Zatímco u nás na severu běsní vášně a rozum zůstává stát, najdou se jinde ostrůvky jistoty a klidu. Supraphon vydává unikátní nahrávku s Václavem Talichem z roku 1939, kterou pořídil norský rozhlas.
Zvuk, jméno, první mezinárodní úspěchy i první nahrávky České filharmonie jsou nerozlučně spjaty se jménem Václava Talicha. Právě vydávané 2CD obsahuje snímky, které vznikly za zcela výjimečných okolností a jsou dokumentem neopakovatelných okamžiků. Již samo uvedení Smetanovy Mé vlasti 5. června 1939 v protektorátní Praze – navíc v Národním divadle, vnímaném jako symbol soudržnosti – bylo výrazným projevem Talichova vlastenectví. Emocionální náboj okamžiku dal vzniknout patrně jeho nejlepší nahrávce Mé vlasti a nadšené publikum po dlouhotrvajících ovacích spontánně završilo koncert zpěvem české národní hymny. Předkládaný záznam tohoto koncertu i Dvořákových Slovanských tanců, jež v divadle zazněly o osm dní později, se zachoval díky přímému přenosu do několika evropských měst. Nahrávku pořídil Norský rozhlas, který disponoval nejmodernější dobovou technologií záznamu zvuku.
Supraphon unikátní archivní nahrávky vydal v pondělí 5. září 2011. Komplet 2CD bude prezentován v rámci zahajovacího koncertu mezinárodního festivalu Talichův Beroun, který se odehraje 18. října 2011 v pražském Rudolfinu u příležitosti uplynutí 50 let od Talichova úmrtí. Česká filharmonie zahraje pod vedením Petra Altrichtera Smetanovu symfonickou báseň z cyklu Má vlast – Vyšehrad, Sukovu Pohádku a Symfonii č. 8 Antonína Dvořáka.
Dva koncerty z prvního ročníku Pražského hudebního máje v červnu 1939, které dirigoval Václav Talich, nepatří již do němé hudební historie!
Díky šťastným okolnostem byly zaznamenány nikoli v tehdejším Československu, nýbrž v norském Oslu. V archivu Norské vysílací korporace (NRK) se zachovaly nahrávky kompletního Smetanova symfonického cyklu Má vlast z 5. června a druhé řady Dvořákových Slovanských tanců, op. 72 ze 13. června 1939.
Pražský hudební máj byl Talichovým dávným plánem.
Zamýšlený byl jako hudební festival v Národním divadle především pro ty posluchače a vlastence, kteří potřebovali pro posílení své národní identity najít nějaký fokus. Po 15. březnu 1939, kdy došlo k okupaci Československa nacistickým Německem a vytvoření Protektorátu Čech a Moravy, byla tato potřeba téměř zoufalá. Provedení Slovanských tanců tak bylo přijato s velikým nadšením, po dramatickém orchestrálním vyvrcholení Tábora došlo v publiku k citové erupci a v závěru koncertu se všichni spontánně spojili ve zpěvu národní hymny.
Pro české publikum byl Václav Talich národním hrdinou již před německou invazí.
