Aha! – Všichni dobří rodáci

Tento týden je překvapivě bohatý na dlouho očekávané české filmy. Jedním z nich je deníkem Aha! na středu 3. prosince 2008 oznámený titul Všichni dobří rodáci za obvyklých 49,- Kč o životních osudech sedmi přátel z jihomoravské vesnice v poválečném období.

Mozaika osudů obyvatel jedné jihomoravské vesničky po skončení druhé světové války. Máj 1945. Atmosféra je plná nadšení a nadějí do budoucnosti. Varhaník Očenáš nacvičuje sborovou píseň oslavující sovětské vojáky. Nenapravitelný zloděj Jořka Pyřk ukradne auto po Němcích a pracovitý sedlák František s chutí oře na poli. Předjaří 1948. Komunisti se chopili moci a lidé se rozdělují do různých táborů. Někteří hospodáři, spíše ti líní a méně schopní, se dali na politiku a ustavili akční výbor. Ze vsi vyštvali největšího sedláka Kurfiřta a zabrali jeho grunt. Červen 1949. Lidé žijí v nejistotě a obavách z nových poměrů. Pošťák Bertin je nešťastně zastřelen. Bezpráví zasáhne faráře, který je zatčen. Očenáš považovaný mylně za původce této křivdy, musí opustit vesnici. Červenec 1951. Jořka si ze strachu před nástupem do vězení raději sám způsobí otravu krve a zemře. Podzim 1951. Druhý největší sedlák ze vsi Zášinek má výčitky svědomí kvůli své mladičké židovské ženě, se kterou se za okupace rozvedl, a ona zahynula v koncentračním táboře. Po jedné prohýřené noci Zášinka zabije býk. Červen 1952. Poctivý sedlák František, který se těší ve vsi velké autoritě, odmítne podepsat vynucený vstup do zemědělského družstva. Pro ostatní vesničany je vzorem, a tak jej noví mocipáni jednoho dne odvlečou. Vánoce 1954. Na smrt nemocný František utekl z trestné vojenské služby domů. Všichni se semknou, aby ho ochránili. Jaro 1955. Ještě slabý, ale uzdravený František zase hospodaří. Léto 1957. Funkcionáři znovu naléhají, aby sedláci vstoupili do družstva. Když Bezpečnost odvede Františka, všichni podlehnou nátlaku. Zima 1958. Františka přiměje ke vstupu do družstva až zoufalý stav bývalých kvetoucích hospodářství. Ve snaze o nápravu se stává se předsedou družstva. Epilog. Po letech se vrací do vsi Očenáš. S lítostí zjišťuje, že František se udřel k smrti. Zbývající rodáci zestárli, čas ohladil hrany a přinesl jim klid a smíření.

Režisér Vojtěch Jasný sbíral materiál pro Rodáky od roku 1946. Spolu s Kachyňovou a Procházkovou Nocí nevěsty přinesl pravdivé svědectví o poválečných osudech vesnice, především o dramatickém přelomu padesátých let Je to jeden z nejkrásnějších a myšlenkově nejhlubších filmů v celé historii naší kinematografie. Mnoho let byl pečlivě ukryt v trezoru, ale přesto mezi lidmi koloval na stovkách videokazet. Není to pouhé popisné vyprávění, ale básnické převyprávění dramatických lidských osudů, které se dostaly do konfliktu s mocí, násilím a krutostí. Vojtěch Jasný ve filmu, který mu mimo jiné přinesl cenu za režii z MFF v Cannes 1968, poskytl mimořádnou příležitost plejádě našich hereckých osobností a životní roli nabídl především Radoslavu Brzobohatému.

Kino číslo 10, ročník XXIII, vyšlo 16. května 1968 s fotografií Waldemara Matušky v roli Zášinka a Drahomíry Hofmanové v roli veselé vdovy na titulní straně. A na stranách 8 a 9 bylo možno číst v článku o připravovaných filmech z pera Ladislava Kapka:

