A na řadu přichází další reedice. Blesk zopakuje ve čtvrtek 15. ledna 2009 vydání filmu Vesničko má středisková za 49,- Kč. Slovo kultovní začíná bý v poslední době používáno snad až velmi často, ale co o této komedii, která zlidověla svými hláškami, prohlásit jiného, než že právě ona k takovým patří?
A tak se odvolám na časopis Kino, číslo 6 ročníku XLI., které vyšlo 18. března 1986. Na stranách 6 a 7 s podpisem Heleny Hejčové vyšel v těsném sousedství informace o předsjezdových aktivitách Studia dokumentárních filmů KF Praha článek Hořce humorný příběh Zdeňka Svěráka a Jiřího Menzela:
Byl to jeden z posledních natáčecích dnů, když se koncem loňského léta sešli na taneční zábavě v barrandovském ateliéru číslo 2 téměř všichni hrdinové našeho příběhu. Obyvatelé jedné malé vesničky, lidé mladí i staří, dobří i méně dobří, zamilovaní, žárliví, moudří i hloupí, šťastní i nešťastní – prostě takoví, jak je vymyslel a napsal, nebo chcete-li vypůjčil si ze života scenárista Zdeněk Svěrák a jak je zživotnil režisér Jiří Menzel.
Potkáme tu, osaměle rozjímajícího nad půllitrem, hlavního hrdinu – závozníka Otíka Rákosníka, pro svou dětinskou prostotu terč častých vtípků. Každý ví, že jediným zájmem tohoto ušatého málomluvného habána jsou holubi a biograf a jedinou starostí nerozzlobit zbožňovaného parťáka šoféra Pávka. Ten je tu také, ale na Otíka se nepěkně mračí; ono dělat s tím roztržitým, natvrdlým dospělým dítětem je i nad síly takového kliďase, jako je Pávek. Zábava je v plném proudu, kapela střídá dechovku s muzikou, připomínající trochu rock a trochu cirkulárku, a ač nezasvěcený stěží něco postřehne, právě se odehrává na parketu jedno ze zdejších malých dramat. Zoufale zamilovaný Pávkův syn Jarda, jemuž raší na bradě první vousy, už nesnese pohled na svou milovanou učitelku Kousalovou v náručí přívandrovalého malířského frajera. Konečně se odhodlá vyzvat svou vyvolenou k tanci, ale jen proto, aby žadonil, naléhal, vyhrožoval… Jiné milostné drama, které – jak se brzy ukáže, skončí skandálem se odvíjí mezi mladou pani Turkovou a sympatickým zootechnikem Kašparem, což ovsem neblaze nese věčně podnapilý a věčně žárlivý zákonitý manžel oné hezké paní Turkové. Nechybí tu ani moudře ironický doktor Skružný, skeptický romantik, který toho ví hodně o životě a lidském soužení. Mimo jiné se rád kochá krajinnými krásami, v důsledku čehož se ocitá se svým autem v příkopech u silnic častěji, než je zdrávo. A kdo je tu dál? Vychytralý podnikavec Pražák Rumlena, majitel honosného letoviska a reprezentativní manželky. Vyslechneme-li jeho rozhovor s předsedou družstva Kalinou, je nám hned jasné, že se tady smlouvá obchod nepříliš morální a že chalupa Otíka Rákosníka, jakož i jeho další osud, v němž má být vhozen do „džungle" velkoměsta, jsou ohroženy.
K zmíněným postavám připojme ještě drůbežářku Hrabětovou, ženskou s pusou prořízlou a dobrým srdcem, tragikomickou postavičku kameníka Odvárky či figuru nepříliš duchaplného rostlináře Kunce a známe prakticky všechny hrdiny nového barrandovského filmu Vesničko má středisková. A jaký příběh nám budou tito hrdinové vyprávět? Takový dost veselý, ale i trochu smutný, o všedních dnech obyčejných lidí z venkova dnešního času, příběh složený ze střípků radostí a trápení, lásek i nelásek, příběh o dobrotě a soucitu i o zlobě, závisti, chamtivosti a egoismu, o pokrytectví, morálce i pseudomorálce. Tedy takový člověčinou vonící obrázek „jako ze života." Nese se v tónině dobromyslné komické nadsázky, ale pod tím humorem cítíme trpkou příchuť. Má vtipné dialogy a jeho hrdinové našli znamenité filmové interprety.
Roli Otíka, jehož postava je jakýmsi katalyzátorem lidských charakterů, svěřil režisér Menzel typově přesnému maďarskému herci Jánosi Bánoví, který je ve své vlasti velmi oblíbený a jehož nesporné herecké kvality jsme mohli před časem ocenit při hostování budapešťského Divadla Jozsefa Katony. Šoféra Pávka si s chutí přímo hmatatelnou zahrál Marian Labuda, nevěrnou paničku Libuše Šafránková, jejího milého Jan Hartl. žárlivého manžela Petr Čepek, doktora Skružného Rudolf Hrušínský, malíře Zdeněk Svěrák… S těmito a dalšími herci a postavami filmu Vesničko má středisková se setkáme poprvé už v květnu v programu letní části FFP.
