Filmů o kamikaze jsme měli na pultech již povícero, přesto lze (i po předchozím představeném titulu) stále pokračovat v načatém tématu. Pokud se minule jednalo o chlapce, kteří ve jménu císaře umírali, nyní jde o toho, který za to mohl. Do katalogu Řitka Video byl v červenci zařazen film Otec jednotek kamikaze.

 

Rozmáchlý japonský velkofilm zobrazuje životní osudy viceadmirála Ónišiho, který stál u zrodu speciálních útočných jednotek kamikaze.

 

 

Film ve více než třech hodinách mapuje všechny důležité okamžiky války v Tichomoří. Od boje o ostrov Leyte až po příchod prvních jednotek USA na japonské ostrovy. V popředí příběhu stojí „otec jednotek kamikaze", jehož postava prochází dramatickým vývojem. Od počátečního váhání a pochyb, kdy byl Óniši k zapojení chlapců přesvědčován velením, přišla fáze, kdy jejich užití sám ospravedlňoval. Nakonec patřil paradoxně mezi ty, kteří trvali na pokračování ve válce i v době, kdy čelní japonští představitelé jednali už dávno o uzavření míru.

 

 

Jako obvykle, oficiální text má pravdu jak v čem. Film začíná v lednu 1942, kdy byl Óniši náčelníkem 11. letecké eskadry a řešil se případ vysvobozené posádky jednoho z japonských bombardérů. Protože k zásadním japonským heslům patřilo, že se nikdy nesmí nechat zajmout a zůstat naživu, byl jim určen bojový let bez doprovodu, rovnající se rozsudku smrti (stejně už byli jednou prohlášeni za mrtvé). Bombardér překvapivě svůj úkol bez poškození splnil, posádka se ale rozhodla ve jménu císaře použít i sebe a letadlo jako zbraň. I to byl možná jeden z impulsů pozdějšího vývoje.

 

 

Sám Óniši byl zpočátku velmi opatrný a váhavý a snažil se přenechat rozhodování na jiných: Když přijdeme o letadla, můžeme je znovu vyrobit, ale mrtvé piloty nám nikdo neoživí. Nechat se potopit nebo vybuchnout spolu s letadlem je krásná myšlenka, ale pro další využití to není dobré.

 

 

V polovině roku 1944 už nemělo japonské letectvo téměř nikoho ze zkušených pilotů, navíc nebylo možné vyrábět dostatek techniky, USA převyšovalo výrobní možnosti Japonska až šestkrát a do vzduchu se na straně Američanů dostávaly stále novější stroje. A tak Japonsko ztrácelo nadvládu ve vzdušném prostoru.

 

 

V říjnu 1944 měl Óniši už hodnost viceadmirála a působil na ministerstvu války. Byl ale poslán znovu na frontu, aby se účastnil Operace č. 1 – obrany Filipín, linie, která neměla být Spojenci nikdy překonána. Zde postupně vlivem situace měnil názor: Ke zvrácení situace není třeba odhodlání k boji, ale ke smrti! Žádní zkušení piloti nám nezůstali. Jediné, co ti noví dokážou, je vzlétnout a doletět k cíli.

 

 

V počáteční fázi bylo provedeno několik zkoušek a i když ministr námořnictva argumentoval, jaký bude mít vliv na morálku jednotek, když sebevražedné lety zavedou a nebude to mít kýžený efekt, k realizaci došlo. Óniši považoval tuto metodu za krajní a mimořádnou. Většina velitelů podle filmu váhala a nechtěla přijmout zodpovědnost za rozhodnutí, zato piloti neváhali a hlásili se dobrovolně. A když došlo k prvnímu užití této „zbraně", vstoupilo nové slovo do dějin – máme 24 pilotů dobrovolníků  a navrhujeme tuto zvláštní jednotku nazvat Božský vítr – Kamikaze.

 

 

Nezůstalo jen u mimořádnosti a pár desítek dobrovolníků. Óniši vyprovázel na smrt čím dál více mladíků – žádám vás o tenhle čin jménem stamilionů Japonců, celého národa, všichni jste již teď bohové…

 

Kromě zoufalé situace leteckých sil jsme svědky i pekla námořníků (bitva u Leyte), kdy v rámci klamného manévru proti americkým útočným silám šla ke dnu jedna japonská loď za druhou. Ovšem manévr se „zdařil" a došlo k vylákání loďstva na falešné cíle a odkrytí cesty pro dlouho plánovaný útok. Na přístav byla vyslána další jednotka sebevrahů. Akce byla považována za úspěšnou – jeden zásah ku dvěma sestřeleným. Dvě letadlové lodi potopeny přímo, na jedné vznikl likvidační požár, zničen byl také jeden křižník. Zoufalý boj o zvrácení situace byl ale neúspěšný. Óniši a jeho muži se na Filipínách bez letadel nakonec proměnili v pozemní armádu.

 

 

Po přesunu velitelství byly nové jednotky formovány v lednu 1945 na Tchajwanu. Óniši začal vyznávat názor, že Američané se bojí ztrát lidských životů. A proto pokud jedna smrt způsobí velké ztráty na jejich straně, zaleknou se, povolí v tlaku a Japonsko bude mít šanci zvítězit.

