Příběh filmu režiséra Františka Vláčila a liberatisty Vladimíra Körnera se odehrává v druhé polovině 13. století. Český zemanský synek Ondřej z Vlkova přišel do řádu ještě jako dítě. Nestalo se tak dobrovolně. Snad si ani neuvědomoval, že byl vlastně obětován na usmíření otcova násilného činu, spáchaného na něm samotném, a že byl tedy dvojnásobnou obětí.

 

Až po deseti letech odříkání poznává, že existuje ještě jiný svět, ještě jiný život než ten, který uzavírají pevné zdi řádového hradu. Podlehne volání domova, volání rodného Údolí včel, a pokusí se o návrat. Již se zdá, že bude mít více štěstí než bratr Rotgier, jehož pokus o únik skončil krutou smrtí. Ale i v jeho případě se ukazuje moc řádu silnější a náboženský fanatismus znovu triumfuje nad v té době beznadějným pokusem jedince o vzpouru proti síle dogmatu spojeného s mocí.

 

V časopise Kino vyšel o filmu rozsáhlý materiál v čísle 2 ročníku XXIII. ze dne 25. ledna 1968. Na stranách 3 a 4 se mu věnuje autorka V Ludvíková.

 

Polský hrad Malbork byl postaven ve 13. století původně jako sídlo německých rytířů. Ze středověku pochází rovněž staré polské město Toruň, ve kterém se dodnes zachovaly četné gotické stavby. A právě hrad Marlbork a cihlová gotika v Toruni inspirovaly spisovatele, dramaturga a scénáristu Vladimíra Körnera k napsání námětu Údolí včel.

 

Děj filmu je zasazen do středověku a jeho hrdiny jsou dva řádoví rytíři – Čech Ondřej z Vlkova a Němec Armin von Heide, žijící v řádovém hradě na břehu Baltického moře. Ondřej, který sem přišel již jako malý chlapec, si však jednoho dne uvědomí, že už nechce plnit slib, který dal Řádu. Že nechce být dále mezi mnichy, uzavřen v celách, ve stálých modlitbách, trápen zimou a půsty, v takové samotě, kde smrt je vykoupením. A proto prchá na svůj hrádek Vlkov. Někdo ho však sleduje, kráčí za ním jako stín. Je to jeho jediný přítel Armin von Heide, náboženský fanatik, který slíbil, že Ondřeje přivede zpět a vrátí ho Řádu.

 

Exteriér Vlkova si našel režisér filmu František Vláčil v jižních Čechách v okolí nedostavěného kláštera Kuklova, který je položen blízko Brlohu na Prachaticku v krásné romantické šumavské krajině. Samotný klášter byl pomocí sádry a novoduru dostavěn, a tak se z něho stal hrádek Vlkov. Práce při jeho výstavbě však byla namáhavá. Trámy se tesaly ručně – jako ve středověku. A ačkoliv jde o filmový reál, byl vnitřek kláštera zařízen jako ateliér. Prostory, ve kterých se natáčelo, si nechal kameraman František Uldrich zastropit igelitem, aby dosáhl zcela rozptýleného světla. Přeměnou nedosatavěného kláštera však byla dokončena pouze jedna etapa. Nastala další mravenčí práce architekta a výpravy s vnitřním zařízením. Šlo o to, aby nejen vnějšek Vlkova plně vystihoval dané historické období, ale aby středověké době odpovídal do všech nejmenších podrobností i jeho interiér. Je těžké si představit, kolik práce znamenalo pouhé zařízení kovárnynářadím, kterého se v tehdejší době používalo. A podívá-li se člověk na krásnou řezbářskou práci gotických včelínů, klade si otázku, jak je možné, že se tyto památky po tolik století dochovaly a navíc, jak se je podařilo vypátrat. A tak bychom mohli pokračovat od jednoho k druhému, od věcí, které jsou původní, až k těm, které byly tak dokonale zhotoveny barrandovskými specialisty. Hledá-li tedy dnes někdo Kuklov, nenajde ho. Přijde do „údolí včel", ve kterém je nádherná středověká tvrz Vlkov.

