Nová nahrávka flétnistky Jany Semerádové, kterou vydává společnost Supraphon, připomíná třísté výročí narození pruského krále Fridricha II. Velikého.
Jako má Francie svého Ludvíka XIV., má Německo Fridricha II. Jeho vášnivá láska k hudbě a touha naučit se hře na flétnu v něm probudilo setkání s virtuózem J. J. Quantzem. Král se obklopil předními hudebníky své doby; v jeho kapele najdeme cembalistu C. Ph. E. Bacha, fenomenálního českého houslistu F. Bendu či J. Ph. Kirnbergera, žáka J. S. Bacha. Setkání samotného Bacha s pruským králem pak dalo vzniknout slavné Hudební obětině. Kouzlo „galantního stylu“ barokní flétnistky Jany Semerádové už dávno překročilo hranice zemí koruny české; žačka Wilberta Hazelzeta vystupuje s úspěchem na prestižních evropských festivalech jako sólistka i se svým souborem Collegium Marianum. Prostřednictvím jejího alba Sólo pro krále se dostáváme na hudební slavnost na zámku v Postupimi s největšími hudebníky doby krále Fridricha. CD vychází u Supraphonu 26. března 2012.
U příležitosti vydání nového alba Jana Semerádová odpověděla na několik otázek.
Jaké to je, ve 21. století uskutečnit královský koncert pro Fridricha II. Velikého?
Určitě by bylo působivé, kdybychom mohli zrekonstruovat se vším všudy jeden z takových hudebních večerů na dvoře pruského krále v Postupimy. Ale i kdybychom nakrásně našli panovníka, který by hrál skvěle na flétnu a v jednom z pozlacených sálu na Sanssouci provedli Quantzovy koncerty napsané výhradně pro krále (i s původní kadencí), stejně bychom bez osobního prožitku a pochopení jejich hudební řeči nedokázali dnešnímu posluchači zprostředkovat to, co bylo tak typické pro tento nový citový styl. Proto si na svůj repertoár zařazuji v první řadě skladby, které souzní s mým hudebním cítěním, a skrze něž mohu promlouvat. Fridrich II. byl sice významným panovníkem, ale nesmíme zapomínat na to, že na pódiu se z něho stával jeden z hudebníků muzicírujících spolu s Johannem Joachimem Quantzem, Františkem Bendou a Carlem Philippem Emanuelem Bachem. I když za večer zahrál tři těžké flétnové koncerty za doprovodu svého královského orchestru, záleželo mu na tom, aby si uznání vysloužil pro svou hru a ne pro svůj statut.
Co bylo při nahrávání alba Sólo pro krále nejtěžší? Co vás naopak potěšilo?
Na natáčení mám ty nejlepší vzpomínky. Příjemná a tvůrčí atmosféra, za niž vděčím nahrávacímu týmu, Jiřímu Gemrotovi a Miroslavu Marešovi a samozřejmě spolupráce s mými milovanými kolegy Lenkou Torgersen a Hanou Flekovou, které mě velice podporovaly. Na cembalo se mnou hrál jeden z nejlepších francouzských cembalistů Bertrand Cuiller, který mezi svým hojným koncertování po Francii a Evropě našel skulinku a přijel na natáčení do Prahy, za což jsem nesmírně vděčná, neboť s Bertrandem se mi hraje skvěle, máme stejnou hudební řeč. Symbiózu nádherné hudby, souhra výborných muzikantů a inspirativní prostor nemohl ovlivnit ani děsivě bolavý zub – noční můra všech flétnistů. Ale hudba nakonec zvítězila.
V březnu, dubnu a květnu chystáte s Collegiem Marianum tři koncerty věnované oslavě výročí narození Fridricha II. Velikého – nakolik bude jejich program vycházet z toho, co jste nahrála na album pro Supraphon?