A protože „Vesničká" zdaleka není prvním filmem, k němuž napsal scénář Zdeněk Svěrák, a také proto, že tento úspěšný scenárista a stále populárnější herec oslaví za pár dnů půl století na tomto světě, položili jsme mu několik otázek:
Závozník Otík z „Vesničky" mi tak trochu připomíná stařečka Komárka z vašeho a Smoljakova filmu Na samotě u lesa. Oba jsou jaksi bezradní proti lidskému sobectví a bezcitnosti. Věříte v sílu morálního poselství filmu?
Už dávno se myslím přišlo na to, že uměni nemá sílu napravit rošťáky, ale ze může posílit dobráky. A i to je důležité. Oni jdou životem a dělají dobré skutky. A třeba si myslí: Vidíte, a co z toho mám? A řeknete-li že dobrý pocit, oni řeknou: A co si za to koupím? Když potom tenhle člověk vidí v biografu film, kde ho právě takové chování „jen pro dobrý pocit a čisté svědomí" dojme a potvrdí se mu, že je takových „bláznů" víc, pak snad morální poselství našlo adresáta.
Začal jste u filmu společně s Ladislavem Smoljakem jako scenárista, ve většině svých filmů jste vytvořil menší či větší herecké úlohy a po filmech Vrchní, prchni, Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman ležící, spící a zejména po hlavní rolí, kterou jste si zahrál v Olmerově filmu Co je vám, doktore? vstupujete do povědomí diváků stále více jako herec (v anketě o nejpopulárnějšího herce FFP ’85 jste se dokonce dostal mezi první desítku). Jak se ze scenáristy stane herec?
Tak, že ho nějaký režisér přemluví či výzve, aby si v jeho filmu zahrál. Možná se z něho nestane herec, ale hrající scenárista, který udělá nejlíp, když pokud možno moc nehraje a spíš tam pouze „je" a chová se tak, jako by ho nefilmovali.
V poslední době sa zdá, že jste nalezl ideální hereckou polohu v tragikomických postavách, jako je doktor Burda va zmíněném Olmerově snímku nebo i nešťastně zamilovaný inženýr Hnyk jeho nového filmu Jako jed. Hrají se vám lépe postavy „cizí" nebo ty, které jste sám napsal?
Mezi hraním postav cizích a těch, které jsem sám nebo s Ladislavem Smoljakem napsal, není velký rozdíl, protože jsme si žádnou postavu, šitou, jak se říká na tělo, nenachystali. Většinou to bylo tak, že jsme napsali scénář, aniž jsme mysleli na to, zda a koho bychom v tom měli hrát. Například o tom, že mi bude svěřena hlavní postava ve filmu Jára Cimrman ležící, spící, jsem se dozvěděl z rozhlasového rozhovoru s L Smoljakem. Cizí postavy, t. j. postavy z pera jiného autora, jsem nucen si přivlastnit. Režisér, je-li moudrý (a Vít Olmer takový někdy bývá), musí počítat s tím, že mě ve vlastním zájmu nesmí tlačit do poloh, v nichž nejsem doma, a naopak mi může popustit uzdu tam, kde se cítím dobře.
Píšete vlastně jen komedie. Patříte sám k vděčným divákům tohoto žánru?
Patřím, ale ne všechno, co se pod střechu komedie vejde, mám rád. Čím ztřeštěnější, tím je mi vzdálenější. Frontálním útokům na bránici většinou odolávám. Platí na mě zákeřnější metody: když je to jako ze života, když je to jakoby nechtěné a když je to zároveň k smíchu i k pláči. Mému srdci jsou blízké takové komedie jako Rozvod po italsku, Podzimní maratón, Moji přátelé I, Byl jsem při tom nebo Faunovo velmi pozdní odpoledne. A taky mám slabost pro staré české filmy… Máte pravdu, že píšu jen komedie. Smích potřebuju k životu jako sůl.
Onehdy jsem však udělal výjimku a napsal pro televizi hru Případ Platfus. Při ní se diváci moc nesmáli. Překvapilo mě nejen množství dopisů, které jsem dostal, ale i jejich obsah. Někteří diváci psali, že když viděli v titulcích moje jméno, očekávali, že to bude zase nějaká hloupost… a byli mile udiveni, že to tentokrát hloupost nebyla. Člověk si myslí, že publikum potěší, když mu dá veselo, a ono se ukazuje, že je tu ve vzduchu potřeba mluvit o slušnosti, lidské důstojností a křivdě. Ale i tak si myslím, že je mi souzeno dělat spíš ty hlouposti.
Tak vám přejeme za všechny diváky, filmové i televizní, abyste těch chytrých a mile pošetilých „hlouposti" udělal ještě mnoho.
A ještě v témže roce se na film dostalo znovu. Kino 11, stejný ročník XLI., z 27.května 1986. Zatímco hlavním probíraným zahraničním filmem byl polský Vabank II, českým kriminálka Tísňové volání, našla se zmínka o Chorus Line nebo profil Nikity Michalkova, na straně 15 v rubrice Recenze – glosy – polemiky vyšelo několik sloupců s názvem Šťastné setkání s podpisem V. Kratochvílové:
Ještě než jsme viděli nový film Jiřího Menzla Vesničko má středisková, proslavily se už některé scény, resp. dialogy diky otištěni ukázek ze scénáře ve Filmu a době a v sobotní příloze Svobodného slova. Slibovaly vtip a nápady, humor, který by mohl dobýt publikum obcházející leckdy české filmy obloukem.
