Vášnivý cinefil Truffaut (1932 až 1984) si filmovou techniku osvojil nesčetnými návštěvami pařížské filmotéky a sledováním děl obdivovaných tvůrců. Vybrané filmy, natočené v letech 1967 až 1977, jej představují v různých žánrových polohách. Zároveň však dokládají, jak je jeho romaneskní dílo, v němž Truffaut zkoumal, jestli „jsou filmy důležitější než život“ a zda „jsou ženy magické“, výjimečně celistvé.
Aktérkou Truffautovy první „noirové“ variace Nevěsta byla v černém (1967) je novomanželka (Jeanne Moreauová), jež v den svatby ovdoví a s fatalickou nezúčastněností se mstí pětici mužů, kteří jejího ženicha zastřelili. Scénář stylové pocty Alfredu Hitchcockovi, natočené podle temného thrilleru Williama Irishe, vznikl v době, kdy Truffaut psal fascinující knihu rozhovorů s Mistrem napětí.
Také další Truffautova „žánrová studie“ je adaptací předlohy Williama Irishe (Valčík do temnot). Hvězdně obsazené romantické melodrama Siréna od Mississippi (1969) o pěstiteli tabáku (Jean-Paul Belmondo), jehož si bezmezně podmaní krásná podvodnice a vražednice (Catherine Deneuveová), je duchem Jeana Renoira prolnutým příběhem šílené lásky na hranici vzájemného sebezničení.
„Dokumentárně“ stylizovaná polemická esej Divoké dítě (1969) dozrávala v Truffautovi osm let. V „tarzanovském“ dramatu o vlčím chlapci, jenž byl roku 1798 nalezen v lesích, ztvárnil osvíceného lékaře Jeana Itarda. Dítě, jež nemluvilo a běhalo po čtyřech, se ale v důsledku jeho výchovného experimentu ocitlo v „civilizační pasti“.
Inspiraci pro další příběh o „absolutní“ lásce měnící se v šílenství Truffaut našel v denících mladší dcery Victora Huga. Chmurné drama Příběh Adély H. (1975) líčí zoufalství krásné ženy zaslepené chorobným sebeklamem (Isabelle Adjaniová), kterou neopětovaný cit anglického důstojníka a údajná neláska otce dohánějí k pronásledování bývalého milence a k sebezáhubnému jednání.
V mozaikovité tragikomedii Kapesné (1976) se režisér, podobně jako v krátkém filmu Uličníci (1957), soustředí na dětské hrdiny různého věku, na jejich rošťárny, ale i jejich zranitelnost a trápení s prvními láskami. Okouzlující, empatický, spontánní (a zčásti improvizovaný) film je mnohem odlehčenější než režisérova přelomová prvotina Nikdo mě nemá rád (1959).
Cyklus uzavře melancholická komedie Muž, který miloval ženy (1977). V retrospektivně vyprávěném leporelu o nylonových obsesích zesnulého svůdníka se mísí subtilní humor s ironickými postřehy. A jako většina Truffautových filmů vyvolává spekulace, do jaké míry si do něj autor projektoval vlastní „posedlost city“ a fascinaci ženami, jejichž dlouhé „nohy brázdí svět jako magnetické střelky“.
Více o dnešním filmu Nevěsta byla v černém:
Truffaut scénář napsal spolu s Jeanem-Louisem Richardem podle knihy Williama Irishe zrovna v době, kdy psal svou knihu rozhovorů s Alfredem Hitchcockem.
Osudová náhoda svede dohromady pětici mužů a jeden novomanželský pár. Ve chvíli, kdy manželé vycházejí z kostela, si v blízkém domě hraje pětice mužů s ostře nabitou zbraní. Nechtěně vystřelená kulka udělala rázem z nevěsty vdovu. V ten den se nevěsta z bílých šatů převlékla rovnou do černého. Jediné, co ji od této chvíle na světě zajímá, je pomsta. Pět mužů postupně umírá zvláštním, rafinovaným způsobem daným jejich charaktery a prostředím, ve kterém žijí.
Film je hodnocen jako pocta Hitchcockovi a tradicím hollywoodské filmové hrůzy, ale s francouzskými postavami a důrazem na thrillerovou, nikoliv strachovou složku. A i když to je šílené pomyšlení, kde se asi další filmový fajnšmekr a znalec Quentin Tarantino inspiroval pro svůj Kill Bill?
Převzato z: Ihned.cz