Všechny koncerty v rámci cyklu Barokní podvečery spojuje jedna osobnost, Fridricha II. (1712–1768), pruský král a braniborský kurfiřt, největšího vojevůdce 18. století, milovník hudby, skladatel a nejlepší flétnista mezi králi. Jeho velkou vášní se po setkání s flétnovým virtuózem Johannem Joachimem Quantzem stala hra na příčnou flétnu. Členy Fridrichovy kapely byli známí hudebníci a skladatelé jako bratři Graunové, Carl Philipp Emanuel Bach, český houslový virtuóz František Benda nebo již zmíněný Quantz, králův učitel. Král se přátelil s dobovou intelektuální elitou – vyměňoval si dopisy s Voltairem, Maupertuisem, Algarottim a zasloužil se též o postavení berlínského operního domu. V roce 1747 Fridrich přijal v dnes již neexistujícím postupimském zámku samotného Johanna Sebastiana Bacha při audienci, během níž se zrodilo téma Bachovy Hudební obětiny, kterou zahrajeme na koncertě 7. května. Na koncertech jarní řady zazní tedy kromě královských flétnových koncertů také komorní kompozice, které ve své době bořily zažité stereotypy a pohrávaly si s nově objevenou „procítěností“. Na koncertě 16. dubna v refektáři dominikánského kláštera zahrajeme stejný program jako se objevuje na nahrávce, tzn. sonáty, sóla, dueta a tria od Františka Bendy, Carla Philippa Emanuela Bach, Johanna Joachima Quantze, Johanna Philippa Kirnbergera a Johanna Sebastiana Bacha. Na koncertě přivítáme též našeho francouzského cembalistu Bertranda Cuillera.
Co všechno Collegium Marianum připravuje?
Letos cestujeme po Evropě s rozličnými programy od Zelenky až po Händela, chystáme natáčení nového CD se Sergiem Azzolinim pro Supraphon a v létě velký projekt s názvem Kouzelný ostrov ve Španělském sále. Těším se nesmírně na koncerty s virtuosní hudbou našich skladatelů Jiránka, Reichenauera a bratrů Bendových na prestižním festivalu v Potsdamu a vystoupení se Zelenkou v Polsku a Německu. Samozřejmě, že bychom to nebyli my, aby se tam i letos neobjevil nějaký scénický projekt: chystáme Dona Quixota s francouzskými herci a hudbou Stana Palúcha a Marcela Comendanta a též nové představení na Cavalliho operu loutkohereckou společností Buchty a Loutky.
Z KONCERTNÍHO DIÁŘE SOUBORU COLLEGIUM MARIANUM:
14. 4. Gdaňsk – Gdański Festiwal Muzyczny
16.4. Praha – Refektář kláštera dominikánů /prezentace nového CD/
07.5. – Praha – Refektář kláštera dominikánů
17.6. – Postupim – Musikfestspiele Potsdam Sanssouci
24.6. – Drážďany – Elbhangfest
30.6. – Ivančice – festival Concentus Moraviae
01.7. – Litomyšl – festival Smetanova Litomyšl
06.8. – Praha – Letní slavnosti staré hudby
11.8. – Angermünde – Uckermärkische Musikwochen
Jana Semerádová
Flétnistka Jana Semerádová je absolventkou Pražské konzervatoře, Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (Teorie a provozovací praxe staré hudby) a Královské konzervatoře v Den Haagu (ve třídě Wilberta Hazelzeta). Je laureátkou mezinárodních soutěží v Magdeburku a Mnichově. Jana Semerádová je uměleckou vedoucí souboru Collegium Marianum, dramaturgem koncertního cyklu Barokní podvečery a mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby. Věnuje se intenzivní badatelské činnosti v českých a zahraničních archivech a studiu barokní gestiky, deklamace a tance. Své nevšední dramaturgie nezřídka staví na propojení hudebního a dramatického umění, které ráda zasazuje do autentického prostředí pražských barokních sálů. Pod jejím vedením Collegium Marianum každoročně uvádí několik novodobých premiér. Na svém kontě má řadu CD, nahrávky se souborem Collegium Marianum jsou výrazně zastoupené v úspěšné řadě „Hudba Prahy 18. století“ u vydavatelství Supraphon. Pravidelně též nahrává pro Českou televizi a Český rozhlas. Jako sólistka vystupuje na významných evropských pódiích (např. Bachfest Leipzig, Mitte Europa, Musikfestspiele Potsdam, Centre de Musique Baroque de Versailles, Festival de Sablé, Innsbrucker Festwochen, Pražské jaro, Tage Alter Musik Regensburg, Vantaa Baroque, Konzerthaus ve Vídni a Berlíně, Palau de Música Barcelona) a pravidelně účinkuje se soubory Akademie für Alte Musik Berlin, Wrocławska Orkiestra Barokowa, Batzdorfer Hofkapelle, Ars Antiqua Austria nebo modern_times1800. Jana Semerádová vyučuje hru na barokní příčnou flétnu na Univerzitě Karlově v Praze (obor Historická hudební praxe) a vede interpretační kurzy.
