FilmX potřetí za sebou mění prodejní strategii a od čtvrtka 11.9. bude vydávat 3 filmy naráz každých čtrnáct dní. Mění se i provedení digipacků, které se vrací k „třístranné“ variantě. Prvním z várky je povedená romantická komedie Jak na věc s Hugh Grantem v hlavní roli.

Osmatřicetiletý Will je typický londýnský playboy. Je bohatý, svobodný, bezdětný a bezstarostný. Ale jen do chvíle, než mu jedna z bezpočtu přítelkyň, které až dosud střídal ve svižném tempu, dá "kopačky". A víte proč? Kvůli svému dítěti. Právě tato nová a zcela nepochopitelná zkušenost přivede Willa do nedotčeného "loviště", a tím je Sdružení osamělých rodičů, kde jsou téměř výhradně svobodné či rozvedené ženy. Právě díky Susie, té nejatraktivnější, se Will jedné neděle seznámí s Marcusem. Je to divný kluk a ještě podivnější je jeho matka Fiona. Právě ten víkend, kdy poslala syna se sousedkou, se pokusí o sebevraždu, a tak se Will proti své vůli ocitne v roli záchranáře a vzápětí i pěstouna. Ten "spratek" se na něj překvapivě upnul, i když mu bylo od začátku jasné, že Fiona u Willa nemá nejmenší šanci. Dospělému chlapci zprvu není po chuti, že Marcus se stal jeho každodenním hostem. Ruší to jeho nicnedělání. Jenže pak se karta obrátí a Will toho malého nutně potřebuje, aby postupně začal chápat, že Marcus už navždy vstoupil do jeho života.

Když před dvěma lety přenesli režisér Stephen Frears a scenárista (a zároveň představitel hlavní role) John Cusack děj knihy Nicka Hornbyho Všechny moje lásky z Londýna do Chicaga, vznikl sice vynikající film, ale zmizela ona charakteristická příchuť britských komedií. Je jen dobře, že tvůrci adaptace dalšího z Hornbyho příběhů zůstali pěkně ve staré dobré Anglii. Navíc autor jako by předem předpokládal, že po jeho díle skočí filmaři – je plné vyšperkovaných dialogů a scén, které bez významných změn fungují daleko lépe na plátnech kin než na stránkách knihy. Což nelze říci o Všech mých láskách napsaných ve formátu intimní zpovědi, jejíž jemné nuance se do filmu nemohly vejít. Naopak příběh Jak na věc byl do podoby zpovědi převeden až při adaptaci. Bylo by tedy s nadsázkou možné říci, že scenárista Peter Hedges a režiséři Paul a Chris Weitzovi (tvůrci Prci, prci, prciček) měli relativně jednoduchou práci, ale za výjimečnou efektivitu a eleganci, s níž se jim podařilo se tohoto úkolu zhostit, si zaslouží velkou pochvalu – i příběh servírovaný filmovému světu na zlatém podnose se dá snadno zkazit.

Zpovídajícím se je v tomto případě osmatřicetiletý Will Freeman, povoláním zabíječ času. Will totiž nedělá nic – jeho otec před mnoha lety napsal píseň Vánoční čas, která nechybí na žádné vánoční kompilaci. Will tedy žije z tantiém a čas svého dne dělí na půlhodinové jednotky, které vyplňuje koupelí, nakupováním, sledováním televize, tedy činnostmi, které většinou zabírají zhruba celočíselné násobky těchto jednotek. Mezi ně patří i holkaření – Will je vysoce promiskuitní jedinec a právě objevil, že svobodné matky mají slabost pro osamělé otce.  

Jak na věc je především příběhem o dospívání dvou chlapců, přestože se to může zdát jako nesmysl: vždyť Willa a Marcuse dělí propast čtvrtstoletí. Ale Marcus je ve svých dvanácti už hluboko v pubertě, a naopak Will zamrzl ve vývoji někde na střední škole. Každý z nich se od toho druhého může mnohému naučit, hledají tedy klikatou cestu k sobě navzájem, aby díky tomu našli sami sebe. O Fionu a ženy obecně tu jde až v druhé řadě, jako ostatně ve všech Hornbyho příbězích. Samostatný odstavec si zaslouží obsazení Hugha Granta do hlavní role, i když by se tato skutečnost dala shrnout do jediné věty: Hugh Grant je jako napravovaný děvkař Will naprosto dokonalý, jelikož hraje téměř sám sebe.

{youtube}_Li3ERevkRk{/youtube}