Původně na pátek 28. srpna 2009 bylo v Blesku oznámeno vydání dalšího českého filmu Osada Havranů za 49,- Kč. Ovšem termín je krajně nejistý, přednost dostal několikrát odložený JCvD a na příspěvek do sbírky českých titulů, příběh Havranpírka, mladého hrdiny z doby kamenné, jsme si museli počkat až do 4. září 2009.

Osada Havranů je první část filmové trilogie romantických dobrodružných příběhů o lidech z pravěku natočené podle díla Eduarda Štorcha. Vypráví příběh malého chlapce, kterého rozvodněná řeka přinesla k osadě Havranů. Z vln ho vylovil mladý Sokol. Lovci ho ale málem zabijí, protože v osadě nechtějí další hladový krk. Znamení nadpřirozených sil ale napomáhá uhájit chlapcův holý život, je přijat do rodu a dostává jméno Havranpírko. V panenské přírodě dospívá, přátelí se s dívkou Veveřicí a s pomocí mladého Sokola se učí lovit zvěř. Přes mnohé překážky a nástrahy svých soků si nakonec dobývá postavení lovce rodu. Veveřice ale nakonec dá přednost kupci Kamovi a odejde s ním.

A opět příležitost prohrábnout archiv. Trilogii byl věnován článek v časopise Kino číslo 16 ročníku XXXII ze dne 9. srpna 1977, pod kterým je podepsán autor Svatopluk Jedlička.

Řeka rozvodněná předjarním táním přinesla k osadě rodu Havranů dítě. Chlapec měl být obětován, ale „vůli rodových bohů“ byl zachráněn. Jedna z dívek, Veveřice, pojmenovala nalezence Havranpírko. Za několik let a po řadě nesnázi se Havranpirko stane jedním z nejlepších lovců rodu. Se svým přítelem Sokolem a později i s jeho družkou Šťastnou Chvílí prožije mnoho zajímavých příhod. Nakonec však všichni tři zůstávají bez domova. Dlouho bloudí krajinou, až potkají děvčátko, Rosničku, dceru rodu Pastevců. Mezi trojicí a Pastevci vznikne napjatý vztah, ale přesto přečkají zimu v sousedství. Spory, které mezi nimi propukly na podzim, se ztratí s jarním táním.

Několik předcházejících řádek tvoří jen kostru příběhu, jenž je vlastně našim prvním hraným filmem o životě pravěkých obyvatel této země. Podnět ke vzniku tohoto ojedinělého díla vyšel z dramaturgické skupiny Oty Hofmana. Námět zpracoval do tří částí scenárista Milan Pavlík volně podle literární předlohy Eduarda Štorcha, který byl ve své době, jistě ne bezdůvodně, přirovnáván ke Karlu Mayovi. Konzultace s odborníky ukázaly, že zpracování námětu do filmové podoby bude mnohem náročnější, než se předpokládalo. U nás nebyl dosud podobný projekt uskutečněn, takže jeho realizace předpokládala nejen odvahu dramaturgické skupiny a filmového studia, ale i značné náklady a zvýšené požadavky na tvůrce i ostatní pracovníky štábu. Z ekonomického hlediska proto bylo nezbytné, aby se všechny tři díly natáčely současně. Zvýšená pozornost byla věnována také složité přípravě a rozvrhu natáčení.

Tato trilogie je nyní nejnáročnějším projektem skupiny hraných filmů pro děti a mládež a usuzujeme-li podle scénáře, může z něho vzniknout zajímavý snímek. Dialogy jsou do značné míry potlačeny – zachycují v podstatě jen určité pokyny, zvolání nebo příkazy. Autoři filmu proto kladou velký důraz na vizuální vyjadřování a významná úloha připadne také hudbě Zdeňka Lišky.

„Chtěli jsme natočit dobrodružný film pro mládež,“ řekl v úvodu mého zpovídání režisér Jan Schmidt, „ale nejen zábavný. Sledujeme, podobně jako Eduard Štorch ve svých prózách, dvě roviny. Jednak dobrodružnou, která by měla diváka zaujmout a strhnout, naším druhým cílem je přiblížit prostředí, životni podmínky tehdejších lidí a především chceme objasnit příčiny, vedoucí k přerodu pravěkých lovců v první zemědělce.