Ve svých 36 letech byl jmenován druhým dirigentem České filharmonie a o sedm měsíců později se stal jejím šéfdirigentem a uměleckým ředitelem. Jeho tvrdá, vytrvalá práce s orchestrem přivedla toto těleso v krátké době na světovou úroveň. S Českou filharmonií vystoupil Talich s velkým úspěchem v Itálii, Jugoslávii, Maďarsku, Belgii, Francii a na Britských ostrovech a uskutečnil mezinárodně oceňované nahrávky pro His Master’s Voice v Londýně a pro Electrolu v Praze. Dirigentova psychika však byla křehká a jeho Náročný pracovní program si vyžádal svoji daň. 2. února 1936 Talich náhle přerušil koncert ve Stockholmu uprostřed první věty Beethovenovy Deváté symfonie a rozplakal se. Byl to smutný konec jeho skvělého desetiletého dirigentského působení v tomto městě. Ve Švédsku do té doby provedl více než 250 koncertů, na jejichž programu byly mimo jiné i všechny Mahlerovy symfonie s výjimkou Osmé, Brucknerovy symfonie s výjimkou Páté a Sedmé a také díla soudobých skladatelů Bély Bartóka, Paula Hindemitha, Arnolda Schönberga a Josefa Matthiase Hauera. Talich ovšem propagoval také švédskou hudbu, především díla mladého skladatele Hildinga Rosenberga a nedávno zesnulého Wilhelma Stenhammara, jehož skladby uváděl každoročně a jehož Serenádu pro orchestr dirigoval při svém posledním vystoupení ve Stockholmu v březnu 1946. Půl roku před zmíněným psychickým kolapsem byl Talich jmenován šéfem opery Národního divadla v Praze. První ročník Pražského hudebního máje se setkal s takovým úspěchem, že některé koncerty musely být v červnu zopakovány, tentokrát s rozšířeným orchestrem. Pro jistá vystoupení byl rozhlasový orchestr posílen o 88 členů České filharmonie, a ty byly také vysílány. Rozhlasové vysílání Mé vlasti z Národního divadla bylo převzato stanicemi v Praze, Brně, Ostravě, Paříži a jak již řečeno v Oslu. O osm dní později byla druhá řada Slovanských tanců vysílána do sítě dalších rozhlasových stanic: Paříže, Turína, Bruselu, Bělehradu, Záhřebu, Lublaně, Kodaně a opět do Osla — všechna tato města se měla brzy stát součástí Třetí říše.
Krátce před zahájením Pražského hudebního máje 1940 přiměly nacistické úřady Václava Talicha, aby vypustil Tábor a Blaník z připravovaného uvedení Mé vlasti a Nahradil je Smetanovou méně provokativní Písní českou.
Bylo mu ale dovoleno provést celý cyklus na nahrávce pro Electrolu v červenci 1941 a v témže roce se také mohl konat poslední ročník Pražského hudebního máje. V září 1941 se uskutečnilo poslední Talichovo vystoupení s Českou filharmonií ve funkci šéfdirigenta; v té ho nahradil Rafael Kubelík a Talich se ujal svojí nové role šéfa opery Národního divadla.
Po osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945 se Talich vydal pěšky ze své vily v Berouně do Prahy s jediným cílem — vrátit se do Národního divadla a pokračovat zde v práci. Na příkaz jeho zarytého nepřítele Zdeňka Nejedlého mu však bylo zabráněno ve vstupu do divadla. O dva týdny později byl obviněn z kolaborace s nacistickými okupanty, zajat a uvězněn. Talich nikdy nepochopil, proč on, čestný hudebník a zodpovědný občan, musel strávit sedm týdnů ve vězení a proč i přesto, že při soudním řízení proti němu nebyla vznesena závažná obvinění, byl dlouho perzekvován a nemohl vystupovat po celou dobu, kdy byl Nejedlý ministrem školství, věd a umění. Řadu koncertů či nahrávek mohl realizovat jen díky péči statečných přátel a mladých spolupracovníků, jako byl např. Ivan Medek. Nahrávat po roce 1948 mu bylo dovoleno za Nejedlého zády s odůvodněním, že Supraphon z obchodních důvodů nutně potřebuje Talichovo jméno, aby se desky v zahraničí lépe prodávaly. Nejedlý se narodil v Litomyšli, rodišti Bedřicha Smetany. Jako profesor hudební vědy měl značně omezený pohled na svůj obor, ale jelikož se mu podařilo získat širokou politickou moc, mohl výrazně ovlivnit budoucnost české hudby. Domníval se, že její vývoj musí logicky začít Smetanou, pokračovat Zdeňkem Fibichem a vést dál ve stopách Fibichových žáků. Všemi možnými prostředky proto bojoval proti každému, kdo se zastával Janáčka, Dvořáka a zejména Dvořákova žáka Josefa Suka. Jistou roli v Nejedlého odborném působení mohla hrát osobní minulost. Nejedlý se prý ucházel o Dvořákovu dceru Otilii, ta však dala přednost jeho rivalovi Josefu Sukovi. Talicha později právě Suk výrazně podporoval, díky jeho doporučení se stal Talich hlavním dirigentem v Lublani a Plzni. Talich zase pravidelně uváděl Sukovo dílo, avšak za svoji loajalitu musel zaplatit vysokou cenu — vlastní svobodu. Dosud nezveřejněný filmový dokument z Talichova posledního léta v Berouně ukazuje osudem zkoušeného, zlomeného člověka.
