Společnost DVDcom začala být velmi populární v okamžiku, kdy se na některých místech objevily tři starší české kriminálky, tzv, „Kalašovky“. Zpočátku byly dokonce k dostání za 49,- Kč, aktuální cena je stanovena na 59,- Kč a v distribuci jsou od 28. října 2009. Tak je vezmeme pěkně popořadě – první v pořadí je film Vrah skrývá tvář. Rudolf Hrušínský jako major Kalaš vyšetřuje sérii vražd mladých žen, spáchaných ze sexuálního motivu.

Spletitý příběh Vrah skrývá tvář natočil režisér Petr Schulhoff podle některých skutečných faktů ze známého případu sedminásobného vraha Mrázka, který svého času vzrušil veřejnost.

V lese nedaleko Drahovic byla nalezena mrtvola mladé ženy, ošetřovatelky Marcely Brychové. Na místo činu jsou vedle místního poručíka povoláni i dva kriminalisté z Prahy – major Kalaš a nadporučík Varga, kteří přebírají případ od místního policisty poručíka Loudy. Dozvědí se, že už před třemi měsíci tu někdo úderem do hlavy zabil jinou mladou ženu a vrah zatím nebyl vypátrán.

Rozbíhá se obvyklý a velmi namáhavý kolotoč vyšetřování, protože podezřelých je mnoho a slepých cest ještě více. Policisté postupně prověřují jednoho podezřelého za druhým a podaří se jim najít i Marcelina neznámého milence. Zdá se však, že žádná ze stop nevede k pachateli.

V okamžiku, kdy se zdá, že pátrání definitivně uvízne na mrtvém bodě, je objevena další mrtvá. Kriminalisté se odhodlají k riskantnímu kroku.

Konečně zase po dlouhém čase mohu sáhnout do archivu. Časopis Kino, číslo 13 ročníku XXI, které vyšlo 30. června 1966, obsahuje kromě rozsáhlého článku o natáčení Dobře placené procházky hned na stranách 2 a 3 reportáž Vojtěcha Měšťana:

Po detektivkách a dobrých psychologických filmech mne bolí hlava. Kdysi jsem si myslel, že je to vedrem přeplněných kin. Při dobrých detektivkách mi pak navíc ještě tluče srdce. Nedávno se mi tak stalo při Schulhoffově filmu v kině Alfa. Ačkoliv se jela pro štáb třetí kopie na předpremiéru a zimou tu téměř zalézalo za nehty.

Požádal jsem proto režiséra Petra Schulhoffa o rozhovor. Detektivek je poslední dobou evidentně víc než dost. Když potkáte na ulici vraha, klidně mu potřesete rukou, ani to s vámi nehne. A najednou se člověku rozbuší srdce a při prvním záběru naskočí husí kůže. Jak to vlastně Schulhoff dokázal?

Tady je každé slovo těžké, protože nevím, jestli vám mám odporovat, anebo s tím, co cítíte, souhlasit. Každopádně na mne celý příběh takhle nepůsobí. Asi na to má vliv skutečnost, že ho znám. Spíš mi vadí některé drobnosti, které nejsou po technické stránce dokonalé. Jestliže vám však běhá mráz po zádech z detektivky, myslím, že je vše v pořádku.

Na obě postavy vyšetřujících se ve filmu Vrah skrývá tvář od samého začátku valí jedna věc za druhou takovou měrou, že si přijde na své skutečně i promovaný detektivkář. Jenže, když čtenář zavře pořádnou detektivku, ví, že třeba Hercule Poirot má rád tohle a tohle. A pamatuje si přesně, že je to Hercule Poirot. Ale to ve vašem filmu není.

Myslím, že je správné, když jste použil slova „zavře“. U knižní detektivky si musí člověk počíst. U filmu se musí především dívat. Rozdíl je jenom v tom, že všechny vnější záležitosti film prodlužují a zpomalují. Nešlo mi o komorní příběh, do jakého ladí detektivky mnohdy západní kinematografie. Diváka málokdy zajímá rodinná idyla, kdy manželka posílá svému muži, detektivovi, na vánoce baliček. Jde mu o vraha, toho chce vidět. A co se týče jméno detektiva, divák si ho bude pamatovat stejné jenom podle jména herce.

Když při detektivce začne divák v kině kašlat, když má čas vytáhnout kapesník, aby se vysmrkal, když mu nezkoprní nohy, je zle. Protože všechny tyhle bonbónkové akce diváků signalizuji, že něco není v pořádku. Pokud jde však o případ vraždícího maniaka, je skutečnost jiná. A proto jsou jiní i oba detektivové. Nemají si třeba ani čas zavtipkovat.

Na to, jestli má v detektivce detektiv vtipkovat anebo ne, neexistuje žádný zákon. Vezměme si třeba dvojici Höger-Bek. Luští a řeší všechno tak říkajíc s lehkostí, s rukama v kapsách. Divák je přijímá vděčně, $rad by se dalo říct i oddechově. Ani jeden, ani druhý nenutí diváka, aby je bral vážně. Může, ale nemusí.