Jak žili? Jak se chovali? Jaký byl způsob jejich života? O tom existují jen minimální zprávy. Naším jediným vodítkem byly archeologické nálezy, které jsou však časově zařazovány do velmi rozsáhlých období – nejkratším časovým úsekem je tisíciletí. My však vyprávíme souvislý příběh, který se odehrává nejvýše během deseti let. Proto jsme se mohli o vědecké poznatky opírat jen částečně. Některé problémy zatím nevyřešily ani archeologické výzkumy: ostatně se nesnažíme vytvořit dokument, ale hraný film. Nesnadné je i souběžné natáčení všech tří dílů tak, aby na sebe navazovaly a přitom je diváci mohli zhlédnout každý zvlášť.

Práce na filmu je dost komplikovaná, ale právě při ní se nejlépe pozná, že filmová tvorba je dílem kolektivu. Deset měsíců natáčet v exteriéru, mimo domov a za velmi náročných podmínek, to vyžaduje od všech taky určitou dávku fandovství. Zkuste vyzpovídat i ostatní.,.“

Jindřich Goetz je architekt – mimo jiné též filmový. Při realizaci trilogie byl jeho pracovní podíl obzvlášť důležitý. Ujal se jí po zkušenostech ze sedmadvaceti filmů a televizních pořadů, na nichž od roku 1967 spolupracoval. „Tentokrát jsem musel postupovat trochu jinak. Na počátku všeho byla spolupráce s odbornými poradci dr. Sklenářem a prof. Ložkem. Rád bych jim poděkoval, protože mne seznámili s dobou, prostředím a krajinou, tedy s tím, co jsem pro začátek potřeboval. Potom jsem studoval dostupné materiály a s jednotlivými poznatky jsem si postupně utvářel představu, jak asi vypadalo prostředí, v němž žili lidé v pravěku, jaké byly jejich výrobní schopnosti. S režisérem jsme si určili výchozí koncepci jednotlivých obrazů a s kameramanem Macákem jsme hodně cestovali, abychom nalezli pro nás přijatelné prostředí a krajinu, Základní návrhy jsme dotvářeli do konkrétní podoby až při stavbě na místě. Snažili jsme se přitom o takový postup práce, jaký byl asi blízký tehdejším obyvatelům naší země. Hledali jsme především přírodní materiály. Vše je pravé – dekorace jsou z hlíny, kmenů a větví listnatých stromů, z proutí a rákosí spojených střevy. Zajímavá byla i výroba lodí, dlabaných vždy z jednoho kmene tak, jak by to dělali pravěcí lidé. Rekvizity byly vyrobeny ve spolupráci s odbornou dílnou Národního muzea podle zbytků původních předmětů.“

Mezi herci, oblečenými do kůží, kteří byli bosí a zarostlí připraveni k natáčení, jsem našel Havranpírka. Jmenu je se Ludvík Hradí lek, je mu šestnáct let a z konkursu několika set uchazečů vyšel vítězně jako nejvhodnější typ pro tuto roli. Původně se začal učit truhlářem, ale film si žádá svoje, a proto se Ludvík stal na čas hercem z povolání. V příštím školním roce se vsak chce k truhlařině vrátit. „Zatím se mi filmování moc líbilo. Je to práce zajímavá, i když někdy zdlouhavá a únavná. Ale taky zábavná. Při natáčení v Břeclavi nás nějaký pán strašně moc fotografoval. Ukázalo se, že je to učitel ze střední školy a podle fotek chce vyučovat dějepis. Do filmařského života jsem se zaběhl dobře díky Jirkovi Bartoškovi, který hraje Sokola. Složitější to bylo třeba s učením jízdy na koni nebo řízením kanoe. Obě discipliny jsem musel pod vedením našich špičkových sportovců zvládnout za velice krátkou dobu.“

