Úterní Aha! – Dobré světlo

S nápisem Český kinematograf jako další nej domácí kinematografie posledních let měl být na pultech v úterý 13. ledna 2009 titul Dobré světlo za cenu 49,- Kč. Vydavateli jsou Magic Box a NORTH Video a jde o film, na který se v době jeho vzniku hodně chodilo… Příběh mladého architekta, který v objektivu našel krásu i odvahu k rozhodnutí. Fotografování ženského aktu ho zajímalo naposled za studií. Nyní, když se k zálibě vrátil, nechápe ho rodina ani kolegové v práci. Jenže se stala "malá" chybička a nakonec vyšlo Zapomenuté světlo…

Hrdinou příběhu je architekt Viktor Průcha, který se ve svých 40 letech rozhodne změnit poklidnou a zajištěnou existenci. Je unavený věčnými kompromisy a ústupky vlivným osobám. Odstěhuje se od manželky z luxusní vily do svého bývalého ateliéru na okraji města a rozhodne se znovu fotografovat. Vrátí se k tvůrčím ambicím z mládí – k fotografování ženských aktů. Modelku najde v nevšedně půvabné mladičké cikánce Arance, která ho přitahuje směsí dětské naivity a probouzející se ženskosti, ve spojení s svobodomyslným a zároveň svým způsobem zásadovým životním postojem. Odhalování krás ženského těla však znamená pro Viktora i odhalování charakteru lidí z okolí. Výstava, kterou uspořádá ve foyeru městského divadla, pobouří prudérní maloměšťáky. Současně s pracovními problémy musí řešit nejen manželskou krizi, ale i vztah k mladé, vyzývavé milence Majce.

Snímek natočil zkušený režisér Karel Kachyňa a do hlavní role Viktora obsadil výborného Karla Heřmánka. Ženy, které zasáhnou do jeho života hrají Ivana Chýlková jako bývalá milenka Majka, Jana Šulcová coby manželka Soňa a debutantka Anna Tomsová jako cikánská dívka Aranka. Přestože od vzniku filmu se mnohé změnilo, v mnoha ohledech zůstal snímek více než současný. Také svou výtvarnou stránkou se už ve své době vymykal průměru barrandovské produkce. Režisér natočil kritickou výpověď tak říkajíc v dovolených mezích.

O filmu vyšel informativní článek v časopise Kino číslo 2, ročník XLII., které vyšlo 20. ledna 1987. Na stranách 4 a 5 z pera Jiřího Frauhaufa lze pod názvem Akt jako společenský fenomén ve filmu Dobré světlo číst následující:

Asi není náhoda, že mezi památkami na prvopočátky existence lidské společnosti figurují i sošky, představující ženské tělo – Věstonickou Venuši určitě každý zná už od školních let. Věčný ideál ženství a ženské krásy v průběhu staletí procházel nejrozmanitějšími podobami, měnilo se i chápání lidského těla jako takového: byly doby, kdy nahota byla i na veřejnosti něčím normálním, jindy se v ni spatřovalo mámeni pekelné. S během věků se vystřídaly snad všechny technické možnosti výtvarného zpodobnění lidského modelu – hlína, kámen, mramor, bronz, barvy a plátno, od minulého století fotografie, dnes film a video…

Dějiny výtvarných umění nám připomínají, že ne každý umělec, který svou tvorbou oslavil krásu člověka, se ve svém okolí setkal s pochopením; mnohá díla, považovaná nyní za klasická, byla v době svého vzniku označena za skandální. Koho dnes napadne vzpomínat na rozruch, který mezi pařížskými měšťáky zhruba před sto dvaceti lety vyvolaly Manetovy obrazy Snídaně v trávě či Olympie? Obdobnému problému je věnován nový film zasloužilého umělce režiséra Karla Kachyni Dobré světlo, který vznikl podle společného scénáře s jeho stálým spolupracovníkem Karlem Čabrádkem. Film se zatím všude, kde byl promítán, setkal s vysokým zájmem diváků. Nemusíme si asi zastírat, že mnozí z nich v něm hledají něco mimořádně dráždivého, balancujícího na hranici kdoví čeho. Tito návštěvníci kin ale určitě musí být zklamáni; vždyť už jsme měli možnost vidět v našem filmu i na televizní obrazovce nejednu domácí herečku hodně neoblečenou, a zdaleka ne všichni předcházející tvůrci se s těmito sekvencemi vyrovnali na takové úrovni jako Kachyňa. Ostatně nahota jako taková už i u nás přestává být osvědčeným tahákem, a navíc u kdejakého rybníka je toho k vidění podstatně víc než v Dobrém světle.

Kachyňův film vypráví o čtyřicetiletém Viktoru Průchovi, působícím jako architekt v meším okresním městě. Incident s jedním z místních občanů kvůli nehodě jeho vnučky je poslední kapkou ve Viktorově nespokojenosti s dosavadním životem, s ústupky a kompromisy, do nichž se dal postupně dotlačit v zájmu vyššího standardu. Viktor se rozhodne rázně změnit svůj dosavadní život a vrátit se k někdejšímu uměleckému zájmu o fotografii aktu. Další průběh filmu je pak věnován nejrozmanitějším okolnostem, které jeho obnovenou fotografickou činnost provázejí.

