V současné době, kdy trafiková nabídka už jen s bídou připomíná zlaté časy, kdy se prodávaly desítky na jednom místě kusů denně a kdy lze jen vzpomínat, kolik domácích filmů zůstalo nevydáno, lze buď jen vzpomínat nad (ne)zakoupenými plackami nebo hledat jinou spřízněnou zábavu.
Já vím, možná se to někomu moc nezdá, když na doméně tohoto jména nalezne nesouvisející informace. Ale snad to případný čtenář může přežít, vždyť nejen chlebem živ je člověk…
Pamatujete? V Praze se dal skoro kdekoli koupit párek v rohlíku za 2,40 – a kdo nechtěl tenhle amerikanismus, mohl si koupit teplé pirožky, buď s masem, nebo s tvarohem či ořechy za podobně směšnou cenu.
Hejbá se to, hejbá… Pokud jen trochu sledujete dění okolo trafikové nabídky filmů, hudby a podobných spřízněností (už schválně nepíšu levných DVD a CD), dozajista jste si všimli tiskové zprávy u Pavla M. (pamiho/paminho), v níž PNS deklarovala své rozhodnutí od 1. listopadu nedistribuovat tzv. reedice.
Pro někoho znamenají osmdesátá léta třeba Poupata, pro někoho céčka, pro někoho je to doba glasnosti a perestrojky. Pro někoho ale tahle léta představují to nej v oblasti akčních filmů…
Pojal jsem onehdy příšernou myšlenku, že je nejvyšší čas dát si ta všude se povalující DVD do pořádku. Poctivě vzít kus po kuse do ruky, zaevidovat (nebo si snad všechna, co jste koupili, opravdu pamatujete?) a najít pro ně místo v připravených policích…
Psal se rok 1980, konkrétně 12. března. Náš třídní, tehdy ještě soudruh profesor, nás před blížícími se jarními prázdninami nabádal, abychom se snažili a nevezli si svůj vozíček k maturitě prázdný, my – hlavy moudré, ale do pečiva. Obvyklý průběh výuky byl náhle narušen příchodem zástupců Československého filmu Barrandov, kteří hledali na dobu jarních prázdnin chlapce jako statisty do nově natáčeného filmu.
