Francouzský režiér a herec Claude Chabrol se narodil v Pažíži dne 24. června 1930, jeden z režisérů, kteří stáli u zrodu francouzské Nové vlny. Jeho synové Matthieu Chabrol (nar. 21.12.1956) a Thomas Chabrol (nar. 24.4.1963) jsou herci.

Během 50. let se ve Francii objevila skupina mladých filmových teoretiků s příznačným názvem Nová vlna. Ti začali uveřejňovat své odvážné statě v notoricky známém Cahiers du Cinema a posléze se dostali do našich vědomí jako filmoví tvůrci samotní. Jednalo se o skupina režisérů v čele s F.Truffautem a J.-L.Godardem, dále mezi ně se řadí Eric Rohmer, Claude Chabrol, často i Alain Resnais. Svým neotřelým přístupem k nazírání filmového jako realistického se odpoutali od zažitých konvencí chápání či diferenciace filmové tvorby a stále častěji upozorňovali na nový úděl filmového jazyka. Zabývali se jednotlivými strukturami a formami filmového média, povýšili jeho specifikum jako nový formát sebevyjádření. Zasazovali jej v kontextu dějin a přísně vědecky zkoumali jeho přínos. Jako určitý podklad jim zajisté posloužily zkušenosti z Cinemathéque Francaise – Francouzské filmotéky, kde se také poprvé setkali a následně seznámili. Nová vlna se opírala o Astrucovy teorie La Caméra-stylo ( čili Kamera-pero ), režiséři rozvíjeli svůj rukopis, čímž se od sebe s postupem času výrazně lišili. Stáli v opozici k Hollywoodské továrně na sny a v úzké souvislosti s vývojem technologií (dostupnost lehkých kamer, materiálu , zvukových zařízení) se jim naskytla možnost přenést své myšlenky do praxe.

Chabrolovy první filmy prokázaly, že má smysl pro zřetelnou psychologickou kresbu postav a dramatické gradování zápletky. To ho poměrně záhy odvrátilo od vesměs nedějových a existenciálně laděných filmů, jaké pěstovali jeho kolegové, a naopak přivedlo k žánrově přesně vymezeným filmům, zejména thrilleru a detektivce. V jeho obsáhlé filmografii byla pak tato dvě označení dále spojována s upřesňujícími adjektivy jako psychologický, politický, společenskokritický atd. Chabrolovy příběhy nejednou vyhlížejí jako mysteriózní dramata bez širších sociálních souvislostí, ale režisér se pouze vyhýbá ideologizaci pohledu a místo toho zkoumá mentalitu a životní styl různých společenských vrstev.

V roce 1958 natočil první film francouzské nové vlny – Krásný Serge (Le beau Serge). Po nejistých začátcích nachází svou cestu jako sarkastický, nelítostný, ale brilantní kronikář života francouzské buržoazie. Jeho nejlepší filmy jsou výstižným zachycením rozkladu této společnosti. Mezi ně patří: Nevěrná žena (1968), Řezník (Le boucher, 1969). Od poloviny 70. let ztrácí jeho dílo mnohé ze své specifičnosti a přizpůsobuje se komerčnímu proudu francouzské kinematografie. Začátkem 90. let se vrací ke kronice mravů s důrazem na psychologii.

Mezi jeho další filmy patří např. Nevinní se špinavýma rukama (Les innocents aux mains sales, 1975), Krev těch druhých (Le sang des autres, 1984), Masky (Masques, 1987), Slavnost/Obřad (La cérémonie, 1995), Konec sázek (Rien ne va plus, 1997) a Květ zla (Fleur du mal, La, 2003).

Kromě této tvorby je třeba zmínit, že spolupracoval i s J.P.Belmondem, konkrétně na filmech Nadvakrát a Doktor Popaul, v 80. letech pak natočil televizního Fantomase. Filmuje dodnes, poslední film z r. 2006 má název L‘ Ivresse du pouvoir.