Vojtěch Jasný, mimo jiné autor filmů Touha o Až přijde kocour, mně poskytl interview vleže. Pár dni po operaci kýly odpočíval o polední přestávce na kanapátku v ateliéru: „Materiál pro rodáky jsem sbíral dlouho, vlastně už od roku 1946. Scénář jsem napsal na rozmezí let 1966 a 1967. Postavy jsou inspirovány skutečností, ale také mou fantazií. Bude to spíš elegie, elegický příběh i jakási kronika (moravského městečka od roku 1945 až po naše časy) nebo snad pasionól. Exteriéry natáčíme na Vysočině – v městečku Bystré a jeho okolí. Obyvatelé si tam zachovali svoji osobnost, nepodlehli stereotypům téhle civilizace. Mohli jsme z místních občanů vybrat řadu výborných typů, u kterých je ještě živý a neformální vztah k přírodě. Jejich „hraní“ sladíme s profesionálními představiteli, kteří však také mojí své kořeny na venkově. Hlavní roli vytváří Rodek Brzobohatý, ten vyrostl právě na Valašsku. Vladimír Menšík pochází z Vyškova na Hané. Václav Lohniský – ten je zase z Krkonoš. A Bróďa? (VI. Brodský) Ten umí ještě po valašsku mluvit. Nebo Ilja Prachař – moravčisko! Kapitolou pro sebe je Waldemar Matuška – veliká člověčina, člověk posedlý hudbou a také rytíř, ať se to vzalo, kde se vzalo. Budu vyprávět o střetávání světů rodáků, ale i světa zvířat a přírody se světem lidským. Já věřím po svém na paralelní světy. A dimenze všech těch světů by se měly v Rodácích prolnout, dát něco vyššího, údernějšího, emocionálnějšího, než je jen primární pohled na život. K tomu všemu mně musí pomoci kontrapunkt, paralela a řada dalších prostředků. Obrovskou roli v tom bude hrát kamera Jaroslava Kučery, který umí tyhle dimenze dobře udělat – třeba jeho stromy, to jsou stromy jako živé bytosti. Všichni dobří rodáci jsou filmem mého srdce, jsou i mým návratem ke kořenům. Já v Rodácích dělám to, co mně bylo souzeno, co začal můj otec, matka a moji sousedé. A dělám to rád.“

Jindřich Němec a Adolf Peterka z Bystrého, Rudolf Štaud a Václav Bača z Rohozné u Poličky jsou těmi hlavními představiteli z místních. S největším nadšením hovořili o filmu. Byli to chlapi udělaní, obdivovali práci filmařů a natáčení pro ně byla zajímavá novota. Ale nejčilejší z nich, Adolf Peterka, si mně nakonec postěžoval: „Víte, ten vzduch tady a to horko z lamp a ten rámus v Praze… Už bych se nejraději zase viděl u nás doma.“

Obsáhlejší materiál pak následoval v Kině číslo 17 stejného ročníku, které vyšlo 22. srpna 1968. Autorem reportáže byl tentokrát Ladislav Tunys a zabrala strany 8, 9 a 10:

Ve vzduchu bylo jedno z těch líných letních odpoledni, kdy se člověku nechce nic dělat. Nejlepší by bylo natáhnout se k vodě, občas sí zaplavat. Ležíme u rybnika, slunce svítí s neutuchající silou, ale do vody nesmíme. Tabulka hlásá, že tady je KOUPANÍ ZAKÁZÁNO! Pišu ležíme a zatím se kolem hemží lidé, každý cosi dělá, nemohu vyslídit co, ale činnost to jistě není ředstíraná. Leží tu jen pár áhodných přihlížejících, kteří jsou zvědavi na . jak se natáčí film. Vždyť tady, v obci Bystré na Českomoravské vysočině ještě nikdy žádný filmař netočil. Zapomenutý – až Vojtech Jasný ho objevil a rozhodl se tu své Rodáky, kteří jsou domovským právem v jeho rodné Kelči na Valašsku.

Zatímco čekáme, je část štábu v nedalekém Sulkovcí; pan Skládal se naučil vážit mouku od místní prodavačky, která tu vážila mouku i před dvěma desítkami let, kdy se děj této části filmu odehrává. Hraje vedoucího koloniálu. I on patři k dobrým rodákům Vojtěcha Jasného, jako k ním patří František, Zášínek, řka Pyřk, Veselá vdova, Očenáš, Franta Lampa, Bertin, všichni ti dobří, ší čí lepší lidé, žijící svůj všední život v nevšední době, tak kruté, tak slavné, tak hořké, vzrušené, veselé i smutné… Vojtěch Jasný dává do díla vše, co sám prožil a co zná. Ten film je spojen vnitřním poutem s prožitky, s jeho životem, s jeho dobou – je tedy spojen i s leckterým z nás. Vždyť dobu od května čtyřicet pět žije většina z nás se vším všudy.