Naproti tomu je dvojice Hrušínský-Brzobohatý v jiné, snad vážnější poloze. Jejich humor je vzácný, spíš šibeniční. Případy, které řeší, jsou někdy až drastické a neatraktivní A způsob, jakým pracují a jednají, se velice blíží a podobá tomu, jak postupují skuteční kriminalisté. Věcně, střízlivě a nenápadně. Jestli to je správné, ukáže film. Mne zajímá především rytmus zápletky. Hromaděni neustálých zvratů a překvapivých odhalení.

Dělat detektivku dnes a před třemi lety je podstatný rozdíl. Není to tak dlouho, co byla bílou vránou. Mezi diváky po tomhle žánru byl skutečný hlad. Žilo se třeba filmem Stalo se za bílého dne. Natočit v té době detektivku bylo vděčné. Dneska, objektivně řešeno, je kritika na tento žánr více méně alergická. První věty recenzí zní: „opět další ze záplavy detektivek…“ Divák začíná být znuděn a aby se nasytil, zdvihá přirozeně laťku úrovně výš a výš. Točit detektivku v tomto okamžiku začíná být rizikem.

Není to tak dlouho, co se ještě říkalo, že detektivka je tím nejvhodnějším žánrem pro začínající režiséry. Zaujmout diváka od začátku do konce, držet ho v napětí, to ovšem není nijak jednoduché. Podmínka dobré detektivky je už v jejím napsání. Měla by být vždy napsána tak, aby i slabší realizace nemohla její celkový úspěch pokazit.

Rád bych se ale ještě zmínil o kritice. Či spíše k problému takzvaného komerčního pojetí filmu. Podle mne je dobrý komerční film svým způsobem umění. Komerční žánr mu bezesporu nelze upřít. Říkat však, že takovýto film musíme točit proto, abychom si mohli dovolit přepych opravdového umění, vyznívá trochu přezíravě.

Abychom se však ještě trochu vrátili k Vrahovi samotnému. Příběh vraždícího maniaka s sebou nese už jakousi trošku hororu. A přesto víme, že takové případy v kriminalistice existují. Vycházel jste z nějakého takového případu?

Při psaní scénáře mne s Lubomírem Možným zajímaly především otázky lidských individuí tohoto typu. Přirozeně, že jsme prostudovali hodně materiálu. Zajímal nás i pověstný „případ Mrázek“. I když má s filmem občas něco společného, nepoužili jsme ani jednoho motivu. Vycházeli jsme pouze z faktu, že Mrázek existoval…

Pět lidí štábu mezitím už zmizelo ze setmělého kina. Vrah „skrývající tvář“ nás očekával v krabicích na chodbě v podobě celuloidového pásku. Venku jsme se přece jenom raději rozhlédli. Co kdyby?

Žánr: Krimi / Drama / Psychologický

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1966

Délka: 93 minut

Kinopremiéra v ČR: 28. října 1966

Režie: Petr Schulhoff

Dramaturg: Vladimír Körner

Pomocná režie: Miloš Kohout, Marta Kunstová

Námět, scénář: Lubomír Možný, Petr Schulhoff

Vedoucí výpravy: Ladislav Winkelhöffer

Zástupci vedoucího výroby: Vlasta Kolbasová, Josef Mojžíš

Výroba: Jiří Krejčí

Hudba: Pavel Blatný

Nahrál: Filmový symfonický orchestr, řídil František Belfín

Kamera: Jiří Vojta

II. kamera: Jiří Stöhr

Střih: Josef Dobřichovský

Zvuk: Jiří Kejř

Architekt: Jan Oliva

Kostýmy: Marta Bártová

Masky: Jiří Šimon, František Havlíček

Odborní poradci: kpt. Josef Vaněček, MUDr. Miroslav Plzák, MUDr. Zdeněk Šnupárek

Společnost: Filmové studio Barrandov, tvůrčí skupina Ladislav Novotný – Bedřich Kubala

Hrají: Rudolf Hrušínský (Kalaš), Radoslav Brzobohatý (Varga), Jiří Pleskot (Louda), Ferdinand Krůta (Král ze zámečku), Ludmila Roubíková (Králová), Zdeněk Kutil (Král ze statku), Zuzana Ondrouchová (Radka), Jaroslav Moučka (Bureš), Josef Bláha (dr. Winter), Jindřich Světnica (Michal), Jarmila Doležalová (Válková), František Peterka (Kyncl), Miroslav Plzák (psychiatr), Zdeněk Šňupárek (lékař z pitevny), Václav Kaňkovský (Brych st.), Věra Tichánková (Brychová), Lola Skrbková (babička), Miloš Willig (VB), Josef Šebek (Brych ml.), Helena Růžičková (žena ve stáji), Jarmila Rašilová (zavražděná zdravotní sestra Brychová), a další

Údaje o DVD:

Zvuk: Dolby Digital 2.0 česky

Titulky: česky

Obraz: černobílý PAL DVD9 16:9 (2,35:1)

Bonus: Rozhovory (Radoslav Brzobohatý – 5:20, Jindřich Světnica – 4:41, Pavel Taussig – 10:50), Fotogalerie, Filmografie (Petr Schullhoff, Rudolf Hrušínský, Radoslav Brzobohatý, Jiří Pleskot, Ferdinand Krůta, Lída Roubíková, Zdeněk Kutil, Zuzana Ondrouchová)