Je třeba říci, že autoři filmu se zaměřili především na společenský aspekt zmíněné umělecké disciplíny. Důraz je položen na hledání vhodné modelky, dále se ve filmu hojně cvaká spouští fotoaparátu a problémová konstrukce spěje k událostem kolem výstavy v místním divadle. Tvůrci záměrně opomíjejí technické a tvůrčí aspekty této mimořádně obtížné fotografické oblasti, přípravy modelu, osvětlení, expozice, kompozice atd. Nezasvěcený divák tak možná získá zkreslený dojem, že stěžejní aspekt fotografie aktu tkví v nalezení vhodné a ochotné dívky, a že pak stačí kdekoliv a kdykoliv pálit od boku jeden záběr za druhým, aby vznikly desítky výstavních snímků, zhotovených navíc v poněkud archaicky vybaveném ateliéru i fotokomoře. Ve filmu ani není patrný výrazový odstup od Viktorovy někdejší tvorby, všechny fotografie jsou jakoby z jednoho kadlubu. (Připomeňme. že použité snímky barrandovského kameramana Petra Hojdy jsou skutečně na úrovni.) Sice, jak bylo řečeno, záměry autorů tkvěly jinde, ale již jen z hlediska určité výjimečnosti námětu mohlo být věnováno o něco víc prostoru ozřejmění umělecko-estetických aspektů problému.

Paralelně s „tvůrčí" linií filmu se odvíjí životní příběh Viktora Průchy – osobní i pracovní. Osou Viktorova konfliktu je jeho pokus vymanit se z vlivu a prostředí místní „elity", porušit její vnitřní, v podstatě protispolečenské zákony a postavit se dokonce proti ní. Z jejího hlediska je Viktor odpadlík, kterého je třeba neutralizovat; a architekt svým protivníkům sám nabízí zbraně svou „skandální" výstavou. Pod rouškou obhajoby morálních zásad se jej pokoušejí zlomit, případně až existenčně poškodit, snaží se najít všemožné argumenty pro společenskou nevhodnost, ba nebezpečnost Viktorovy činnosti. Soudě podle osudu výstavy a závěrečné reakce mladého komunálního fotografa Přemka přesvědčit o tom okolí se jim částečně zdaří.

Právě tento společenský aspekt – odhalení soukromých motivů jednotlivců krytých „zájmy celku" – je jednou z nejcennějších deviz Kachyňova filmu. Nelze však nevidět, že právě tato linie snímku je bohužel v realizaci o něco slabší. Některé motivy jsou spíše jen nahozeny, nemají potřebnou přesvědčivost a herecké ztvárnění (za ty nejmarkantnější: sekvence úvodní svatby, vyšetřování kriminalistů, dialogy s přítelem malířem, vyjednávání se stavebníky, konec konců i postava předsedy ONV, který jako deus ex machina v závěru odstraní některé z Viktorových potíží), občas to zabrkne i ve vývoji vlastního příběhu. Téměř jako by se před námi současně odvíjely dva filmy s nestejným nasazením tvůrčího týmu. Pro úplnost obrazu však přidejme další aktiva na misku kladů: dobré herecké výkony trojlístku protagonistů K. Heřmánka, I. Chýlkové a (zatím?) neherečky A. Tomsové, již zmíněnou potřebnou estetickou úroveň při zvládnutí přece jen choulostivého námětu… Názory a reakce diváků na Dobré světlo se až diametrálně různí – ale to je konec konců i jednou ze známek toho, že umělecké dílo splnilo část svého poslání vyprovokovat adresáta k zamyšlení a diskusi.

Žánr: Drama / Psychologický

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1986

Délka: 91 minut

Premiéra v kinech ČR: 1. ledna 1987

Režie: Karel Kachyňa

Námět: Karel Čabrádek

Scénář: Karel Čebrádek, Karel Kachyňa

Produkce: Oldřich Mach, Tomáš Baloun, Iva Šetková

Hudba: Angelo Michajlov

Kamera: Vladimír Smutný

Společnost: Filmové studio Barrandov – Výr. skupina: 1. DVS ved. Jiří Blažek

Hrají: Karel Heřmánek (Viktor Průcha), Anna Tomsová (Aranka, dabing Táňa Medvecká), Ivana Chýlková (Majka), Jana Matiášková (Katka), Ilja Prachař (doktor Tomášek), Jan Pohan (Karas), Petr Pelzer (Dušek), Jan Hartl (Přemek), Eva Jeníčková (prodavačka), Jana Šulcová (Soňa), Ondřej Havelka (Zich), Adolf Kohuth (lamač), František Řehák (tajemník), Gabriela Wilhelmová (Kvapilová), Bořivoj Navrátil (ředitel divadla), Zdeněk Hradilák (předseda), Marek Vašut (nápadník), Ljuba Skořepová (Majčina matka)