Zásah – tak pojmenoval své novinkové album David Deyl, zpěvák s mimořádnou barvou hlasu a sugestivním podáním svých vlastních písní se silnou melodickou linkou, kterou podtrhuje hrou na klávesy.

Jaké je vaše nové album?

 

Pracoval jsem na něm rok a půl a spojil jsem se s kytaristou a producentem Marcusem Tranem, navíc mastering desky jsme dělali v Hamburku, ve studiu, kde mástrují velké německé kapely včetně Rammstein. Každá z písní je, podle mého názoru, potencionální hit. Celou desku jsem vystavěl tak, aby ani jedna píseň nebyla nudná, aby tam nebyla žádná vata. Takže tedy: co píseň, to silný refrén, dobrá fráze a skvělá verze. Chci, aby to album mělo dlouhý život, potěšilo své posluchače i po několika letech od svého vydání.

 

 

 

Zřejmě důležitá, co se alba týče, byla i spolupráce s Xindlem X.

 

Určitě, to je opravdu důležitý bod alba a jsem rád, že si Ondra našel ve svém plném programu čas a napsal mi na desku dva texty. Vyprávějí příběh, který jsem si sám prožil, takže vím, co zpívám, jinými slovy: zpívám to, co jsem.

 

 

 

S písní Jiřího Schelingera Holubí dům jste postoupil v soutěži TV Barrandov To byl náš hit do finále. Kde se, podle vás, bere u dnešních posluchačů popularita písní 60., 70. a 80. let?

 

Ty písně měly svoji atmosféru, byly po textové i hudební stránce skvěle napsané, perfektně vystavěné. Jsou to zásadní písně české popmusic, velmi dobře zprodukované a s nadčasovým zvukem. Navíc autoři i interpreti věděli, o čem píší a zpívají, nebyly to žádné rychloprodukty. O deskách se tenkrát nemluvilo jako o produktech, ale jako o muzice, o uměleckých dílech. Produktem je třeba prací prášek, rozhodně ne muzika. Holt je dnes rychlejší doba… Současná hudba z muziky 60. a 70. let vychází, všechno už se opakuje. A roli hraje i to, že se dřív točilo analogově, písně pak mají charakteristické vyznění. Tohle všechno v lidech zůstává.

 

 

 

Jsou pro vás důležité ceny? Máte jich na svém kontě už pěknou řádku…

 

Největší motivací pro mě je, když přijdou lidi na koncert, když jsou spontánní, řvou a zpívají se mnou. To pro mě znamená nejvíc!

 

Hodně se angažujete v projektu proti rakovině prsu…

 

Před dvěma lety jsem byl jako host právě na Pochodu proti rakovině prsu, zazpíval jsem tam dvě písničky. Celková atmosféra téhle akce mě ovlivnila natolik, že jsem ještě čtrnáct dalších dní o celé věci přemýšlel. Nakonec jsem napsal píseň Nic nevzdávám, kterou jsem poslal lidem v Avonu s tím, že pokud se jim bude líbit, mohou ji použít jako hymnu projektu. Po dvou týdnech mi přišla odpověď: písničku prý poslouchala celá firma a všem se moc líbí, rádi by ji tedy nahráli. Tak jsme ji v Bratislavě natočili. A k tomu dovětek: nedávno mě v jedné restauraci obsluhující slečna poprosila o podpis pro maminku, která prý miluje písničku Nic nevzdávám.