Rainer Werner Fassbinder (31. května 1945, Bad Wörishofen, Německo   – 10. června 1982, Mnichov, Německo) byl německý režisér, scénárista a herec a také přední představitel New German Cinema (Neuer Deutsche Film), tedy nové vlny německé kinematografie. Byl proslulý především svojí provokativností, kterou můžeme spatřit prakticky ve všech jeho filmech a také až neuvěřitelnou pílí. Za pouhých třináct let tvůrčí dráhy stihl natočit přes čtyřicet celovečerních, umělecky hodnotných filmů se závažnou společenskou výpovědí, což v historii poválečné evropské kinematografie nemá obdoby. Ve stejném časovém rozmezí také napsal jedenáct divadelních her.

Narodil se v roce 1945 v Bavorsku v buržoazní rodině, jeho otec byl lékař a maminka překladatelkou (Lilo Pempeit), jeho rodiče se záhy rozvedli, od šesti let žil s matkou a otčímem. V 15 letech vzdorně přiznal svoji homosexualitu, později utekl z internátní školy k otci do Kolína nad Rýnem. Tady vystřídal několik prací a pomáhal svému otci pronajímat pokoje imigrantům. Začal rovněž psát krátké hry, básně a povídky. Často navštěvoval místní gay bary, kde potkal i svého prvního přítele, řeckého imigranta. V roce 1963 se vrátil do Mnichova. Tady začal studovat divadlo na Fridl-Leonhard Studio a dostal se i k filmu, jako herec, asistent režie a zvukař. V této době rovněž natočil své první 8mm snímky. Ani s nimi se mu ale nepodařilo projít přijímacím řízením na Berlínskou filmovou školu. Zpátky v Mnichově natočil Fassbinder své první dva krátké černobílé filmy Der Stadtsreicher a Das Kleine Chaos.

Jeho první filmové období (1969 – 1971), během kterého stihl natočit přes deset filmů, je spojeno především s jeho fungováním v mnichovském divadelním spolku, do kterého vstoupil v roce 1967 a který po dvou měsících začal vést. Filmy jsou inspirovány Godardem, ale mnoho převzal z her Bertolda Brechta, díky tomu má člověk pocit, že sleduje spíše divadelní adaptaci, než film jako takový. Filmy z tohoto období byly oceňovány kritikou, ale nedokázaly najít popularitu u široké veřejnosti.

Druhé filmové období (1972 – 1976) je spojeno s vlivem hollywoodských melodramat Douglase Sirka. Pod jeho silným vlivem natočil Fassbinder v roce 1974 jeden ze svých nejúspěšnějších filmů Strach jíst duše (Angst essen Seele auf), kde se věnuje dobře známému tématu imigrace v NSR. Za zmínku stojí, že hlavní roli ztvárnil Fassbinderův milenec El Hedi ben Salem, který se s ním ještě téhož roku rozešel. Právě v tomto období je nejvíce patrná Fassbinderova snaha provokovat, když se ve filmech věnuje sexuálním, rasovým a politickým předsudkům.

Jeho poslední tvůrčí období (1977 – 1982) je obdobím mezinárodního uznáním jeho díla, především díky filmu Strach jíst duše. Po jeho shlédnutí prohlásil Vincent Canby, že Fassbinder je nejoriginálnějším talentem od Godarda a na jeho počest v roce 1977 uspořádal v Manhattanském divadle Fassbinderův festival. V roce 1978 natočil Fassbinder svůj vůbec nejslavnější film Manželství Evy Braunové (Die Ehe der Maria Braun), který se později stal součástí trilogie o ženách v Německu po druhé světové válce, společně se snímky Lola (Lola, 1981) a Touha Veroniky Vossové (Die Sehnsucht der Veronika Voss, 1982). Jako předlohu filmu Touha Veroniky Vossové Fassbinder použil  životní příběh německé filmové hvězdy Sybille Schmitzové.

Posledním jeho snímkem byla adaptace provokativního románu Jeana Geneta Querelle (Querelle, 1982). Tento film věnoval svému bývalému milenci Salemovi, který se mezitím dostal do vězení, kde se oběsil.

Ve své nemilosrdné analýze německé mentality, kterou však dovedl prezentovat v divácky přitažlivém rámci melodramatu, poukazoval Fassbinder především na přirozený a nezvratný tržní princip fungování mezilidských vztahů, kdy je slabší, závislý a nepříznivými okolnostmi znevýhodněný jedinec neustále využíván a vykořisťován silnějšími a jejich egoismem postupně vytlačen až na samý okraj společnosti, kde ztrácí svou důstojnost, identitu, život.

Fassbinder umírá v roce 1982 ve svých 37 letech, kdy se mu stalo osudným zkombinování prášků na spaní a kokainu. Během svého života si vysloužil nálepku enfant terrible nové vlny německé kinematografie, ale zároveň se stal i její vůdčí osobností. S jeho smrtí pak mnoho kritiků ztotožňuje i konec tohoto filmového směru.