Supraphon vydá dosud nepublikovaný záznam z posledního setkání Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které se uskutečnilo ve Vídni v roce 1974. Po 38 letech se k nám dostává jejich vzkaz budoucím generacím!

Na podzim roku 1974 se ve Vídni, v domě mecenáše Herberta Turnauera, sešli na tři týdny druzi, přátelé, divadelníci, myslitelé, komici, herci, spisovatelé a maximální navršitelé slávy Osvobozeného divadla, kamarádi Jiří Voskovec a Jan Werich. Čtyři večery svého pobytu věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek, vyprávění a upřesňování důležitých okamžiků svého života. Patnáct minut z tohoto vzpomínání již vyšlo před mnoha lety (1975) v USA na LP Relativně vzato, nyní, po 38 letech vychází tento záznam téměř kompletní na 2 CD. Unikátní rozhovor je o to cennější, že V+W se zde setkali naposledy osobně. Zásadními tématy této jejich „poslední forbíny“ jsou vzpomínky na mládí a studia na tzv. Křemencárně, Werichovo totální zklamání z nemožnosti cokoliv v době normalizace v Čechách publikovat a jakkoliv se uplatnit, vzpomínky na Jana Masaryka a Julia Fučíka a radost z toho, že fenomén, zvaný Osvobozené divadlo, oslovuje i další generace mladých lidí, kteří znají zpaměti předscény, písničky, i celé pasáže z her slavné dvojice. V bookletu jsou otištěny statě tří autorů. Majitel záznamu Karel Koliš zajímavě popisuje historii setkání, novinář František Cinger doplňuje podrobnosti a publicista Jiří Černý takto glosuje: „Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je však přímo tělesná rozkoš… Přátelství Jiřího a Jana překlenulo i oceán a jejich dvojhlas nevyschnul dodnes.“ František Cinger končí svůj text prohlášením: „S o to větší pozorností naslouchejme jejich vyprávění, které činili s vědomím, že může jít o vzkaz budoucím generacím. O odkaz nám i našim potomkům.“ 

 

Poslední forbína Voskovce a Wericha s podtitulem Setkání ve Vídni 1974 vyjde na 2CD v pátek 10. února 2012.

 

V+W a Vídeň

Zůstane již navždy velkým paradoxem, že se V+W narodili, vyrůstali a seznámili v mocnářství, kde Vídeň byla hlavním městem. A tohle město na Dunaji se později pro oba stalo středobodem několika vzájemných setkání, včetně jejich setkání posledního. Pro Jana Wericha to bylo „nedaleko“ Kampy, Vídní projížděl při svých italských cestách s dcerou Janou, sem zajel i s hereckým partnerem Miroslavem Horníčkem. Vídeň se stala jeho několikaměsíčním azylem při útěku z okupovaného srpnového Československa, Prahy (resp. Velhartic) v roce 1968. V téhle rakouské metropoli se setkával i s Milošem Havlem. Pro Jiřího Voskovce to bylo rovněž místo „blízko“ Prahy, kam se po roce 1948 již nikdy nevrátil a nepodíval, ať již to bylo z jakéhokoliv důvodu. Blízko Prahy, ale „kousek“ dál od New Yorku – hlavně že to pro nemocného Wericha bylo pohodlné a dosažitelné. Podstatné je, že se tady v roce 1974 takřka sedmdesátiletí Jan Werich a Jiří Voskovec na několik týdnů setkali. Naposledy. Bydleli v soukromí, měli veškeré možné pohodlí. A náležitě si jej užívali. 

 

Pro vznik této nahrávky je tak velmi důležitá ještě třetí osoba. Člověk, který Werichovi ono pohodlí a soukromí, včetně finančního zabezpečení, poskytl. „…když se na to tak dívám, tak vedle Voskovce mám než Tebe, a to ještě ke všemu jeden jste ve Vídni a druhej v New Yorku, Nezbývá mi, než si s váma povídat v duchu…“ (W 20.09.74 z dopisu H. Turnauerovi).

