Blesk sáhne opět k české klasice a čtvrtek 20. listopadu 2008 je dnem vydání filmu Petrolejové lampy v ceně 49,- Kč.

První léta 20. století v jednom českém městečku: Zámožná rodina stavitele Kiliána patří k maloměstské honoraci, ale jejich temperamentní a extravagantní dcera Štěpa nesplňuje představy o dobře vychované slečně. Přibývá jí let a před nedůstojným osudem neprovdané ženy ji může zachránit už jen sňatek s bratrancem Pavlem Malinou, spolumajitelem rodinného statku. Brzy se ale i na veřejnosti prozradí, že bývalý důstojník trpí neléčitelnou chorobou. Činorodá žena nese svůj osud s nezdolnou odvahou.

Sugestivní filmové drama Petrolejové lampy natočil režisér Juraj Herz podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka. Do hlavní role nešťastné ženy Štěpy obsadil Ivu Janžurovou, které se zde podařilo vytvořit jednu z jejích nejlepších filmových rolí. Skvělá je i herecká kreace Petra Čepka v roli progresivní paralýzou stiženého důstojníka Pavla. Režisérovi se v tomto snímku podařilo přesně vystihnout dusnou atmosféru maloměsta na počátku našeho století a zvláštní tesklivost literární předlohy.

Kino číslo 6, ročník XXVI, které vyšlo 18. března 1971 přineslo na stranách 8 a 9 z pera Jaroslava Vokřála článek s názvem Páně Herzovy lampy na petrolej:

Juraj Herz měl bolení v krku, koženou bundu a knír. Pomáhal si sklenicí čehosi, co vypadalo jako zlato s plátky citrónu. Vonělo to jako čaj, a to mě uklidnilo; jinak bych se patrně začal shánět po sklenici zlata za tak směšně nízký peníz víc než po informacích o filmu, který zrovna v sále pražského „Hlaholu“ točil.

Petrolejové lampy: film se bude jmenovat stejně jako Havličkova literární předloha. Filmové studio Barrandov si brzy udělá další čárku za filmování klasika české literatury. Podle toho, jaká jména za filmem stojí, nemusela by spousta lidí litovat, že stráví dvě hodiny v kině místo u karet.

Pane režisére, jak jste přišel na nápad natočit Jaroslava Havlíčka?

Já jsem na ten nápad nepřišel. Ten nápad přišel na dramaturga Václava Šaška ze skupiny.

Váš Spalovač mrtvol je ukázkou toho, co bývá označováno >>ďábelským<< uměním. Sladké hry minulého léta zanechávají v člověku světlý pocit umění od pánaboha, mohu-li to tak říci. Petrolejovým lampám bude kralovat bůh či ďábel?

Režisér Herz se usmál velice temnýma očima. Snad jenom odraz světla se mu usmál na očích.

Tak napůl, myslím. Hlavní hrdina příběhu je stižen francouzskou nemocí; divák může sledovat všechna tři její stadia. Třetí stadium je i na pohled otřesné. Petr Čepek ná šnaci na vytvoření velké role. V závěru filmu jsem akcentoval místa, která mohou zapůsobit očistnou katarzí a zaútočit na city diváka.

Děj filmu se odehrává v posledních minutách minulého století a v prvních třech létech století našeho. Jaroslav Havlíček, mimořádně složitý zjev české literatury, potápí čtenáře do nejbědnějšího rmutu, aby je tudy přivedl k naději, čteme v doslovu „Lamp“. Dívka, chycená do sítě manželství syfilitickým cynikem; vypočítavost, pokrytectví, i cit, tlukoucí v pachu hniloby do bednění jako uvězněný pták. Filmový scénář se nedrží přesně předlohy; závěrem volně nazačuje vyústění, které mělo být vyústěním nedokončené trilogie „uražených a ponížených“ české literatury.