 

Film je dnes hotov. Já jsem tam byla ve chvíli, kdy se natáčela svatba Ondřejova otce, pána z V lkova. Nevěsta se jmenuje Lenora, je zcela mladičká, v tváři má ještě dětské rysy. A třebaže pán z Vlkova již překročil padesátku, dívka je jen o málo starší než dvanáctiletý Ondřej. Na nádvoří visí slavnsotní fábory, uprostřed jsou svatební stoly plné jídla, drůbeže, koláčů, placek, chleba… Přináší se nový džbán vína a pán z Vlkova představuje synovi Lenoru: „Podívej se, tvoje nová matka." A všichni jako by ztuhli, dívají se z pána na Ondřeje a zase na nevěstu.

 

Zatímco kameraman zasvětluje scénu, režisér Vláčil dotváří záběr do nejmenších podrobností: ta paní v čele stolu si nepatrně poposedne dozadu; ten stařík, který hraje žebráka, si sedne na zem, ano přesně tam, a bude si po kouscích ulamovat z kusu chleba, který drží v ruce; ta dívka s dlouhými vlasy zůstane tam u těch dveří, kterými vejde muž se džbánem vína. A dveře už zůstanou otevřeny. A ta stará babička si stoupne sem, úplně doprostřed a bude se usmívat. A ten bezzubý dědeček za stolem bude žvýkat placku a nebude se dívat do kamery… Trvá to snad hodinu, ale náhle je zde obraz, nádherně výtvarně řešený obraz. A pak se ještě zem posype cementem a květy, kameraman Uldrich má již zasvětleno, ještě poslední domluva s režisérem, několik zkoušek a jede se naostro.

 

A další ze 430 záběrů filmu byl natočen. Jeden z těch mnoha záběrů, z nichž každý je novým obrazem, překvapujícím svou výtvarnou kompozicí, která je tak vlastní všem dílům filmového básníka – režiséra Františka Vláčila.

 

A ještě jedna citace:

 

Nový Vláčilův film to nebude mít lehké. Mnohý z těch, kdo se na něj vypraví, ho bude měřit impozantními rozměry Markety Lazarové. A ta je doposud životním dílem Vláčila, v němž se vzepjal po mnohaleté soustředěné práci k vrcholnému uměleckému výkonu, ojedinělému ostatně i v širokém kontextu celé naší kinematografie. Což neříkám proto, že bych chtěl snad předem jeho poslední film, Údolí včel, jaksi "omlouvat" před kritikou. To totiž rozhodně nepotřebuje. Připomínám to z jiného důvodu: že ani tam, kde tvůrce drží svou úroveň a nejde pod možnosti svého talentu, nelze od něho čekat jedno špičkové dílo za druhým, to jest seriál, v němž se možnosti jeho talentu promítnou vždy s maximální intenzitou. Údolí včel tedy není film významu Markety, ale je to současně film velmi vysokých uměleckých hodnot, který právem patří do čelné skupiny naší soudobé tvorby. Je to rukopisem i uměleckým názorem film svébytně vláčilovský.

 

Nevznikl na rozdíl od jeho dvou předchozích historických filmů podle literární předlohy, ale na základě původního Körnerova scénáře, který byl zjevně velmi blízký Vláčilovu pojetí historie i filmu. Říkám historie, ovšem s dodatkem, že Vláčila nezajímá jako "ukončená" kapitola, o které by jenom podával zprávu, kterou by jen ilustroval pro paměť přítomnosti. Vláčila zajímá historie jako živý proces, jako bojiště lidských vášní a zájmů, hledá v ní momenty spjaté s osudem lidství a bez jakéhokoliv učebnicového nebo lacině příměrového charakteru souvztažné k jeho dnešním osudům. V Údolí včel najdeme tuto souvztažnost k základnímu rozvrhu konfliktu mezi lidskou přirozeností a odlidštěným dogmatem. V konfliktu zemanského synka, který vyrůstá v chladně asketickém přímořském hradu řádu německých rytířů a jeho přítele Armina, je obsažen současně velký lidský i ideový svár.