Jmenoval se Herbert Turnauer, narodil se v roce 1907 v Praze a po druhé světové válce odešel do Rakouska, kde se stal úspěšným průmyslníkem a bankéřem. Werich se s ním setkal někdy na počátku šedesátých let, pravděpodobným jejich „seznamovatelem“ byl Jiří Trnka. Faktem zůstává, že Herbert Turnauer se stal posléze Werichovým mecenášem, od roku 1968 umělce, kterému „nedovolovali jeho národní umělectví vykonávat“ pravidelně finančně podporoval. Byl to ten, který mu v roce 1978 zprostředkoval koupi a dovezení přístroje na výrobu kyslíku (i v té době nevídaný vrchol techniky), který umožňoval Werichovo domácí odhleňování bez pravidelných nemocničních pobytů. Z Vídně byl po roce 1977 Werichovi zapůjčen rovněž nejmodernější naslouchací aparát. Herbert Turnauer (kterého V+W nazývali „Moje“) stál mj. i za financováním letenek pro Voskovcovy cesty na setkávání s Werichem. Mimo ubytování v hotelu Carlton, které jim pro jedno jejich setkání zabezpečil, ve Vídni u Turnauerů V+W při svých návštěvách přímo i bydleli: na Jaures Gasse, a v našem roce 1974 na Keylwerth Gasse v Salmannsdorfu. A s jistotou lze konstatovat, že od něho pochází i magnetofon, kterým V+W tuto nahrávku pořídili. (Je nepochybné, že V+W si i v roce 1971 svůj dialog rovněž nahrávali – existuje totiž část tohoto záznamu). Zbývá jen konstatování, že se tento člověk v roce 2000 „tam někde“ s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem setkal.

Během svého třínedělního setkání V+W spustili cívkový magnetofon celkem 4x. První záznam není datován (pravděpodobně vznikl v prvních dnech října), další tři dialogy jsou ze dnů 3., 8. a 13. října 1974. 

Originální pásky s monofonním záznamem dialogu si Voskovec odvezl do Ameriky a na své LP desce „relativně vzato…“ (Kampa disc New York 1975) použil příhodu s hracím obrazem, resp. vyjmutým hracím strojkem. O dalším využití tohoto materiálu a jeho osudu není do dnešní doby, tj. více jak 35 let, nic známo. Magnetofonové pásky s nahrávkami, ze kterých vznikla tato dvě CD jsou jeho kopií, monofonním přepisem pořízeným rychlostí 9,53 cm/s. Záznam byl digitálně remasterován a podařilo se z větší části vyčistit i to, co Voskovec v roce 1974 považoval za nemožné. „…zbývá vyeditovat některé pasáže z naší všeobecné vídeňské první rozmluvy. Mimochodem, odborníci si tu projeli, co jsme nahráli, a vše, co jsme udělali na těch 19cm rychlosti, je s jistým snadným vyčištěním hukotu přijímacího aparátu znamenitě k použití. To, co jsme dělali na pomalejší rychlost, nelze – ale je to alespoň dokument a záznam…“ (V 30.10.74 z dopisu W). Zvuk jejich magnetofonu tak i zde přes současné technické možnosti čištění v určitých chvílích uslyšíte. Záměrně jsme ponechali zvuky manipulace s magnetofonem, případné pozastavení záznamu a jeho opětovné následné spuštění. Slyšitelné a charakteristické je i Werichovo těžké dýchání. Z původního záznamu jsme vypustili převážnou část Voskovcova delšího vyprávění o historii rodné chalupy v Sázavě-Budě a malou vzpomínku na Arne Laurina. Ostatní zásahy do „originálu“ spočívaly pouze v rozdělení na jednotlivé tracky, resp. ve vypuštění některých pauz. Vzpomínání na „Křemencárnu“ slyšíte ve zcela původní, nezkrácené či jinak upravené podobě a můžete porovnávat. 

 

A na závěr si dovoluji připojit jednu malou osobní poznámku. Pásky s kopií dialogu V+W jsem dostal krátce po odchodu JW od Jany Werichové, kdy jsme spolu jeli na otočku „zazimovat“ Velhartickou chalupu. Po celých více jak třicet let jsem s tímto záznamem nic nepodnikal. Myslím si však, že spatřit světlo světa, lépe řečeno, doputovat k uším těch, kteří měli a mají V+W rádi, má tenhle dokument bytostné právo. A proto patří mé poděkování zejména supraphonské „realizátorce“ paní Nadě Dvorské a zvukaři Tomáši Gsöllhoferovi za nadstandardě profesionálně odvedenou práci. A dík taky všem ostatním. A největší moje poděkování patří paní Jarmile Týlové, sekretářce Jana Wericha, která mi pana „šéfa“ na více jak dva roky umožnila poznat.

Karel Koliš

(K. Koliš poskytl Supraphonu ze svého archivu nahrávku, která 9. 2. 2012 vychází na 2CD pod názvem Poslední forbína V+W)