Pokud jste byli zklamáni sobotním filmem Jiřího Menzela na námět Bohumila Hrabala, možná si spravíte díky Aha! ve středu 22. října 2008 trochu chuť. Na řadě jsou trezoroví Skřivánci na niti v ceně 49,- Kč. Posmutnělá hrabalovská komedie o tom, že ne všichni v padesátých letech podlehli budovatelskému nadšení strany a pracujícího lidu. Film vyšel v časopise DiViDi v roce 2005.
Skřivánky na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Celých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože odkrýval skutečnosti z padesátých let, jež měly zůstat skryty.
Jeho děj se odehrává v kladenských ocelárnách, kam byli posíláni do pracovních táborů "političtí provinilci" (živnostníci, intelektuálové i lidé pevní v náboženské víře). Vedle nich pracují na šrotišti i ženy a dívky, uvězněné za pokus o útěk za hranice, tzv. "kopečkářky". Buržoazní živly měly být převychovávány prací v kladenských ocelárnách. Osudy bývalého profesora filozofie, bývalého prokurátora, holiče Kudly, truhláře Drobečka, adventisty a kuchaře Pavla a komunisty Mlíkaře, který je na šrotišti jako jediný dobrovolně a z přesvědčení, jsou načrtnuty v pásmu paradoxních, často groteskních nebo i lyrických situací. Od snahy natočit mezi nimi "dokumentární" šot o šťastném životě pracujících, marného pokusu o stávku přes návštěvu pionýrů a senilního hodnostáře až po svatbu kuchaře Pavla s trestankyní Jitkou.
Film adekvátně zachycuje Hrabalovu snahu přenést na čtenáře – a nyní i na diváka – vzrušení z nevyčerpatelnosti a krásy života, překonávajícího i ty nejhorší překážky v době bezohledné a prolhané diktatury, kterou současně zdánlivě nenápadně, leč rozhodně odsuzuje.
Autoři podnikli zajímavý pokus: dokázali, že i o vážných záležitostech lze vyprávět s humorem a jímavou nadsázkou. Film se vyznačuje skvěle napsanými postavičkami, vtipnými dialogy a břitkým, přesto nesmírně zlidštěným humorem, dokonce i něžnou hravostí.
Kupodivu i tento film, ač se dočkal premiéry o tolik pozdě, se dostal do časopisu Kino. Číslo 16, ročník XXIV, datum vydání 7. srpna 1969, na stranách 4 a 5 článek Oldřicha Knitla s názvem Film, ve kterém neuslyšíte zpívat Václava Neckáře:
Napsala nám jedna čtenářka: „…Ostře sledované vlaky na nás působá asi tak, jako by nás někdo nutil dívat se na nejšpinavější spodní prádlo, vyvěšené na ulici. Po takovém filmu se mi začne hnusit život a zdá se mi, že všechny lidi nenávidím. Myslím, že do kina přestanu chodit vůbec." I když velká většina je jiného názoru, jak o tom svědčí výrazně nadprůměrný komerční výsledek filmu (vidělo ho u nás přes jeden a půl milionu lidí a státní pokladně vydělal téměř pět a půl milioni korun), přece jen asi není se svým názorem sama. Čím jsou věci složitější nebo podrobnější, tím spíš mohou nastat spory, ale v tom základním jsme všichni zajedno. Víme například, že se nemá mluvit sprostě, aspoň ne veřejně, že se nemá žít ve špíně a opilství, aspoň ne zjevně, že se nemá sviňačit, rozhodně ne zjevně – jelikož to všechno je ošklivé. A k tomu druhu základních jistot patří také přesvědčení, že hrdinové mají být skvělí a výpravčí nemají otiskovat slečnám na holé zadky razítka, zejména ne v biografu. V knížkách pana Hrabala se tyto pravdy jaksi přecházejí, což by ještě nemuselo být tak zlé, neboť knížky se čtou v ústraní anebo se vůbec nečtou, v biografu je to horší. To asi nejvíc pobuřuje: s věkovitými pravdami (věkovitými aspoň co se pamatujeme) se tu zachází jako by nebyly, jako by lidé mohli žít klasifikační tabulky, jako by se život mohl hemžit bez ohledu na jasné dobro a temné zlo. To nás mate, to nám bere jistotu a to pochopitelně odmítáme.