V sále „Hlaholu“ se točila silvestrovská zábava na zlomu století; pánové v bílých náprsenkách, dámy v pudru, brokátu a peří. Iva Janžurová (hlavní ženská role a rovněž ohromná příležitost pro uplatnění kvalit) hrála uprostřed hlučícího davu žalostnou osamělost tak skvěle, že jsem se musel ujistit, zda jde opravdu jen o hru. Okem kamery si ji prohlíželo oko kameramana Šimončiče. Vzdálenost mezi objektivem a žalostným výrazem ve vtáři Ivy Janžurové byla kontrolována metrovým pásem kvůli perfektní ostrosti záběru. Zásobník kamery byl nabit Eastmancolorem, barevným střelivem kameramanů. Taneční páry, proudící mezi objektivem a Ivou Janžurovou, byly asistentem režie vybízeny ke stále rychlejšímu proudění. Zapomínaly však na opatrnost: jejich ramena i lokty měly v pohybu jistou razanci a několikrát ohrozily objektiv kamery, ke kameře přilepené oko Dodo Šimončiče i zuby Ivy Janžurové, něboť ta upíjela z vysoké sklenice.

Petr Čepek (hlavní mužská role) měl kotelty, falešný knírek, přilepený k hornímu rtu a modrou, zlatem a červení obšívanou blůzu, silně připomínající uniformy oficírů starého mocnářství. Zelenkavýma očima, stejně silně připomínajícími oči šelem, přihlížel reji tanečníků, vířících před kamerou. Dlouhá tyč s dychtivým mikrofonem zvukařů se skláněla nad vírem. Dodo Šimončič s jedním okem na hledáčku kamery a s druhým zamhouřeným silně připomínal snajpera. Asistent kamery a režisér se nahrbeně lepili k jeho aparátu jako rádci k šachovi při partii šachu.

„Je to težká role,“ řekl Petr Čepek, když jsem mu řekl „Dobrý den, řekněte mi něco, pane Čepku.“

„Já byl zvyklý hrát spíš sám sebe. Tohle je něco úplně jiného. Je to dobře; člověk musí pořád něco zkoušet. Režisér Herz mi často říká: Přehrávej; je to stylizovaná role a jediné, co mi překáží, je, že se točí v časovém presu. Já mám rád, když je čas sednout si se štábem a debatovat o věcech. Hraji člověka ve třech stadiích oné delikátní nemoci; třetí stadium je totálním rozkladem myšlení i těla. Odborníci z řad lékařů nám popsali duševní stavy v jednotlivých fázích rozkladu, vnější i vnitřní projevy i s takzvanou tabickou chůzí, kterou u nás prakticky nikdo nemohl vidět. Tu chůzi předvedl jeden docent Karlovy univerzity režiséru Herzovi; víte, že Juraj Herz je také hercem. Proto věřím, že mi docentovu ukázku reprodukoval přesně. Samozřejmě, že některé projevy posledního stadia nemoci jsou zdravým člověkem nezvládnutelné. Jiné jsme museli vynechat nembo omezit z těch důvodů, že výsledný efekt pracuje proti záměru; například zadrhávání v řeči místo hrůzně působí vždy trochu komicky.“

„Nemyslíte, že by film dosáhl větší účinnosti jako černobílý? Černá a bílá jsou přece barvami psýchy.“

„Přesvědčil jsem se, že opravdovou bídu i opravdový lesk vyjádří barva daleko úderněji. Černobílý film vyvolává klasičtější dojem a nemá, řekl bych, tak reálnou účinnost. Práce s barvou je náročnější. Je to ovšem složitá otázka: každý jinak cítí. Vzpoměňte na spory, které vypukly po tom, když František Vláčil natočil na barvě Adelheid.“

Asistent režie vyzval pány, aby více kouřili; sál Měšťanské besedy při silvestrovském bálu nemůže mít povětří čisté jako alpská údolí. „Sundejte si ty hodinky, prokristapána,“ říkal, „vyhrne se vám rukáv a záběr je v tahu.“ Muzika hrála Kde se pivo vaří, tam se dobře daří. Ivě Janžurové spadaly podél tváří rusé spirály vlasů, dvě růže měla vetknuté nad půvabným pasem a režiséra Herze trápila horečka.

