Filmy Věry Chytilové budily pozornost za každých okolností. Zpočátku provokovaly tehdejší mocné a potácely se na prahu zákazů, později se stávaly diváckými trháky a trvalkami televizního vysílání a nyní se spíš objevují jako předmět zdrcujících kritik. V úterý 13. října 2009 vydává Blesk za 49,- Kč v zavedené (a doufejme, že alespoň chvíli trvalé) řadě domácí produkce její méně známý film Vlčí bouda. Moralizující horor, fantastické dobrodružství v zajetí sněhu.

Psychologickou moralitu s fantastickými a hororovými prvky natočila Věra Chytilová s Miroslavem Macháčkem v hlavní roli a na jeho scénáři spolupracovala s Danielou Fischerovou.

Vycházely z odpozorovaného faktu, kdy lidé – a především mladí – si často kvůli malichernostem vyhrožují zabitím a zaklínáním smrtí. Co se stane, když někdo tyto výhrůžky vezme vážně, a když se hrozba náhle může stát skutečností? Právě z této otázky se odvíjí dramatický příběh jedenácti mladých účastníků lyžařského kurzu, „uvězněných“ na opuštěné horské boudě.

Jedenáct mladých, pečlivě vybraných účastníků prožívá pod taktovkou vedoucího a dvou instruktorů snad nejdramatičtější chvíle svého života. Skupina dospívajících, v níž je jeden od druhého záměrně vzdalován, je v atmosféře narůstajícího napětí a podezírání dováděna až do situace, v níž se bude muset rozhodnout, zda pro osobní záchranu obětuje jednoho ze svého středu. V tu chvíli bude záležet už jen na nich, jak „úspěšný“ bude experiment, který se začal odvíjet ve chvíli, kdy je rodiče svěřili do péče vedoucích – tří podivných bytostí…

Většina komentářů je vcelku pochvalných, ovšem pokud si chcete přečíst odborně kritický názor, pak zde.

A jestli máte rádi archivní materiály, pak sahám po časopise Kino, číslo 11 ročníku XLII z 26. května 1987, kde na straně 15 v rubrice recenze/glosy/polemiky vyšel článek Stanislavy Přádné:

V novém filmy Věry Chytilové Vlčí bouda, na jehož scénáři se a Danielou Fischerovou režisérka podílela, je nesporně obsaženo velké a závažné téma, vsazeno snad s úmyslem větší přístupnosti do žánrové směsice z prvků sci-fi a hororu. Téma, jež vrcholí v závěrečném působivém podobenství, které je naléhavou humánní výzvou k dnešnímu člověku a výstražně upozorňuje na sebezáhubnou amorálnost zakořeněnou v mezilidských vztazích.

Film s modelovým příběhem o neobvyklém lyžařském kursu speciálně vybraného mládežnického kolektivu v osamělé vysokohorské chatě, navzdory již tradiční režijní profesionálně a ideově i stylisticky promyšlenému autorskému postoji Chytilové, však vzbuzuje značné rozpaky: totiž tím, že většinu kritických výhrad, týkajících se odvážného žánrového míšeni a přemíry stylizační konstrukce, lze vlastně vždy vysvětlit i zdůvodnit jako právě takto zamýšlený tvůrčí záměr. Při veškerém respektu k tomu se ovšem nemohu v hodnocení filmu ubránit názoru o podstatné nevyváženosti a tudíž i spornosti díla, jež i vzhledem k filmařské dovednosti a společenská váze tématu nepatří ve filmografii Chytilové k těm předním.

Celý průběh pobytu typově výrazně diferencované skupiny mladistvých účastníků je řízen předem určenými razantními pravidly, jež mají formou jakési záhadné hry ověřit jejich lidská kvality i slabosti. Je to hra, kterou drží režisérka pevně v rukou a kterou za ni ve filmovém dění zástupně řídí tajemný organizátorský duch výpravy, jenž si nechává říkat Táta. Tato postava, ztělesněná Miroslavem Macháčkem, zastává po celou dobu kursu roli všudypřítomného a neporazitelného vůdce-inscenátora (situace se mu vymkne z kontroly až teprve v samotném konci filmu). Jako obratný manipulátor s ještě nedozrálými povahami přítomných je o všech dopodrobna informován, připraven v pravou chvíli zaútočit na jejich slabá místa Spolu s Tátou patří k vedení kursu dva mladší instruktoři, jejichž podivínství i vnějšková odlišnost, jak se ve filmu brzy vysvětli, jsou dány jo jich původem z cizí planety. Figurální stylizace těchto dvou členů vedení – Dinga a Babety – je patrná v přízračně mrtvolné bledosti tváří a v úborech studeně pastelových barev, ostře kontrastujících se zdravými ruměnci a hýřivě pestrými lyžařskými obleky mládeže. Očividná je zvláštnost jejich chování, bezkrevně ledové mimické reakce nebo mrazivé, doslova hororově vyceněné úsměvy. Démonizace těchto dvou postav je však okamžitě zesměšňována až do karikaturní grotesknosti parodující filmové prototypy mimozemšťanů i hrůzostrašná monstra z horrorů. Nápaditost takovéto stylizace postav, které jsou zároveň i nositeli negativních lidských vlastností (komplex méněcennosti, panovačnost, násilnictví, sklon k terorizování), ale dosti troskotá na jejich neherecké interpretaci.