 

Po vylodění Američanů na Okinawě se prostředek, původně myšlený jako krajní řešení při bojích na Filipínách, stal běžným a takřka jediným způsobem boje. Vrchní velení ho nakonec oficiálně přijalo pro celou armádu. Jenže Američané začali s vylepšováním obrany. Pokud při útocích na Leyte byla úspěšnost útoků kamikaze 80%, pak na Okinawě klesla už jen na 50%. Někteří piloti se začali vzpouzet, jak to Óniši předvídal již na začátku. Veškerá kritika ale padala na jeho hlavu.

 

V květnu 1945 byla tchajwanská jednotka rozpuštěna a Óniši převelen zpět do Japonska, do Tokia. Zde se setkal se svojí ženou uprostřed trosek, které bývali jeho domovem – touhle rukou jsem si potřásl se 614 mladíky, kteří nevěděli, co je to rodina. A pak šli na smrt. Copak já mohu žít se svojí ženou, copak to jde?

 

Nevzdával se ale myšlenky, že Japonsko musí bojovat až do konce, že je možné zvítězit. Zoufalecké plány vedly k výcviku jednotek, které měly se speciálními torpédy přistát na spojeneckých letištích a tam likvidovat bombardéry na zemi. A na poradách se řešilo, zda umožnit pilotům trénink zabíjení na vybraných zajatcích. Problémy se ale hromadily, řada letadel při útocích neexplodovala, chyběl materiál na výrobu roznětek. Nedostatek mědi se řešil sběrem drátů elektrických rozvodů v troskách měst dokonce za pomoci japonské obdoby mafie – když musí roli subdodavatele armády plnit Jakuza, to nás čekají asi těžké chvíle.

 

Zatímco Evropa už řešila poválečné otázky, Óniši se pokoušel i na poslední chvíli plánovat v rámci svých představ. Požadoval 20 milionů pilotů kamikaze, aby předchozí smrti nebyly marné, aby přežil duch národa, aby se Japonsko semklo.

 

Jenže v červnu 1945 se na rusko-mandžuských hranicích soustředilo sovětské vojsko o síle 1,5 milionu vojáků. Šlo o operaci, domluvenou na Jaltské konferenci, kdy západ Rusům za zapojení do války s Japonskem slíbil řadu ústupků. A i když Japonsko žádalo Sovětský svaz, aby sehrál roli jako prostředník při dojednání míru s USA, Stalin spíš myslel na možné územní zisky.

 

Po použití atomových bomb a vstupu sovětských vojsk do Mandžuska byly císařem přijaty podmínky Postupimské deklarace o kapitulaci Japonska. Některé jednotky ale císaře označily za zrádce a hodlali v boji pokračovat. Řada důstojníků plánovala poslední útoky. Tehdy Óniši učinil poslední gesto a ve jménu všech mrtvých spáchal rituální sebevraždu…

 

 

Spíš než klasický film se jedná o oživlou učebnici dějepisu, plnou nezapamatovatelných jmen a řady událostí. Stopáž filmu je rozvleklá jak čínská opera, o které tu nedávno psal kolega. A zažil jsem šok – uprostřed filmu se dokonce objeví titulek Přestávka jak v dobách socialistické televize. Jen k té hudbě nejsou žádná hrající si koťátka, ale černá obrazovka.

 

 

Barevný obraz je vcelku kvalitní, dabing přiměřený (zkuste se trefovat do japonského štěkání rozvláčnými českými výrazy). Ovšem děj je opět kombinován s archivními záběry – doplněné „bojové" scény působí poměrně nevěrohodně a až komicky. Letadla stojící či pohybující se po zemi jsou OK, záběry ze vzduchu ale většinou vzbuzují úsměv. Palba protileteckých zbraní ujíždí po obraze jinou rychlostí a směrem než útočící letadla, výbuchy jsou jak zapálená prskavka. Syn to komentoval slovy „To vypadá jak první řada Star Treku…"

Žánr: Válečný

Země původu: Japonsko

Rok vzniku: 1974

Délka: 200 minut

Původní název: 呀! 決戰航空隊 (日本版) / Aa Kessen Kokutai / Á kessen kókútai / The Originator of Kamikaze

Režie: Kósaku Jamašita

Námět: Kusajagi Daizó

Scénář: Kusahara Kazuo, Mogami Tacuo

Výroba: Okada Šigeru

Výprava: Ikawa Norimiči

Hudba: Kinošita Tadaši

Kamera: Cukagoši Kendži

Střih: Tanaku Osamu

Společnost: Toei Tokyo

 

 

 

Hrají: Kódži Curuta, Rjó Ikebe, Goró Ibuki, Masakata Iwao, Kensaku Hara, Kijoto Harada, Rjódži Hajama, Šótaró Hajaši,Akio Hasegawa, Taidži Nišimura,Tošihiko Torii, Tecuo Torisu, Toširó Tomogane, Naru Kató, Takuzó Kawatani, Kódžiró Kawanami, Rjúdži Katagiri, Nobuo Kaneko, Osamu Taniguči, Isao Takanami, Fumi Dan, Bunta Sugawara, Tacuo Honda, a další

V českém znění – Milan Slepička, Petr Gelnar, Ivo Kubečka, Jiří Plojhar, Kateřina Pindejová, Ladislav Cigánek, Petr Burian, a další

Údaje o DVD:

 

Zvuk: Dolby Digital 2.0 japonsky, česky

Titulky: česky s japonským zvukem

Obraz: barevný 16:9 (1,66:1)

Bonus: z naší nabídky (náhledy obalů DVD z katalogu)