Také v Sulkovcí jsme si našli chvíli času. Technici se štábem připravovali v krámku jako dlaň vše pro natáčení, asistentka ještě sháněla babičky, které by šly nakupovat, vázala jím šátky na hlavy, kameraman Jaroslav Kučera pořád nechtěl stisknout spoust kamery, znovu přeskupoval babičky podle barevných šátků… Ta chvíle času nás zavedla k nízkému stavení, sedli jsme si na klády a Vojtěch Jasný se zamyslel.

Kořeny tohoto filmu bych hledal až někde u »Touhy«. První povídka o chlapci vyústila v Kocourovi, povídka o mamince a Anděla předpověděly Rodáky. Já jsem na tento film totiž myslel už v roce 1956, ještě než jsem »Touhu« točit. Samozřejmě, že dnes ho dělám jinak, než bych ho dělal tetkrát Jsem starší, zkušenější, chtěl bych, aby se v něm snoubila jistá nostalgie s velkou bujarostí. Ten začátek filmu po válce je přece velká sranda, všichni jsme chtěli bohatě žít, všechno se v nás uvolnilo. Na a pak přichází rok 1948… Ne, nechci sledovat politický vývoj, ale osudy sedmi kamarádů a Veselé vdovy, ty jsou hlavní v mém fílmu.“

Napadá mí v té chvíli slovo »Kronika«, trochu jsem myslel na to slovo i při čtení scénáře, připomněl mí ho před chvílí i bratr režiséra Jasného, když mi vyprávěl o jejich vesnicí, o rodičích, kteří tam učili (otci nedávno odhalili pamětní desku). Vojtěch Jasný se však tomu slovu brání.

„Nebude to kronika, to ne, všímám si přece jenom klíčových momentů v jejích životě. A bilance je to smutná…“

Odpovídá životním osudům lidí v Kerči?

„Podstatné situace byly jiné, jenom mnohá fakta odpovídala skutečností. Bertin byl zastřelen diverzantem, Veselá vdova taková byla, Zášínek zemřel na rohu býka, Jařka Pyřk byl taky, i s tou smrtí, jenom František ještě žije, ačkoliv ve filmu se nedočká lepší doby. Nedá se tedy mluvit o přesném dodržování životní reality.“

A přece přiliš mnoho lidí odejde ze života v tvém filmu.

„Někteří odcházejí proto, že odejít musí, nikdy by se totiž nemohli smířit s tím, co přišlo. Třeba takový Zášínek. Je to velký fláma, veselý, sedlák jak se patři, srostl s půdou. Musí odejít, protože by nedokázal žít v nové době a jinak než dosud. Jiní odcházejí náhodně nebo prostě tak, jak odchází každý člověk. Nic jsem si nevymýšlel.“

Lidé ve filmu stojí nejednou v mezních situacích, kdy se mají rozhodnout nebo kdy se rozhoduje o nich.

„Právě takové situace mě čím dál tím víc zajímají. Za vším se žím najít smysl života. Ve všech filmech. V tomto smyslu tvoři Rodáci s těmi dvěma předchozími filmy triptych, ne trilogii.“

Triptych, který bude doveden téměř do současnosti.

„Když se to tak vezme, tak ano. Epilog vlastně mluví o dnešku. Je to film o naší generaci čtyřicátníků, o nás, kteří jsme tím vším vědomě prošli. Chtěl bych se k tomu postavit čelem, říci si pravdu o té době. Nechci vzpomínat, nechci být sentimentální. Pokračují vlastně v tom, co tenkrát začali mí rodiče, oba kantoři na vesnici, pokračuji v tom se svými rodáky“.

Překvapilo mě, že nenatáčíš film v rodné obcí.

„Zdejší krajina v podstatě odpovídá svým charakterem okolí Kerče, náměstíčko je také podobné, jenže tady je to přece jiné, řekl bych výhodnější pro natáčení. A i když ve filmu nebude kopírován život obce, přece jenom bych se tam v Kerči cítil vázán lidmi, prostředím. Tady mohu snáze dosáhnout onoho nutného povýšení až do zjednodušení charakterů lidí, osudů i doby.“

Přesto, že nejedno místo ve filmu je bujaré, po přečtení scénáře na mne dolehl jakýsi smutek. Je to pouze můj subjektivní pocit?