 

Ondřej poslechne hlas vlastní krve, který se v něm ozve, touhu po domově, a utíká z řádu. Armin ho pronásleduje – ne jako mstitel, ale jako přítel, který jej chce vyvést z bludu a vrátit řádu a tím vyšší spravedlnosti a čistotě, v níž tak bezmezně veří. A přitom právě tento Armin ve vyvrcholení konfliktu, veden snahou ochránit Ondřeje "od hříchu" zabíjí jeho budoucí ženu: slepá poslušnost odlidštěné ideji se tu projevuje nejnelidštějším způsobem… Bylo by možné ve výkladu aktualizovat tuto ideu a ukazovat, v čem je právě dnes tak živá – jenže by to byla zbytečná nápověď.

 

A tak jen dodejme, že komorní historické drama, drama rozevřené především mezi Ondřejem a Arminem, je natočeno s vláčilovsky režijním rukopisem a vysokou kulturou. Ovšem přesto se mi zdá, že je-li Vláčil přesvědčivý a jistý ve scénách z domova, který se stává Ondřejovi oním vysněným "údolím včel", pak méně plastického výsledku dosahuje ve vystižení prostředí řádu. Tady se dokonce někdy až prozradí, že jde o historický film, zatímco všude jinde vnímá divák osud člověka v tragickém dilematu historie. Z obou hlavních představitelů se mi zdá přesnější Petr Čepek jako Ondřej; u Jana Kačera, herce i zde velmi kultivovaného, si myslím, že problém je v jeho výběru jako typu pro Armina, že tu chybí víc "vnitřní souhry", která je určena ne hereckým umem, ale právě lidským typem herce. Což ovšem všechno budiž bráno v hodnotách vláčilovských, to jest v hodnotách od průměru výše, s tím, že nejlepší scény filmu dosahují obrovského účinku a dramatičnosti a film jako celek patří k sestavě nejpozoruhodnějších děl, jimiž se může naše kinematografie poslední doby vykázat.

 

M. Fiala

 

A místo všech nadšených diváckých komentářů jen jeden výkřik:

 

40 let starý skvost!

 

Žánr: Drama / Historický

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1967

Délka: 96 minut

Premiéra v kinech ČR: 17. května 1968

Režie: František Vláčil

Námět: Vladimír Körner (podle filmu i stejnojmenný román)

Scénář: Vladimír Körner, František Vláčil

Produkce: Věra Kadlecová, Miroslav Dousek, Václav Havlík

Hudba: Zdeněk Liška

Kamera: František Uldrich

Společnost: Filmové studio Barrandov – Výrobní skupina: Novotný – Kubala

Natáčeno: Kandlův mlýn u Prachatic / Polsko

 

Hrají: Petr Čepek (Ondřej z Vlkova), Jan Kačer (Armin von Heide), Věra Galatíková (Lenora), Zdeněk Kryzánek (pán z Vlkova), Miroslav Macháček (hnědý mnich), Josef Somr (Rotgier), Václav Kotva (sedlák), Josef Kotapiš (uhlíř), Petr Sedlák (uhlíř), Jana Hlaváčová (slepá dívka), František Kovářík (ovčák), Antonín Pražák (lovec), Ludvík Volf (lovec), Ladislav Gzela (Jakub), Pavel Štěpánek (Markvart), Michal Kožúch (Blasius-dabing Vítězslav Vejražka), Jana Hájková (mladá Lenora), Zdeněk Sedláček (mladý Ondřej), Miloš Willig (Komtur), František Husák (šedý mnich)

 

 

 

Údaje o DVD (doufejme, že dopadne lépe než popsané vydání):

 

 

 

Zvuk: Dolby Digital 2.0 česky

Titulky: česky pro neslyšící

 

 

Obraz: černobílý 16:9

Bonus: Filmografie, Fotogalerie, Rozhovory (Jan Kačer, Pavel Taussig, Vladimír Körner), Restaurování obrazu