Německý režisér narozený 31.3.1939 ve Wiesbadenu patří mezi nejvýznamnější západoněmecké režiséry a právem se řadí po bok takových německých tvůrců, jako jsou Rainer Werner Fassbinder, Wim Wenders či Werner Herzog. Co mají společného? Jsou narozeni během válečných let a vyrůstali za tzv. německého hospodářského zázraku. Nejstarší z této čtveřice Volker Schlöndorff je největší tradicionalista, tvůrce, jenž slouží především náročným látkám.

Čeští filmoví fandové ho mohli osobně spatřit v Praze na Febiofestu 2002, kde osobně uvedl své nejdůležitější filmové adaptace.

Syn lékaře absolvoval v rámci studentské výměny politické vědy a ekonomiku na pařížské Sorbonně (do Paříže se v roce 1956 přestěhoval se svojí rodinou), poté studoval režii na prestižní filmové škole IDHEC, Svojí profesionální kariéru začal jako asistent režisérů kalibru Jean-Pierre Melvilla, Alaina Resnaise a Louise Mallea, a již tímto vkladem se lišil od jmenovaných tří kolegů, kteří se inspirovali především americkým nezávislým filmem, z Francie pak Godardem. V roce 1960 natočil svůj první krátký film Wen Kümmert, poté následovaly televizní dokumenty o konfliktech v Alžírsku a ve Vietnamu.

V roce 1965 se Schlöndorff vrátil do Německa a hned jeho celovečerní debut naznačil, jaký význam bude u něj hrát literatura. Vybral si román rakouského moderního klasika Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse, který adaptoval pod názvem Mladý Törless (za tento snímek obdržel German Film Award a Cannes Film Critics Prize roku 1966). Latentním sadismem naplněné prostředí rakouské kadetní školy před první světovou válkou mu posloužilo jako laboratoř, v níž zkoumal, kde se bere ochota druhého mučit a proč je toto zlo nakažlivé. V Německu 60. let nemohl být takový film chápán jinak než jako alegorie nacismu. Přesto je Schlöndorffův Törless více analýzou stádního chování a jeho brutality, než „jen“ obrazem konkrétní doby. Ta sloužila především jako pozadí pro analýzu vztahů moci a podřízení v pokřivené společnosti, a možností, které v ní má jedinec. Takový hrdina hledící na svět dětským, ale ne nevinným zrakem, se pak vrací v postavě Oscara Matzeratha z Plechového bubínku, či jako infantilní zločinec Abel v Netvorovi…

V následujících přepisech Schlöndorff dokázal, že usiluje o maximalistické vystižení ducha předlohy a o její co nejrovnoprávnější tlumočení do filmové řeči. Nikoli však cestou otrockého překopírování, beztak nemožného, ale hledáním podoby, kterou by asi chtěl nalézt spisovatel, byl-li by filmařem on. Nejlepší Schlöndorffovy adaptace proto působí jako analytické řezy knihami, přičemž takový řez původní dílo nezkresluje a nezprimitivňuje, jak se to děje u méně disponovaných filmařů, ale ani si nenárokuje, že je obsáhne celé. Samozřejmostí a nutností je přitom široký kulturní rozhled a znalecké zakotvení v látce. Promyšleně balancuje na hraně nutného redukování a omezení; a obohacení o nový obrazový i akustický rozměr. Ne pokaždé se mu takový „sňatek“ zdaří: Ztracená čest Kateřiny Blumové (1975) na plátno přenesla slabiny už z Böllovy poněkud proklamativní a prvoplánové předlohy. V případě čestného ztroskotání se Swannovou láskou šlo naopak o nemožnost pojmout do filmu víc než vnější třpytivý obal z fragmentu Proustova veledíla Hledání ztraceného času. Ostatně Prousta měli v úmyslu zfilmovat i Luchino Visconti a Joseph Losey, a oba raději kapitulovali.

Nejbrilantnějším příkladem, jak Schlöndorff-filmař rozumí románovému tvaru, zůstává jeho přepis nezfilmovatelného románu Güntera Grasse Plechový bubínek. Postavy a celý svět předválečného a válečného Gdaňska žijí a existují v této neskladné a kypící knize jen skrz vyprávění protagonisty, malého bubeníčka Oscara, jehož fyziognomie je už sama o sobě těžko zobrazitelným konstruktem. Schlöndorff musel najít herce pro roli skřeta, který silou své vůle přestal ve třech letech růst, přičemž společně s Grassem odmítali možnost, že by roli hrál liliput. Odvážně našli jedenáctiletého chlapce Davida Bennenta, který musel ztvárnit i Oscara dospělého. Především však Schlöndorff musel nalézt odvahu udělat z Grassovy látky konkrétní filmový příběh, odpoutaný od knižního vyprávění, přesto ale zanechat to, co je u Grasse nepostradatelné: groteskní optiku, v níž se zrcadlí pokřivený svět mašírujících zástupů. Schlöndorffovu odvahu ocenili i tam, kde to běžně nemají v popisu práce. V roce 1979 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Tento film byl také prvním německým od roku 1927, který získal tuto cenu.

Po letech strávených v USA a naplněných filmovými projekty s hvězdami jako je Dustin Hoffmann nebo John Malkowich (TV film Smrt obchodního cestujícího, 1985) dnes Volker Schlöndorff buduje z bývalých UFA/DEFA studií v Berííně-Babelsbergu moderní mediální městečko.