„Je to také můj životní pocit, film vyznívá smutně. Myslím, že jsme zem dostali do špatné situace a vytáhnout tu káru z bláta nebude tak jednoduché. Bude potřeba lidí, jako byl František, který se dá do služeb toho, co předtím odmítal a kvůli čemu trpěl. Proto to stane předsedou družstva, proto nemůže stát stranou života v obci. A když pozná, že nemůže stavět dílo tok, jak chtěl, ztratí jeho život smysl.“

A proto také umírá?

„Byl unaven, nemocen, postavil družstvo na nohy, vytvořil své a proto končí i jeho život.“

Myslím, že nejsilněji je to vyjádřeno v Epilogu filmu, kdy se vrací Očenáš domů, do vesnice, v níž varhaničil. Lidé ho už nepoznávají, vyrostla nová generace, Očenáš mluví s Františkovým synem, ten ho ani nepozve domů. Františkova dcera však Očenáše pozná, bývala jeho žačkou na varhany, pomůže mu hledat tajemství Františkova života.

„Proto nekončím politickým vyznáním; ale odpovědí na Očenášovu otázku, co říkal tatínek před smrtí? Tatínek říkával, že zůstal sám, že ho lidi nepochopili; nejčastěji říkával: jdi a poslouchej, jestli uslyšíš lidi na poli zpívat. A Očenáš nakonec slyší dětský hlásek, jak zpívá písničku »Husička divoká letěla z vysoka…« Říkali mi, abych na konci vyjádřil tvářnost současné vesnice, to, jak lidé žijí, kolik si vydělají, že se jim daří dobře. Mně však šlo o lidské hodnoty. František přece předběhl svou dobu, když bere předsednictví družstva po tom, co všechno zažil v kriminále a ve vesnici.“

Opravdu to tedy nebude kronika, spíš elegie, ovšem také výtvarná báseň o životě, o české krajině. Barva tu hraje velkou roli.

„Všechno tu bude spojeno s barevným vyjádřením, které vychází z prudkých změn ročních období a je ve vztahu k osudům a událostem. Barevná skladba jde do důsledku ve všech záběrech a scénách. V tomto filmu je záležitostí tří lidí. Ester Krumbachová vypracovala barevný scénář, kterého se kameraman Jaroslav Kučera drží. V kostýmech i v přírodních záběrech… je to těžká práce. Barva tu má svůj filmový grunt. Třeba: po radostném nástupu svěží zeleně těsně po válce přichází střetání, které se projeví v barvě.“

Takže zkušenosti s barvou, získané v »Kocourovi«, tu nenajdou své uplatnění?

„V Kocourovi byl barevný princip jiný, tady je spojen s filosofickým dosahem, se snahou zvýraznit osudy lidí a země. Jiná barva je ve chvílích veselí, jiná ve chvílích umírání či smrtí. Myslím si, že moderní film se v budoucnu bez barvy neobejde. U nás jsme v tom poněkud pozadu, ale stále víc se barva stává nutným funkčním prvkem.

To chce ovšem naprosto jiný způsob střihu, barevný film se nedá skládat jako černobílý. Ale ve střižně jsem rád, uvědomím si tam vždy mnoho věcí a chtěl bych, aby byl střihač spolutvůrcem. Je to další člověk, který přichází k filmu nezatížen, neunaven, má čerstvé oči, nový pohled a může proto mnoho pomoci.“

Rybník se leskl, modrá obloha se v něm odrážela. Pod strání jel vůz s vysoko navršeným senem. Kameraman Kučera tam zamířil objektiv kamery. Pak si postavil před boudou na stolek tři skleničky a džbán s vodou. Měl natočit kratičký záběr, který prozradí, že v boudě jsou skryti tři lidé, a domlouvají se na zastřelení Očenáše. Snad stokrát přeskupil skleničky, než stiskl spoušť kamery. Snad stokrát udělal šest kroků od stolu ke kameře, aby si hledáčkem ověřil, že konečně je postaveni skleniček správné. Zatím sedíme s Vojtěchem Jasným a čekáme, až Jaroslav Kučera skončí natočení těch několika málo metrů filmu. Řeč se stočí na problém herce a neherce ve filmu.

„To už asi bude věčný problém. Já ho řeším podle potřeby. Jednoho nevylučuju druhým. Někdy je potřeba herce, třeba, když má nést celou akci, jindy je potřeba typ. Starší lidé bez herecké průpravy si snadno zvyknou před kamerou, nemají tolik zábran, nejsou ješitní, jsou spontánní. Tady jsme třeba našli paní Navrátilovou, hraje Babičku-sýčka, je vždycky tam, kde se zle naplňuje osud. Když jsme za ní přišli poprvé, hodila po nás lopatou – právě odhazovala sníh. Teď mí dala rosničku, prý přináší štěstí.“

Film bude neobvykle dlouhý, přes tři tisíce metrů, nebylo by lepší, kdyby byl dvoudílný?