Ovšem co jsou problémy všech členů filmového štábu dohromady proti starostem produkčního – tedy vedoucího výroby Blažeje Vrába. „Jak už vám jistě říkali ostatní, trilogie má svoje specifika. Odehrává se v řadě míst, v průběhu všech ročních období a v odstupu několika let. Má trojnásobnou metráž (celkem 7 500 m) a podle scénáře obsahuje 1 730 záběrů, které v podstatě natáčíme jen v exteriéru. K dispozici máme 115 natáčecích dnů, a abychom všechno stihli, rozdělili jsme natočení do několika míst – jedno stanoviště máme na Hoříně u Mělníka (mimochodem je zde jedno z nejstarších nalezišť pravěkého osídlení), druhé u Břeclavi a třetí, kam se odstěhujeme v zimě, jsme si vyhlédli na Šumavě. Skutečně věrohodné necivilizované prostředí se hledá velmi těžko a tak točíme vlastně po celé republice.“

Nyní čeká štáb již jen realizace scén odehrávajících se na sněhu, takže můžeme předpokládat, že trojici filmů z pravěku pod názvy Dar velké řeky, Než zhasne slunce a Hledej zelené údolí uvidíme v kinech koncem příštího roku.

My dnes ale trilogii známe pod jinými názvy a můžeme doplnit pár poznámek z různých zdrojů:

Předurčenost mládeži však vedla k jistému zdětinštění, romantický náhled předem vyloučil drsnější věrohodnost. Převažuje svého druhu vzdělávací poloha, která přibližuje nejdůležitější životní aktivity pravěkých lidí, kteří ovšem místy vyhlížejí jako oživlý muzejní exponát.

Schmidtova režie je poměrně nezajímavá a nelze se zbavit dojmu, že mohli tvůrci, vzhledem ke krutosti a divokosti doby, ve které se film odehrává, aspoň trochu přitlačit na syrovosti a vizuální působivosti výpravy a celkového pojetí. Což bohužel nebylo možné ani zamýšlené, protože tato Štorchovská filmová trilogie (Osada havranů, Na veliké řece, Volání rodu) byla od začátku zaměřena na nejmladšího diváka.

A ještě pár odkazů o tom, že filmy jsou zahaleny oparem nostalgie a vzpomínání.

Žánr: Dobrodružný

Země původu: Československo

Rok vzniku: 1977

Délka: 64 minut

Premiéra v kinech ČR: 1. září 1978

Režie: Jan Schmidt

Pomocná režie: František Matoušek

Námět: Eduard Štorch

Scénář: Milan Pavlík

Dramaturg: Ivan Urban

Architekt: Jindřich Goetz

Kostýmy: Theodor Pištěk

Střih: Miroslav Hájek

Zvuk: František Fabián

Vedoucí výroby: Blažej Vráb

Zástupce vedoucího výroby: Vlastimil Maršálek, Rudolf Mos, Hana Malá

Odborná spolupráce: dr. Karel Sklenář, RNDr. Jiří Olšbauer

Hudba: Zdeněk Liška

Kamera: Jiří Macák

Společnost: Filmové studio Barrandov, DS Oty Hofmana

Natáčeno: Hořín u Mělníka, okolí Lednice a Prachatic, Šumava, Krkonoše

Hrají: Jiří Bartoška (Sokol), Ludvík Hradílek (Havranpírko), Marie Sýkorová (Veveřice), Ivan Luťanský (kupec Kam), Bohumil Vávra (Havran), Vilém Besser (Divous), Bořivoj Navrátil (kupec Ger), Václav Stýblo (Kňučák), Václav Hladík (Dráp), Marie Popelková (Stařena), Lenka Machoninová (Vrtilka), Helena Malehová (Hrabalka), Jan Prokeš (Sysel), Jaroslav Tomsa, Petr Jákl, Petr Herrman, a další

Údaje o DVD:

Zvuk: Dolby Digital 5.1, 2.0 česky

Titulky: česky pro neslyšící

Obraz: barevný PAL 4:3

Bonus: Filmografie, Fotogalerie, Rozhovory