Jiřího Menzela psaní pana Hrabala naopak zjevně přitahuje. Skřivánci na niti, které teď natáčel v kladenské Poldince, je jeho šestý film vůbec (mimo školní práce) a třetí hrabalovský. Na otázku, co ho tentokrát vedlo k volbě tématu, jestli zájem o dobu, ve které se film odehrává, nebo zájem o spolupráci s autorem knížky Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, odpověděl jednoznačně ve prospěch Bohumila Hrabala. Až by se to při prvním čtení těch čtyř povídek, sloužících jako podklad scénáře, mohlo zdát divné. Protože je v nich hodně poezie, hodně moudrosti, hodně obsažných vět: „Na Poldině huti beznadějní lidé zdvíhají zablácenou naději," ale děje jen tolik, kolik ho potřebuje krátká povídka, pokud ho vůbec potřebuje. Charaktery tu jsou – jako obvykle – velmi výrazné, ale k životu jim stačí třeba jen dvě tři akce. Když pak člověk čte scénář, je to právě naopak. Najednou se zdá, zejména v první půli, že film byl v textu povídek obsažen, že stačilo vyloupnout ho, a to celkem bez nesnází. Takové zdání asi slouží ke cti autorům – Bohumilu Hrabalovi a Jiřímu Menzelovi. Ale ve skutečnosti nestačilo jen spojit povídkové děje v jeden filmový, jen převzít, popřípadě spojit charaktery, přepsat dialogy. Ze čtyř povídek vznikla povídka pátá, která vypráví o tomtéž, o týchž lidech, ale šířeji a podrobněji a hlavně jinou řečí – obrazem a zvukem, což je asi při filmovém zpracování Hrabalových látek to nejtěžší. Vznikla nová milenecká dvojice, jejíž osud odpovídá době a místu děje, důležité postavy dostaly soukromou tvář, tedy nejen tu, kterou nosí v pracovní době na šrotišti ocelárny – hlavním dějišti.
Jiří Menzel tvrdí, že natáčí pohádku o lidech, kteří jsou zcela na dně a přesto žijí šťastně. O dvou, kteří se mají rádi a nakonec se dostanou, i když jinak než bývá obvyklé. A skutečně, postavy jeho filmu jsou šťastné – z některých stránek scénáře skoro dýchá pohoda. Jsou šťastné, přestože žijí v lágrech a celý den se – většinou tak či onak z trestu – hrabou ve starém železe. Přestože jim čas, ve kterém žijí, přisoudil úlohu suroviny, neboť ten čas, „to nejsou spalničky, ale epocha". Asi právě proto se tu dá mluvit o pohádce, a také proto, že v ní nevystupují docela reaální lidé – že reálnost přesahují o rozhodující stupínek hrabalovské něhy a humoru.
Hrabalovský svět v barvách může být překvapivý – zatím jsme ho viděli vždycky jen černobíle. Možná, že půjde o něco dost nového, tím spíš, že barvy mají v tom případě jistý zvláštní účel. Ovšem, „jestli to vyjde," říká režisér. Jestli ano, bude na tom mít zásluhu jeho někdejší spolužák, kameraman Jaromír Šofr.
Žánr: Komedie
Země původu: Československo
Rok vzniku: 1969
Délka: 91 minut
Premiéra v kinech ČR: 1. ledna 1990
Režie: Jiří Menzel
Námět: Bohumil Hrabal (kniha Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet)
Scénář: Jiří Menzel, Bohumil Hrabal
Produkce: Karel Kochman, Karel Škop, Jaroslav Koucký
Hudba: Jiří Šust
Kamera: Jaromír Šofr
Společnost: Filmové studio Barrandov – Výrobní skupina: Juráček – Kučera
Natáčeno: Kladno
Hrají: Rudolf Hrušínský (důvěrník), Václav Neckář (Pavel Hvězdář), Jitka Zelenohorská (Jitka), Vladimír Ptáček (Mlíkař), Naďa Urbánková (Lenka), Vlastimil Brodský (profesor), Ferdinand Krůta (Kudla), František Řehák (Drobeček), Leoš Suchařípa (prokurátor), Jaroslav Satoranský (Anděl), Karel Mareš (závodní), Jiřina Štěpničková (Pavlova matka), Vladimír Šmeral (ministr), Evžen Jegorov (saxofonista – doktorův pomocník), Věra Galatíková (svazačka), Jiřina Třebická (Drobečková), Ladislav Šimek (starší příslušník SNB), Otakar Brousek st. (velitel trestnice), Míla Myslíková (trestankyně Elza), Eva Rubínová (trestankyně), Věra Křesadlová (trestankyně), Eva Blažková (trestankyně), Věra Ferbasová (trestankyně), Zdeňka Burdová (trestankyně), Zdeněk Svěrák (delegát ÚRO), Tereza Bariová (Terezka, Andělova nevěsta), Jiří Menzel (trestanec), Jan Vala (strážný), Stella Zázvorková (umývačka nádobí), Vlasta Jelínková (Thimingová), Zora Jiráková (Kudlová), Miloš Kohout (kameraman), Gustav Oplustil (režisér), Oldřich Janovský (funkcionář), Miroslav Saic (brigádník), Karel Hovorka (brigádník), Alois Vachek (brigádník), Bohumil Koška (brigádník)
Údaje o DVD:
Zvuk: Dolby Digital 2.0, 5.1 česky
Titulky: anglicky
Obraz: PAL barevný 4:3
Bonus: Fotogalerie. Filmografie, Rozhovory (Jiří Menzel, František Řehák, Naďa Urbánková, Zdeněk Svěrák)