 1. září 1980

Režie: Otakar Vávra

Druhá režie: Jitka Němcová

Pomocná režie: Milan Kadlec

Asistent režie: Tomáš Tintěra, Josef Jarolímek

Námět: Karel Čapek (román Krakatit)

Scénář: Jiří Šotola, Otakar Vávra

Dramaturgie: Václav Šašek

Produkce: Jan Syrový, Vladimír Vojta

Zástupce vedoucího výroby: Vladimíra Kopecká, Věra Lukášová, Václav Eisenhamer, Jiří Ulrich, Ivo Pitrák

Hudba: Martin Kratochvíl

Kamera: Miroslav Ondříček, Josef Illík

Druhá kamera: Zdeněk Prchlík, Eduard Kadeřábek

Asistent kamery: Jiří Zavřel

Střih: Miroslav Hájek

Zvuk: Adolf Böhm

Triky: Jiří Rumler, Milan Nejedlý

Kostýmy: Jan Kropáček

Architekt: Karel Lier, Miroslav Hrachovec

Zpěv: Luboš Pospíšil, Petr Kalandra

Text: Jiří Šotola

Choreografie: Pavel Šmok

Odborný poradce: Dr. Pavel Auersperg, CSc.; RNDr. Július Čajko, CSc.; plukovník Dr.Václav Černý

Společnost: Filmové studio Barrandov, DS Karla Valtery / Buftea Film Bukurešť / Kinostudio Bojana Sofia / MV ČSSR / ČSA

Hrají: Radoslav Brzobohatý (dr. Prokop), Rudolf Hrušínský (Carson), Magda Vašáryová (Kris), Jerzy Kamas (Dai Mon), Luděk Munzar (Tomeš), Nora Németh (dívka), Jozef Adamovič (Dan), Vladimír Šmeral (MUDr. Tomeš), Günter Naumann (Holz), András Bálint (vůdce teroristů), Lenka Pichlíková (Anči), Sándor Szabó (James), Jaroslav Radimecký (Harry), Vasilij Lanovoj (vědec), Ota Sklenčka (profesor), Heinrich Schramm (plukovník), Milan Riehs (Bill), Eliška Sirová (holčička), Jana Břežková (teroristka), Lenka Machoninová (teroristka), Vladimír Kratina (terorista), Alexej Okuněv (terorista), Jan Přeučil (detektiv), Karel Chromík (detektiv), Jiří Klem, František Pokorný, Rudolf Fleischer, Karel Urbánek, Petr Sedláček, Zdeněk Kutil, Emma Černá

Údaje o DVD:

Zvuk: Dolby Digital 2.0 česky

Titulky: žádné

Obraz: barevný PAL 4:3 (1,33:1)

Bonus: textové informace