Uváděné dva koncerty s Václavem Talichem byly nahrány na přístroje Philips- Miller, přestože Rádio Praha nedisponovalo technickými možnostmi, jaké měly například britské BBC či nizozemské AVRO. Je téměř zázrakem, že nahrávka na černý, sedm milimetrů široký film Philomil se uskutečnila nikoli v Československu, nýbrž v Oslu.
Archiv Norské vysílací korporace kdysi obsahoval více než tisíc kilometrů filmu Philomil navinutých vždy po 300 metrech na filmové kotouče. Devět kotoučů bylo označeno F (F = film) 1280-88 a zaznamenána na nich byla kompletní Smetanova Má vlast z 5. června 1939. Druhá řada Dvořákových Slovanských tanců op. 72 z 13. června pak byla uchována na F 1316-21. Nahrávky živých koncertů v době před příchodem magnetické pásky se technicky vyznačovaly tím, že byly většinou rozděleny do série tříminutových, praskajících acetátových desek. Prvním krokem směrem k modernímu systému dlouhohrajících desek byla zvuková nahrávací metoda Philips-Miller vynalezená v roce 1931 Američanem J. A. Millerem a rozvinutá společností N. V. Philips v nizozemském Eindhovenu, která ji na trh uvedla v roce 1936.
Systém Philips-Miller byl velmi drahý, a jeho používání tak nebylo běžné, kromě Holandska, Anglie a Norska byl uplatňován pouze některými rozhlasovými stanicemi ve Švýcarsku a Polsku, Rádiem Luxembourg a stanicí WQXR v New Yorku. Zvukovým nosičem byl trans parentní celuloidový film potažený vrstvou želatiny a ještě tenkou černou vrstvou na povrchu. Zvukový záznam byl do něho vyryt safírovou jehlou, která se pohybovala vertikálně podle měnícího se zvukového vlnění, záznam pak byl čten pomocí fotoelektrického článku a mohl být okamžitě přehrán.
Norský rozhlas zavedl Philips-Millerovu technologii v říjnu 1936 a do prosince 1949, kdy ji přestal používat, nahrál více než čtyři tisíce hudebních a divadelních vystoupení. Tyto nahrávky musely být pro účely budoucího uchování přehrány na magnetické pásky, ale většina z nich byla odstraněna. Proč nemohl být například zachráněn třináctiminutový záznam Wagnera v podání Wilhelma Furtwänglera při jeho jediné návštěvě Osla devět dní před německou invazí? A proč byly uchovány všechny filmy s Talichovými nahrávkami, přestože jejich obsah neměl přímý vztah k Norsku, a jejichž záznam byl pravděpodobně technickou zkouškou nahrávacího zařízení, podobně jako záznam Bludného Holanďana z Bayreuthu z roku 1939? Bylo odstranění jiných zvukových záznamů snahou vymýtit všechno německé, z čehož byla československá kultura vyňata jako oběť nacismu? Anebo byly kotouče s Talichovými nahrávkami ponechány stranou kvůli předchozí Objednávce záznamu švédským rozhlasem? Na tyto otázky již odpovědi nenalezneme a Můžeme být jen vděčni, že nahrávky zůstaly zachovány. Jsou drahocenným dokladem Mistrovství dirigenta, který byl právě na vrcholu svých fyzických i uměleckých sil.