„Kratší jsme ho udělat nemohli, chtěli jsme, aby některé scény měly čas a možnost v divákovi doznít. A dvoudílný film dělat není výhodné ani distribučně, divák leckdy zapomene, co bylo v díle prvním. Snad diváky délka filmu neodradí.“

Bude to však film dost náročný, bude vyžadovat na divákovi, aby se zamýšlel.

„A přece si myslím, že to bude film divácký. Nechtěl bych ani, jako jsem nechtěl u předchozích, aby na mé filmy chodili jen vybraní lidé. Pak ztrácí film svou podstatu.“

To znamená, že příští filmy budou opravdu pro velkou diváckou obec?

„Chtěl bych teď natočit něco veselejšího, třeba formou muzikálu, ale po svém, snad něco o záhadách života a přírody, ale to se ještě uvidí.“

A vidělo se, i když zatím něco jiného. Přes strohý zákaz koupání, co chvíli lezli do vody dva muži a pomalu plavali k ostrůvku uprostřed rybníka. Tam se měli smluvit, jak připraví o život Očenáše. A na břehu číhala kamera s Jaroslavem Kučerou a před ní na nízké židličce seděl režisér Vojtěch Jasný a hlasem, který měl být silný, volal na herce své příkazy. Pak už se jenom čekalo na slunce, protože na chvíli ho zastínil mrak.

Žánr: Drama / Komedie

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1968

Délka: 115 minut

Premiéra v kinech ČR: 4. července 1969

Režie: Vojtěch Jasný

Pomocná režie: Jaromír Dvořáček

Asistent režie: Lubomír Břinčil, Ladislava Boudová

Scénář: Vojtěch Jasný

Dramaturgie: Václav Nývlt

Produkce: Jaroslav Jílovec, Jana Koubová, Jaroslav Koucký

Hudba: Svatopluk Havelka

Kamera: Jaroslav Kučera

Druhá kamera: Karel Ludvík

Asistent kamery: Jiří Pospíšil

Architekt: Karel Lier

Výtvarník: Ester krumbachová

Kostýmy: Ester krumbachová, František Zapletal, Vlasta Malíková

Masky: Oldřich Vlach, Vlasta Matuchová

Střih: Miroslav Hájek, Jan Kučera

Zvuk: Dobroslav Šrámek

Odborný poradce: František, Unčovský

Společnost: Filmové studio Barrandov – Výrobní skupina: Šmída – Fikar

Natáčeno: Bystré u Poličky

Hrají: Martin Růžek (komentář), Vlastimil Brodský (Očenáš), Radoslav Brzobohatý (František), Vladimír Menšík (Jořka Pyřk), Waldemar Matuška (Zášinek), Drahomíra Hofmanová (Veselá vdova), Pavel Pavlovský (Bertin), Václav Babka (Franta Lampa), Josef Hlinomaz (Frajz), Karel Augusta (Joža Trňa), Ilja Prachař (Plécmera), Václav Lohniský (Zejvala), Věra Galatíková (Františkova žena), Helena Růžičková (Božka), Oldřich Velen (příslušník VB), Marie Málková (Zášinkova žena), Jiří Tomek (Máčala), Jaroslava Vysloužilová (Fana), Zdeněk Kutil (Arnošt), Jaroslava Tichá (Anděla), Oldřich Slavík (kaplan), Alexandra Korytová (Marie ml.), Vladimír Ptáček (Rabona), Eva Blažková (Očenášová), Svatopluk Skládal (Juchta), Karel Vochoč (Peton), Michaela Černá (Marie st.), Ivana Bílková (Kurfiřtová), Milan Sandhaus (Kurfiřt), Růžena Merunková (Lampová), Ludmila Lebedová (učitelka), Oldřich Vykypěl (farář), Lubomír Kostelka (Véna), Jiří Kodet (muž), Jindřich Bonaventura (tajný), Bohumil Koška (tajný), Otakar Horký (hudebník), Jan Báča, Anna Navrátilová, František Unčovský, Rudolf Peterka, Jiří Němec, Milada Burešová, Jan Mauer, Rudolf Štaud, Antonín Divoký, František Dostál, Leopold Fric