Oproti nim má postava Táty navenek zcela lidský rozměr, vzbuzuje dokonce nějakou dobu přesvědčivý dojem ochranitelského, laskavého pastýře zodpovědně hlídajícího svěřené stádo. Táta, v područí režisérčiny mocí, na sebe vzal klamnou podobu člověka, jehož zkušeného nadhledu, uhrančivé upřených a „hrůzně“ probodávajících pohledů využívá Chytilová k tomu, aby si provokativně pohrávala jak s hrdiny, tak s diváky a lstivě je mátla. Do Tátových úst však vkládá současně i významově klíčovou obžalobnou řeč namířenou vůči lidské špatnosti. Macháčkův herecky sebejistý. leč scénicky značně proklamativní projev působí vyděleně vedle režijně vedených loutkovitých modelů Dinga a Babety, a jako by z jiného filmu sem vstupuje autentická bezprostřednost výstižných nehereckých typů adolescentů. Vážnost psychologických motivů je každou chvíli srážena v atmosféře lavinovitě se šířícího tajuplna a úzkostného děsu, který však Chytilová umí vzápětí zvrátit do parodických či komediálních úsměšků. Koncentrovanost postupující myšlenkové linie se tím (opět s chtěným záměrem dráždivé provokace) namnoze tříští.

Dochází k rozporuplnému celkovému dojmu z filmu: ač je mu dán osobitý vyjadřovací režijní styl, jímž by měly být stylizačně i žánrově různorodé prostředky stmelovány, působí každý jakoby sám o sobě. To platí třeba o významotvorné složce obrazové, v níž kamera Jaromíra Šofra „maluje“ úchvatnou přírodní čistotu zasněžených exteriérů, ostře nasvícených oslepujícím „slunečním reflektorem“, avšak tato poklidná vizuální radostnost je ustavičně kalena a temně podbarvována zneklidňujícím dunivým tónem věštícím chystanou katastrofu. Hudba Michaela Kocába navozuje ve filmu tísnivou atmosféru nejen disharmonickou „vesmírnou“ melodikou, ale i např. monotónním úsečným tikotem jakoby neviditelných elektronických aparátů. Účinek hudby je navíc umocňován i výraznou zvukovou stopou (Roman Hloch).

Zmiňme i pozoruhodnou výtvarnou a animační účast Jiřího Barty (periodické prostřihy oživlých abstraktních obrazců znázorněných překotné se rozvíjejícími nebo tajícími ledovými útvary v makrodetailech).

Harmonické skloubeni obrazové, hudební a zvukové složky, svědčící o estetické vytříbenosti tvůrců, však není vnitřně napojeno na rovinu významovou a figurální. Už to, že je vnímáme jako samostatné komponenty, je cosi rušivého, co brání tomu uznat Vlčí boudu za výrazově i myšlenkově kompaktní celek.

Věnujme nyní pozornost závěrečné, pateticky vzepjaté sekvenci, kdy je v krizové situaci obnaženo lidství každého ze skupiny mladých až na samu dřeň a jedinci vystupují ze sobeckého sebezáchovného sevření k obětavému úsilí za záchranu všech. V této scéně, pro níž Chytilová jako by nabrala umělecky výsostný dech, mocně zazni jako očistný akord obrazová a hudební metaforika: všichni odhazují veškerou přebytečnou zátěž svršků i předmětného osobního majetku a sepnutí pažemi v objeti do magického kruhu sjíždějí z hor v pomalu se kymácející závěsné skořápce lanovky k osadě blikající z hloubi tmy drobnými světýlky. Tento velebný výjev, doprovázený vznešeným chorálem, snímaný zprvu v záběru potácivě vychýleném z osy a posléze ustáleném, je divákovi nastaven v pohnuté všelidské víře jako okno rozevřené do světa. Je to katarze vyrážející dech a dosvědčující plné tvůrčí i lidské zaujetí Chytilové, s nímž k filmu přistupovala. Závěr, který silou své důstojnosti podepřel celý, byť značně diskutabilní film.

Za sebe jen doplním, vzhledem k tomu, že se mi už sem tam některé přání vyplnilo – pokud diskutabilní film a pokud české sci-fi, co takhle Akce Bororo?

Žánr: Dobrodružný / Drama / Horor / Psychologický / Sci-fi

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1987

Délka: 91 minut

Světová premiéra: 1. června 1987

Režie: Věra Chytilová

Asistent režie: Petr Hartl

Námět: Daniela Fischerová, Věra Chytilová

Scénář: Věra Chytilová, Daniela Fischerová

Dramaturgie: Kristián Suda

Produkce: Marcela Pittermannová, Jan Šuster, Bohumil Vlach, Jan Peterka

Hudba: Michael Kocáb

Kamera: Jaromír Šofr

Zvuk: Roman Hloch

Výprava-architekt: Ludvík Široký

Kostýmy: Šárka Hejnová

Střih: Jiří Brožek

Trikové snímky: Antonín Weisner, Michal Poledník

Výtvarník: Jiří Barta

Hrají: Miroslav Macháček (Táta), Tomáš Palatý (Dingo), Štěpánka Červenková (Babeta), Jan Bidlas (Honza), Rita Dudušová (Gitka), Irena Mrožková (Lenka), Hana Mrožková (Linda), Norbert Pýcha (Marcipán), Simona Racková (Gába), Roman Fišer (Jožka), František Staněk (Petr), Radka Slavíková (Emilka), Jitka Zelenková (Broňa), Petr Horáček (Alan), Nina Divíšková (Honzova matka), Jan Kačer (Honzův otec), Jiří Krampol (Alanův otec), Antonín Vráblík (dřevař), a další

Údaje o DVD:

Zvuk: Dolby Digital 2.0 česky

Titulky: česky

Obraz: barevný PAL 4:3

Bonus: filmografie, fotogalerie, rozhovory (Věra Chytilová, Jan Bidlas, Jaromír Šofr)