Fridrich II. Veliký
Otec pruského krále Fridricha II. Velikého, Fridrich Vilém I., chtěl mít ze syna řízného vojáka. Jenže jeho druhorozený syn tíhl spíše k literatuře a k umění. Do konce svého života používal většinou francouzštinu, když jazyk německý považoval spíše za "řeč rolníků". Latině a hře na flétnu se mladý princ naučil tajně, aby královský otec nevěděl. V šestnácti letech se zamiloval do Anny Kateřiny, hraběnky Orselské, nevlastní dcery saského kurfiřta a polského krále Augusta II., jehož drážďanský královský dvůr Fridricha oslnil. Nadchnut myšlenkami osvícenství, rozhodl se jako osmnáctiletý, že prchne před otcem do Anglie. Vše se ale prozradilo, jeho druh a společník Hans von Katte byl popraven a Fridrich uvězněn. Jelikož se i ve vězení zamiloval do paní von Wreech, manželky vězeňského ředitele, sáhl Fridrich Vilém I. k metodě, která byla vždy účinná. Vybral synovi nevěstu a oženil ho. Nevybral mu špatně. Neteř císařovny Alžběty, sedmnáctiletá Alžběta Kristýna Brunšvicko – Bevernská byla krásná dívka. Leč Fridrich zoufale nesouhlasil. Nakonec si Alžbětu 12. června 1733 vzal. Nikdy ji nemiloval, na rozdíl od ní, ale prožil s ní padesát tři let manželství. Pikantní informace z té doby ani slůvkem nenaznačují, že by si byli nevěrni.
Sedm let poté se ujal vlády nad Pruskem a dlužno přiznat, že si vedl velice dobře. Nejen že rozšířil značně území státu, ale zavedl i pokrokové reformy. Zasloužil se mimo jiné o značný rozvoj pěstování brambor, které se díky tomu dostaly i do Čech. Zefektivnil vzdělávací systém a zavedl povinnou školní docházku. Založil Berlínskou akademii věd. Provedl řadu reforem soudnictví a nařídil, aby úředníci považovali všechny občany za sobě rovné a uznávali jejich právo na vlastní duševní život. Svým výnosem zakázal metodu mučení, podporoval svobodu tisku. Pod vlivem myšlenek osvícenských prosazoval tolerantní politiku náboženskou a rozšiřoval množství zemědělské půdy vysoušením bažin. Jeho diplomatické a vojenské schopnosti byly uznávány v celé tehdejší Evropě. Byl výborný praktik, ale i teoretik. Jeho kniha "Anti-Machiavelli", napsaná ve francouzštině, patří dodnes k významným kritickým dílům, korigujícím státotvorné teorie Machiavelliho. Rozuměl dobře umění, sám komponoval, podporoval umělce, mezi jinými také Johanna Sebastiana Bacha.
V době jeho kralování bylo Prusko, pokud se území týče, třikrát větší než země, kterou po svém otci převzal. Zdvojnásobil se počet jejích obyvatel na pět milionů. A Berlín, který si mimochodem letos připomíná 775 let od svého založení, se stal evropskou metropolí.