Také časopis Vlasta patří k těm lavinám ženských časopisů, které se každodenně valí na pulty našich trafik. Mimo to však patří k těm z nich, které čas od času objeví s přibaleným filmem na DVD. A tak tomu bude i zítra, ve středu dne 16. května 2007, kdy budete mít možnost pořídit v originále jeden z nejlepších českých filmů sedmdesátých let minulého století: Na samotě u lesa, a to za cenu 119,– Kč.

Tento film je dnes skutečně dokonalá klasika, a to jednak výbornému „svěrákovskému“ humoru a námětu, neméně výborné režii „Jiřího Menzela“ a spoustě dobrých herců, ze kterých musím každopádně jmenovat Josefa Kemra, jehož slavný výrok „A chčije, a chčije“ vstoupil mezi nesmrtelné repliky českého filmu.

Film zachycuje jednu z módních vln té doby, kterou byla snaha mnoha lidí uniknout z měst a zabydlet se alespoň o víkendech na chatách nebo chalupách. S tímto fenoménem je ostatně spjato vícero filmových děl – připomeňme například seriál „Chalupáři“, který v současné době vychází na DVD. Ve filmu Na samotě u lesa je však více do hloubky zviditelněn rozdíl mezi hodnotami venkovských a městských lidí. Celkem realisticky je také zobrazena situace v socialistickém zásobování a neschopnost cokoliv sehnat, ať už se to týkalo materiálu na opravu chalupy nebo kvalitního řemeslníka. Zatímco v tom prvním bodě se hodně změnilo a v nejrůznější hypermarketech člověk dnes sežene prakticky cokoliv, v nedostatku kvalitních řemeslníků se situace díky různým spíše ještě zhoršila. I když různých „podnikavců“ a „podnikatelů“ jsou spousty, dobrý a levný řemeslník se stal prakticky ohroženým druhem.

Zdeněk Svěrák se ve filmu způsobem sobě vlastním snaží jemným ironickým humorem ukázat, jak člověk ve městě ztratil kontakt s přírodou (děs z blech, odpor k soužití s kozou a slepicemi), jak zpohodlněl (celá vesnice se chodí dívat oknem, jak dlouho může někdo spát), a jak nahradil honbou za majetkem normální mezilidské vztahy a úctu k staršímu člověku (snaha vypudit obyvatele nemovitosti do domova důchodců). Není to moralizace která se nepříjemně zadírá pod kůži, jak to známe například z filmů Věry Chytilové, ale laskavý a chápající humor, který vždy znovu a znovu pobaví. Například scéna, v níž si pražští snob hraje na pantátu mlynáře, je jednou z mnoha.

Osobně si myslím, že filmy jako je tento, případně jim podobné, jako například Kulový blesk nebo Nejistá sezóna či Vrchní prchni budou jednou cenným sociologickým svědectvím o době, ve které vznikaly. Každopádně však poskytují dokonalou relaxaci a patří k tomu typu filmů, které můžu vidět znovu a znovu a vždy se k nim budu rád vracet.