Autorem scénáře je Zdeněk Svěrák, který se již docela odpoutal od cimrmanovské dílny (stejné jako v televizní hře Případ Platfus) a jeho rukopis má ve Vesničce spíše hrabalovské kořeny. V žádném případě není toto označení míněno jako obviněni z plagování, nýbrž konstatování o podobném pohledu na životaběh se zdůrazněním všech kontrastů a šťastně viděných souvislosti. Na počátku stojí Svěrákův (i Menzlův) smysl pro zdánlivý paradox a dar nechat volný průběh humoru rostoucímu z nadsázky, aby tak vynikla komičnost situací a vztahů mezi mimi. V portrétu vesničky Postranice a jejích obyvatel je cítit shovívavost a zklidňující nostalgii, v převaze je úsměvná drobnokresba s dotažením ke groteskní poloze.
V centru vyprávěni je asi třicetiletý sirotek Otík Rákosnik, přerostlý chlapec, dobrák, který je, jak říká jeho sousedka „momentálně zaostalý". Otík je postava, která patří do koloritu vesnice, jeho bezbrannosti sice někteří využívají (tajní milenci Jana Turková a zootechnik Kašpar), ale většinou se k němu chovají mírně a shovívavě. Náleží k samozřejmostem vesnického společenství stejně jako moudře skeptický doktor Skružný. hypochondrický hostinský, prchlivý, ale ve skutečností dobrácký řidič Pávek, žárlivec Turek, rozvážný předseda družstva Kalina i klevetivá pani Hrabětová. Je to vesnička, jak má být, či spíše jaká by neměla být, viděna autory v tom lepším světle, ale nikoliv s úmyslem „lakovat věci na růžovo", nýbrž se snahou vidět v lidech utěšenější stránky. A přitom je i varovat před pragmatickou a bezcitnou morálkou, kterou do uzavřeného světa vnáší například chalupář Rumlena, z Prahy, když přemlouvá Otíka, aby prodal chalupu jeho podnikovému řediteli a odstěhoval se na pražské sídliště. Otík, který ve své prostoduchosti samozřejmě vůbec nechápe, v jaké se ocitl hře, chce nabídku přijmout už jen proto, že je v Praze padesát sedm biografů.
Vesnička má dvě velké předností. První jsou výborně napsané dialogy, z nichž mnohé utkvi bezesporu v pamětí (kombinování dialogu z filmu uvedeného v televizi s rozhovorem pani Hrabětové s předsedou; vyšetřováni hostinského doktorem Skružným a nepochybně i otázka doktora, kterou položí při návštěvě u Pávků – ,Jak to vypadá na sedmým schodě?", což je žádost o podáváni nejsprávněji vychlazeného piva). Druhým a u Menzla již zcela samozřejmým kladem je herecké obsazeni. Intuici pro výběr protagonistů vynikal již od prvního filmu, ale v posledních letech si našel skupinu interpretů, kteří naprosto přesně odpovídají jeho záměrům. Tradičně je to Rudolf Hrušinský nejstarší – po Postřižinách a Slavnostech sněženek – (v menši roli se ve Vesničce objeví i Rudolf Hrušínský mladší a v epizodě dokonce Rudolf Hrušínský nejmladší), děla Libuše Šafránková, Petr Čepek, Miloslav Štibich, Jiří Schmitzer. Do role Otíka obsadil režisér Jánose Bána, člena budapešťského Divadla Józsefa Katony, který se ve své vlasti dostává mezi nejobsazovanější filmové herce. (Viděli jsme ho v komorním snímku Každou středu i při hostováni toho domovského divadla loni v prosinci v Praze.) V nové poloze se představuje Marián Labuda, který v roli řidiče Pávka zdařile tlumil svoji poněkud „drastickou" komiku.
Vesnička je obdobně jako Slavnosti sněženek mozaikovitým sledem epizod, které však mají na rozdíl od adaptace Hrabalových povídek těsnější pouto dramatické i významové. Humor této komedie je sdílnější pro širší publikum – bez náznaku podbízení. Téměř každá scéna má svou pointu, jako by byla vtipně napsaným fejetonem na dané téma. Nejen napsaným, ale i realizovaným se záměrem pobavit a trochu nenápadně nabádat k rozvaze a rozjímání.
Ústřední půjčovna filmů vybavila Vesničku vtipným sloganem: „Komedie, při které přijdete na čerstvý vzduch a na jiné myšlenky." A přijdete-li, zjistíte, že slogan tentokrát nelhal a že režisér Jiří Menzel s tvůrčím štábem (okruh stálých spolupracovníků: kameraman Jaromír Šofr, skladatel Jiří Šust, vedoucí výroby Jan Šuster, střihač Jiří Brožek) nezklamal své příznivce.