„Tohle jsou poslední záběry z interiéru,“ řekl. „Ve filmu budou první. Ve scénáři potřebuji volnost, prostor pro nápad. Taková práce mě těší. Já nedělám, co mě netěší.“

„Kdy jste se rozhodl pro Petra Čepka?“

„Točili jsme spolu horror pro televizi; tam jsme se seznámili.“

Zeptal jsem se ještě Petra Čepka, jak se mu hraje s Ivou Janžurovou. Řekl, že skvěle. Že si po přečtení Lamp nepředstavoval v její roli takovou dámu; domnívá se však, že při tomto obsazení markantněji vystoupí propast mezi póly role.

„Chcete jet naostro?“ řekl asistent režie. „Já nevím.“

„Já nevím,“ pokrčil rameny Dodo Šimončič.

Oba se podívali po režiséru Herzovi.

Dvojice se už mezi sklenicí Ivy Janžurové a mezi objektivem kamery naučily hýbat patřičně rychle.

„My můžem,“ řekl kameraman Šimončič.

„Ještě jednu zkoušku,“ řekl režisér Herz.

„Klid. Ticho„, křiknul do sálu asistent režie. „Hudba!“

Kde je sládek, tam je mládek.

„Tanec,“ křikl znovu asistent.

„Kamera,“ řekl hlasitě Juraj Herz a přidržel si hrdlo.

„Pohyb,“ křikl asistent. „Pohyb, pohyb.“

Určené taneční páry se začaly míhat v kritické mezeře mezi sklenicí a kamerou. Tyč zvukařů s dychtivým mikrofonem. Žalostny pohled Ivy Janžurové. Josef Laufer si v Lampách taky zahraje. Jana Plichotvá, pihovatá Muška ze Sladkých her minulého léta. Točilo se dál, když jsem vycházel ze sálu slavného pěveckého sboru s obrovským originálem Alfonse Muchy na stěně. Nábřeží: solí rozežraná břečka bláta a něhu s raznicí pneumatik. Holé koruny stromů naproti na Žofíně a zimomřivá věž vodárny u Mánesa.

Tak ať jim to vyjde. Ať se máme na co dívat a ať nám při tom vrtá hlavou. Ať řekneme, že je to věc, když si režisér Herz vypůjčí klasika české literatury. S klasikem francouzským to už ve Sladkých hrách minulého léta dokázal…

Žánr: Drama

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1971

Délka: 100 minut

Premiéra v kinech ČR: 5. listopadu 1971

Režie: Juraj Herz

Námět: Jaroslav Havlíček (román)

Scénář: Lubor Dohnal, Juraj Herz, Václav Šašek

Produkce: Karel Kochman, Karel Škop, Václav Havlík, Ladislav Novotný

Hudba: Luboš Fišer

Kamera: Dodo Šimončič

Společnost: Filmové studio Barrandov – Výrobní skupina: Karla Copa

Natáčeno: Hrazany u Sedlčan / Benátky nad Jizerou

Hrají: Iva Janžurová (Štěpa), Petr Čepek (Pavel), Marie Rosůlková (matka), Ota Sklenčka (otec), Vladimír Jedenáctik (Malina), Karel Chromík (Jan), Jana Plichtová (Manka), Evelyna Steimarová (Karla), Karel Černoch (Synáček), Josef Laufer (Xaver), Stanislav Remunda (Groman), Jan Schánilec (Jiří), Míla Myslíková (Hilmarová), Josef Červinka (Hilmar), Václav Halama (kočí), Václav Štekl (Mourek), Marie Motlová (jeptiška), Vlastimila Vlková (hospodyně), Karel Augusta (lékař), Václav Vondráček (Machoň), Anna Sedlmayerová (Blodková), Marie Hübschová (Eliščina matka), Jaroslav Blažek (radní Trakl), Petra Kodymová, Marie Černá (Marie), Věra Dvořáková

Údaje o DVD:

Zvuk: Dolby Digital 2.0 česky

Titulky: česky, anglicky

Obraz: barevný PAL 4:3

Bonus: Fotogalerie, Rozhovory (Juraj Herz, Václav Šašek, Karel Černoch), Filmografie (Juraj Herz, Iva Janžurová, Petr Čepek, Marie Rosůlková, Ota Sklenčka, Karel Černoch), Upoutávky